Pouze tři čeští skokani jsou ve sportovních análech zapsáni jako autoři světového rekordu. Prvním z nich byl v roce 1964 na mamutu v Oberstdorfu Dalibor Motejlek, který dnes slaví 80. narozeniny. Nutno podotknout, že v dobré kondici.
„Jsem za to rád, málokterý ze skokanů na tom v tomhle věku bývá tak jako já. Přesto mě trápí určité zdravotní potíže. Mám vyměněný kloub v koleni a teď půjdu na operaci s kyčlí, ale to je úděl vrcholových sportovců,“ začíná své povídání stále vesele naladěná skokanská legenda. „A oslavy? Jedna část bude s kompletní rodinou, další se sportovci v okolí a pak ještě jedna v rodném kraji v Harrachově s naší skokanskou partou.“
Vyprávění v obývacím pokoji při čaji a cukroví sleduje i jeho žena Jaromíra – jsou spolu už 59 let – a občas chotě doplní. Zvenku se pak pravidelně ozve zvonkohra připomínající, že se v prostorném domě ukrývá také muzeum hodin, které Motejlkovi spravují svému synovi.
Zkáza českých skoků. Z kdysi slavného areálu v Harrachově zůstaly ruiny |
Nikoliv však v Harrachově, ale v Karlštejně, kam se před dvanácti lety přestěhovali. Život v podhradí majestátní gotické chlouby si pochvaluje, dřív s paní chodili na procházky po okolí denně. Má rád i místní lidi, třebaže ho občas naštvou starousedlíci, co si malebného prostředí pořádně neváží. „Nebo když se v topném období usadí v údolí kouř a vy dvakrát týdně ani nevidíte na hrad,“ výjimečně se trochu zazlobí.
Nejraději však vypráví o své slavné sportovní kariéře – jak aktivní, tak trenérské. „Ke skokům a létání jsem snad byl předurčen. Ať už přiléhavým příjmením, nebo trochu předčasným narozením, kdy jsem mamince při cestě do nemocnice vyskočil z lůna na silnici,“ říká pobaveně rodák z Vysokého nad Jizerou.
Lidovky.cz: Kdy jste si naposledy skočil na lyžích?
Asi ve dvaapadesáti na závodech veteránů. Ale zajímavé to bylo zkraje osmdesátých let, kdy jsem se zúčastnil veteránského závodu v Norsku na padesátce s vypůjčeným vybavením. Skákal jsem daleko, ale při posledním pokusu jsem upadl, způsobil si otřes mozku, zlomil nos a vyrazil plombu. Přesto jsem ten závod vyhrál a cenu mi předával princ Harald, současný norský král.
Lidovky.cz: Jak jste se ke skokům dostal?
Horské prostředí v Harrachově a okolí k tomu vybízelo. Ve školních osnovách byly každoroční lyžařské závody, byli u toho učitelé, kteří měli k lyžování vztah. Většinou každý zkoušel víc disciplín a zůstal pak u toho, co mu šlo nejlíp. Zatímco sjezdování dělali spíš kluci z měst, protože měli víc volného času a mohli trávit víkendy na sjezdovkách, místní nejprve museli zastat práci doma a až poté si zašli zaskákat na můstcích na stráni nebo jim rodiče postavili sněhové. K tomu kraji navíc skoky patřily, a tak pro ně měli rodiče pochopení. I já jsem začal lyžování zkoušet s kamarády už v útlém dětství, když jsme soutěžili o skleničky, co jsme vzali doma, a jelikož jsem měl nejlepší výsledky ve skoku, zůstal jsem u něj. I když ještě v dorostu a juniorech jsem dělal také severskou kombinaci, v níž jsem byl mistrem republiky.
Lidovky.cz: Co vám doma řekli, když jste oznámil, že budete skákat na lyžích?
Maminka to tehdy tak nebrala, protože jsem skoky chodil zkoušet společně s dalšími kluky. Když jsem ale v nějakých dvanácti skočil v Harrachově ze sedmdesátky, to už měla trochu strach.
Lidovky.cz: A vy?
Zas taková hrůza to není, protože bariéra strachu se v průběhu vývoje postupně posouvá, až je pak trochu jinde než u normálních lidí. Zároveň když se dostáváte na čím dál lepší úroveň, tak vás to těší a je to nádherný sport. Když vás ten vzduch udrží a máte pocit, že letíte… (zasněně)
Lidovky.cz: Trvá dlouho, než uvěříte, že vás vzduch udrží?
No... Spíš si představte to oblečení a vybavení, co jsme tehdy měli: šponovky, svetr a lyže, které s vázáním vážily až čtrnáct kilo. Dneska lyže váží čtyři a půl, kombinéza má nosné vlastnosti, využívá se aerodynamika...
Lidovky.cz: Ale stejně pořád hrozí pády. A u letů, které jste měl nejradši, o to nebezpečnější, ne?!
Nejčastěji se pády udály při doskoku. Dole býval sníh celkem měkký, takže se vám občas zahranila lyže, a když jste spadl v tom svetru, na který se nabaloval sníh, začalo vás to rolovat a následné kotrmelce přinášely úrazy. Vedle otřesů mozků to byly zlomené lokty, vymknuté kotníky, utržené menisky... A na nějakou rehabilitaci se tehdy vůbec nehrálo, výrony kotníku se léčily třeba tvarohem. Pády při samotném letu nejsou tak časté, ale když už někdo spadne z takové výšky, třeba kvůli poryvu větru, jako například Raškův vnuk Mazoch (Jan Mazoch v lednu 2007 v Zakopaném skončil po ošklivém pádu v bezvědomí a s pohmožděným mozkem), bývá to hodně těžké.
Paní Jaromíra do povídání vstoupí: Můžu něco říct? Ty jsi zapomněl, kvůli čemu jsi tehdy v Tatrách skončil? To jsi měl ten hrozný úraz a šel jsi pak radši dělat trenéra…
Já bych stejně už končil… V sezoně 1969/70 jsem měl dobrou formu, ale přišly nám nové lyže – ve špičce o centimetr a půl širší, aby lépe nesly. V Tatrách jsme je před mistrovstvím světa zkoušeli, a jak mě to nadzvedlo, šel jsem přes lyže a pak mě to zase pustilo dolů, udělal jsem salto a při tvrdém dopadu, protože nebyl moc sníh, spíš taková ledovatka, jsem si zlomil páteř – dva obratle mi praskly a jeden se naštípl. Ani nebyl k dispozici rentgen, až druhý nebo třetí den mě odvezli na vlak, kterým se mnou někdo jel do Prahy. Na Bulovce jsem pak dva a půl měsíce ležel v sádrovém lůžku a další čtyři a půl měsíce jsem měl korzet. Sice bezoperačně, ale srovnalo se mi to. Spíš to ale můj konec jen uspíšilo, protože jsem si v té době už stejně dělal na fakultě trenérskou školu.
Lidovky.cz: Vaše generace, kterou vedl Zdeněk Remsa, patřila mezi světovou špičku. Z tzv. Remsa boys vás vynikalo hned několik: vedle vás samozřejmě Jiří Raška, Josef Matouš nebo Zbyněk Hubač. Byla mezi vámi rivalita?
Nám šlo především o to, abychom porazili ostatní výpravy - Nory, Finy, Němce… V popředí jsme byli zprvu já a Matouš. Vůbec jsme si nezáviděli, jednou byl nejlepší ten, podruhé zase někdo jiný. Nakonec to naše parta dotáhla k velkým výsledkům. Na olympiádě v Innsbrucku 1964 Matouš na malém můstku po prvním kole vedl, nakonec skončil čtvrtý, já byl na velkém po úvodním skoku třetí a nakonec skončil desátý.
V domě Motejlkových se nachází také rozsáhlé muzeum hodinSbírka patří jejich synovi, kterého k zálibě ponoukl strýc. „A když díky podnikání vydělal peníze, začal je sbírat ve větším,“ vysvětluje vznik netradičního místa Dalibor Motejlek, který s manželkou Jaromírou sbírku spravuje. „Musí se hodně uklízet, utírat, luxovat. Mladí sice občas přijedou a pomůžou, ale jen v rámci svých možností. Je to prostě zase práce, ale ten pohyb nám aspoň utužuje kondici,“ popisuje Motejlek pravidelnou rutinu. Sbírka aktuálně obsahuje 1158 kusů hodin a hodinek, nejstarší jsou z roku 1498. „Každý kus má svůj rodokmen a kouzlo. Je to zčásti obchodní záležitost, ale jde hlavně o historickou a sběratelskou hodnotu. Taková sbírka se prostě nedá prodat,“ doplňuje Motejlek. |
Lidovky.cz: A o pár dnů později se zrodil váš světový rekord 142 metrů...
Cestovali jsme z her domů, ale trenér Remsa nařídil změnu programu a jeli jsme nejprve na Alpský pohár do Garmisch-Partenkirchenu, kde jsem skončil třetí, a pokračovali jsme do Oberstdorfu na lety. Ty jsme neměli vůbec natrénované, protože mamut v Harrachově tehdy ještě nestál, byli jsme zvyklí skákat devadesát metrů a tam se na největším můstku té doby létalo na 140.
Chtěli jsme překonat československý rekord Huberta Riegera 111 metrů z roku 1956. Hned první den se mi povedlo skočit 133 metrů, čímž jsme cíl splnili, ale Remsa mi povídá: „Jen aby ti ten rekord vydržel aspoň do zítřka.“ A on mě pak hned další den o metr překonal Matouš. Na to mi zase Remsa říkal: „Dalibore, ty máš ale formu, že můžeš skočit svěťák.“ A já ho ve druhém kole opravdu skočil – o metr víc než do té doby trio Šlibar, Lesser, Sjöberg.
Lidovky.cz: Co jste při tom veleletu prožíval?
Mamutí můstek Heiniho Klopfera měl sklon nájezdu asi 42 stupňů, takže když jsem se na něm poprvé rozjížděl, vylítl mi žaludek až do krku. Při tom světovém rekordu už jsem byl trochu zvyklý. Když jsem vylétl do vzduchu, věděl jsem, že se mi odraz povedl. Letěl jsem, letěl, a když jsem už klesal, najednou mě tlak vzduchu zase o metr nadzvedl, takže jsem mohl letět ještě dál. Přistál jsem na metě světového rekordu a dole mě hned objímaly nějaké dámy.
Lidovky.cz: Světový rekord vám však vydržel jen pár hodin, poslední den vás přeskočil Ital Zandanel.
No počkejte, ono to bylo trošku jinak. Tehdy mohla každá reprezentace vyslat jednoho předskokana, který měl spoluurčovat nájezd. Remsa ale rozhodl, že od nás nepůjde nikdo. Předskokani jeli z nejvyššího nájezdu, takže měli až o pět kilometrů za hodinu větší rychlost, a Nilo Zandanel dolétl na 144 metrů. Jako světový rekord se započítávají pouze závodní pokusy, jemu ho však uznali jako předskokanovi. Oficiálně mě ale překonal až o rok později v Kulmu Peter Lesser z NDR (145,5 metru).
Lidovky.cz: Jak se tehdy vůbec skoky měřily?
Obstarávali to měřiči délek, každý z nich měl na starosti dva metry od sebe. Většinou to bývalo poměrně přesné, ale třeba v Zakopaném domácím Polákům přidávali.
Lidovky.cz: Zavdávalo takové měření od oka k dohadům?
To víte, že k nim taky docházelo. Později se měření zpřesňovalo. Nejprve byla pod sněhem zasazená elektronická čidla, ale i to mělo své chyby. Až když se zavedla optická kamerová technologie, bylo měření opravdu přesné.
Lidovky.cz: Získal jste řadu výborných výsledků, ale medaile z těch největších akcí vám unikly. Mrzí vás to?
Přestože jsem skočil světový rekord a umísťoval se často do třetího místa, na medaili z mistrovství světa nebo olympijských her jsem nikdy nedosáhl. Ale v roli trenéra jsem si to vynahradil. Mí kluci Ploc, Parma, Podzimek, Dluhoš, Malec a další získali čtyři olympijské medaile, tituly mistrů světa, skočili světový rekord, vyhrávali další závody… V Calgary 1988 se nám dokonce podařil unikát – získat dvě medaile z jedné disciplíny. Krásná doba a skvělá parta, jako my s Remsa boys.
Lidovky.cz: K vašemu týmu se ještě vraťme. Jak jste kamarádství utužovali?
Nebylo to jen o tom jít někam do baru, ale třeba jsme hráli dobře fotbal, a tak jsme se přes léto sebrali a jeli sehrát zápas někam na vesnici. Pro tamní lidi to bylo lepší než pouť. Měli k nám pak blíž a my zase k nim, žádné studené srdce tam nebylo.
Lidovky.cz: O skokanech se povídá, že to jsou velcí bohémové. Jak to bývalo za vaší party?
To víte, že se taky dělaly lumpárny, taky jsme se občas vrátili pozdě. Třeba jsme se ve Špindlu z baru Windsor vraceli až ve čtyři ráno a to jsme si už kupovali v pekárně čerstvé housky. Nebo jsme měli zůstat doma, ale jak bylo další den volno, tak jsme se večer oholili a vyrazili na taneček, pobavit se. Pak jsme aspoň měli ty společné zážitky, o čem si vyprávět.
Zkáza českých skoků. Bez Harrachova může zmizet celá generace letců |
Lidovky.cz: Tak prosím o nějaké pěkné lumpárně povyprávějte.
Jednou jsme přijeli z nějaké besedy v Trutnově, kde se už něco popilo, a jak jsme byli v náladě, naskákali jsme u nádraží na silniční válec, který tam stál, a jeli jsme na něm do Špindlu. Nebo když Raška přišel do mančaftu, jeli jsme v Harrachově na soustředění, kde jsme šli taky na pivo. On předtím nebyl na pití moc zvyklý, takže když si dal tři piva a nějakou štamprli, vydal se radši zpátky do Rýžoviště, kde jsme měli středisko. Mysleli jsme si, že během těch pár set metrů podél potoka nemůže zabloudit. Ale cesta mu nějak nestačila, a tak šel potokem. Za hodinu jsme vyrazili taky, a koho nepotkáme… Raška sedí v potoce na kameni a zapaluje si cigaretu. Přitom nekouřil, tak bůhví, kde ji sehnal.
Lidovky.cz: Uznávám, že to jsou historky, u nichž jste se museli bavit i po mnoha letech.
Patří to k vrcholovému sportu dnes stejně jako dřív. Akorát tehdy na vás nečíhali paparazzi, aby vás hned vyfotili. I když našli se takoví, kteří dali novinářům vědět, a pak se psalo o „partě chuligánů potácejících se Špindlerovým Mlýnem, někteří z nich ve vojenské uniformě duklácké...“ Ale nikdy se nepřekročily určité meze a platilo, že když se umí jít večer do baru, musí se druhý den ráno taky umět vstávat. Kolikrát nás pak trenér Remsa vyhnal na běžky na patnáctikilometrový okruh do Svatého Petra.
Lidovky.cz: A když jste poté trénoval? Přimhouřil jste oko, když někdo nedodržoval životosprávu?
I když kluci byli profesionálové, co za to však nebrali takové peníze, věděl jsem, že nejsou svatouškové. Někdy mě taky obelstili, stejně jako naše parta Remsu. Byli jsme na Turné v Garmischi, kde se na Nový rok skáče, takže se o Silvestru chodilo spát kolem půlnocí a připíjelo se spíš symbolicky. Šel jsem příkladně spát, myslel jsem si, že kluci zalehli taky, a až potom z fotek jsem se dozvěděl, že jeden krajan z Valašska, co tam měl hospůdku, pro ně přijel autem a spolu ejchuchovali. Ale skákali dobře, tak jsem trochu zahudroval a prominul jim to.
Lidovky.cz: Vašima rukama prošlo mnoho talentů včetně řady hvězd: Pavel Ploc, Jiří Parma, Antonín Hájek nebo Lukáš Hlava. Na koho vzpomínáte nejradši?
Já jsem měl rád všechny a oni to věděli. I když s každým jsem musel jednat trochu jinak, a taky se to měnilo, když se třeba někdo oženil nebo se mu narodilo dítě. Myslím, že jsem pro to měl vlohy a dařilo se mi to.
Lidovky.cz: Pomáhal jste rozvíjet skoky také ve Spojených státech nebo Jižní Koreji, což jsou v tomto sportu exotické destinace.
K americkému týmu jsem se dostal v roce o olympiádě v Calgary v roce 1988, když jsem vyhrál konkurz ze šestice vynikajících trenérů. Šel jsem tam na jednu sezonu a nakonec jsem zůstal tři a půl roku. Měli jsme celkem dobré družstvo, výsledky a staral jsem si jim i o mládež, takže si mě podrželi. Například když Mike Holland překvapivě vyhrál na Turné čtyř můstků v Bischofshofenu, přiletěla za ním americká televize natáčet ve tři ráno. Překvapilo mě, že to Američané tak berou, i když kdysi ve skocích měli svou historii, ale byl to dobrý výsledek a skoky se tam zase uchytily.
Pak jsem se vrátil domů, pokračoval jsem jako programový ředitel, ale v tom devadesátém druhém to u nás bylo takové všelijaké, rozházené, něco se jako komunistické zrušilo, i když ten systém byl dobře nastavený. Stalo se, že jsem dokonce musel shánět peníze na letenky na mistrovství světa do Falunu, odkud jsme pak přivezli tři medaile. Taky se ke skokům dostávali lidé, kteří zneužívali sponzorských peněz pro svůj prospěch, což se mi nelíbilo. Tak jsem využil nabídky z Jižní Koreje, abych se podílel na založení tamních skoků. Vzal jsem si s sebou jako demonstrátora jednoho dvanáctiletého kluka a vyrazili jsme. Postavili tam několik můstků s umělou hmotou a já začal pracovat s jejich mládeží. Byli to velmi talentovaní kluci, akrobaticky nadaní, rychle chápali, takže se za léto naučili víc věcí než třeba u nás za tři roky. Bylo tam nádherně, ale bylo to hrozně daleko.
Lidovky.cz: Skoky se neustále vyvíjí. Co říkáte například na aktuální zohledňování větru při bodování?
No, to přepočítávání větru, délky nájezdu a odpočet bodů je někdy určitá nevýhoda… Když totiž snížíte nájezd, tak se vám často při té menší rychlosti hůř dosahuje potřebné délky, zvlášť při současném využívání aerodynamiky. Ale musíme jít s dobou, je přece 21. století, kdy je i ve skocích spousta peněz, všechny závody jsou v televizi a není možné po dalekém skoku nebo pádu jednoho závodníka po hodině všechny pokusy opakovat z nižšího nájezdu.
Lidovky.cz: Nyní se létá až přes 250 metrů. Kde se podle vás v budoucnu možnosti zastaví?
Určitě se bude skákat stále dál, klidně se můžeme dočkat letů za 300 metrů.
Lidovky.cz: Čechům se však v současnosti vůbec nedaří. Kde je podle vás problém?
Postupně došlo k tomu, že tělovýchovné jednoty neměly na všechno peníze, nešla od nich taková podpora, takže se zrušilo mnoho můstků a skokanský sport šel trochu dolů. Dřív byly můstky na spoustě míst, a když bylo volno, jezdili jsme závodit třeba do Žacléře, Kraslic, Hojsovy Stráži, Frenštátu, Valašských Klobouků a dalších. Byl to takový pouťák po Československu a lidi nás mohli vidět skákat naživo, zároveň ale každý z nás chtěl vyhrát, přestože šlo o menší můstky. Ten úpadek českého skoku trvá už přes deset let, kdy se upustilo od jednotného tréninkového systému, rušila se střediska vrcholového sportu a klesalo i nadšení lidí okolo. Už se tolik systematicky nepracuje s mládeží, potažmo s jejich rodiči a školami. Snad se to ale brzy zlepší.
