11. února 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Svědectví od železné opony: jak mě pohraničníci nechávali projít brankou a rybařit na rakouské hranici

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 47Diskuse
Pavel Machálek rybaří, archivní snímek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Machálek rybaří, archivní snímek. | foto: Archiv Pavla Machálka

PRAHA/NOVÝ VOJÍŘOV Počátkem 70. let minulého století si pořídil chatu nedaleko rakouských hranic. Nový Vojířov, vzdálený pár stovek metrů od železné opony, navštěvoval Pavel Machálek každý víkend. V rozhovoru pro Lidovky.cz odpůrce tehdejšího režimu líčí, jak ho členové pohraniční stráže nechávali rybařit v zakázané, ostře střežené zóně a přibližuje život na vesnici plné „fízlů“.

Pavel Machálek (78)

  • Narodil se 22. ledna 1939 ve Zlíně.
  • V roce 1972 si pořídil chalupu v Novém Vojířově u Jindřichova Hradec, pár stovek metrů od železné opony. Bydlí v Praze.
  • Pracoval jako grafik u Československých aerolinií, kterým navrhl například grafický image OK-JET. Následně se živil jako výtvarník na volné noze. Aktuálně je v důchodu.

Hraniční pásmo, území pro běžné československé obyvatele v dobách reálného socialismu nepřístupné. Vstup do něj byl povolen pouze starousedlíkům nebo majitelům rekreačních chalup. A to navíc jen k výstražným cedulím se zákazem.

V jedné z obcí nedaleko státních hranic si před zhruba padesáti lety pořídil roubenku i Pavel Machálek. A tak má bohaté zkušenosti s tím, jak to tehdy v přísně hlídané části republiky vypadalo.

„Bylo skličující, jak téměř všichni lidé na vesnici na sebe donášeli nebo byli nějakým způsobem zaháčkovaní v noční hlídací službě,“ říká Machálek v rozhovoru pro Lidovky.cz o vesnici se zhruba dvěma stovkami obyvatel poblíž Jindřichova Hradce.

Lidovky.cz: Jaký byl život nedaleko železné opony?
Téměř 90 procent mužské osádky obce byli dobrovolní pomocníci při ochraně hranice. Snad v každém baráku byl alespoň jeden z nich napojený na pohraniční stráž. Stáli u silnice, nebo chodili ve dvojicích. Uvedu příklad. Stáli jsme u polorozbořeného stavení, bavili se ve skupině s místními rodáky. Naši skupinku v dálce míjel nějaký civil. Jeden místní se najednou omluvil, že si musí pro něco skočit domů. Za deset minut se vrátil, pokračovali jsme v rozhovoru. Hodinu nato přijel z posádky důstojník, potřásl mu rukou a poděkoval za ohlášení. Neznámý civil byl ve skutečnosti provokatér, který testoval bdělost obyvatel obce v režimu všedního dne. Takto se odehrával život v příhraničních vsích.

Pavel Machálek.

Pavel Machálek.

Lidovky.cz: Proč jste tam tedy zůstával?
V průběhu let se přirozená averze proměnila v rozpačitou toleranci. Nemyslete si ale, že nás za těch 40 let přijali za starousedlíky. Měl jsem tam i pár přátel, dokonce i skvělých kamarádů. Můj kamarád, říkejme mu Ota, byl také pomocníkem. Podával hlášení, co se v obci vrtlo. Ale jinak - a to se dalo pochopit - byl, jak se říká, takový kamarád do deště. Oba jsme navíc byli rybáři, on byl rovněž nimrod, takže jsme spolu chodívali rybařit a on mě brával na posed při lovu divokých prasat.

Jednoho dne za mnou přišel a říkal, že získal od majora povolení zachytat si ryby na Staňkovském rybníku, který tvoří svým vnějším okrajem část česko-rakouské hranice. Jeho vnitřní část byla směrem do vnitrozemí důmyslně chráněna chatovou oblastí, kterou tvořili výhradně estébáci a příslušníci policejních sborů, kteří tam jistili neproniknutelný a spolehlivý ochranný val. Soustava tří rybníků tvořila hranici státu. Spolu s Otou a doprovodným důstojníkem - pochopitelně také rybářem - jsme byli na rakouské straně rybníků.

Lidovky.cz: Chcete říct, že jste se jako civilisté dostali za plot do přísně střežené zóny u hranic, kde hrozilo riziko vašeho útěku z Československa, a ještě s přispěním pohraničníků?
Když toto budu dnes komukoliv vyprávět, řekne, že lžu, že si vymýšlím. Přeci není možné, aby šéf tamní posádky dovolil civilům vstup na území, které je chráněno plotem a střeženo důmyslným systémem bezpečnostních prvků. Skutečně ale tomu tak bylo.

Lidovky.cz: To mi vysvětlete. Co jste pro to museli udělat?
Nic. Prostě jsem se během těch let u toho majora zapsal dobrým způsobem, bez podbízení. Až na jednoho křiváka byli vesměs všichni důstojníci rozumní, vycházeli jsme spolu. S náčelníkem, tehdy majorem, nás pojilo dlouholeté přátelství, podobně tomu bylo i s kamarádem Otou. Oba již delší dobu nežijí.

Lidovky.cz: Přátelství? To vám ani trochu nevadila náplň jejich práce?
My jsme se spolu o politice nebavili. Nechci tím nějak majora dehonestovat. Naopak se domnívám, že jeho čin poodhalil roušku zrůdnosti systému, ve kterém musel celý národ žít. To, co se dělo, zavinil zlomyslný režim, který nás 40 let usurpoval a dbal na to, aby hranice nebyla propustná.

Železná opona - ilustrační foto
Pohled z místa zadržení směrem ke státní hranici.

Lidovky.cz: Pořád mi nejde do hlavy, proč by členové pohraniční stráže takto riskovali.
Oni si pravděpodobně ověřovali informace o mně, mém životě a co jsem dělal. A když zjistili, že jsem se o našich výletech nezmínil a nevytahoval se, tak mě nechávali. Jednou jsme se ale s tím jedním už trochu „ovíněni“ bavili. Ptal jsem se ho, když jsme seděli u té vody, co by dělal, kdybych mu řekl, že jdu do Rakous. Odpověděl, že by mě musel zastavit.

Železná opona

  • Na české západní hranici se začala vytvářet již od roku 1948, ovšem skutečně neprostupnou se stala až v letech 1952 a 1953.
  • V ČSSR bylo vytvořeno hraniční pásmo, do nějž byl povolen vstup pouze na speciální propustku. Hraniční pásmo mělo šířku 4 až 10 kilometrů.
  • Ploty byly tři – první, který byl asi dva metry vysoký, tvořila změť ostnatých drátů. Další plot, výšky 2,5 metru, byl od roku 1953 nabit vysokým napětím 3 000 až 6 000 voltů. To platilo až do roku 1965, kdy komunistické Československo v rámci „Chruščovova tání“ ustoupilo mezinárodnímu tlaku. Poslední plot sloužil jako zábrana zvěři. Pod ploty se nacházelo zorané pásmo o šířce cca 20 metrů, kde bylo možno snadno najít případné stopy.
  • Systém plotů nestál přímo na hranici, ale v dostatečné vzdálenosti od ní (cca 2 kilometry), aby i v případě jeho překonání stihli pohraničníci „narušitele" chytit dříve, než se dostal až na hranici.
  • V roce 1970 přibyla ještě signální linie, která reagovala na dotyk a mohla tak varovat pohraničníky výrazně dříve.
  • Za komunistické éry v letech 1948–1989 zemřelo na hranici 450 civilistů. Pohraničníků při výkonu služby zemřelo celkem 654, z toho šlo ale v drtivé většině o nehody, sebevraždy nebo zastřelení kolegou. Při přestřelkách s uprchlíky zemřelo 10 z nich.

Lidovky.cz: Jak vůbec v praxi vaše „výlety“ vypadaly?
Nebylo jich přehršel, ale rozhodně přes nějakých deset přechodů přes hranici jsem zažil. Většinou jsme chodili kolem třetí, čtvrté hodiny ranní, to bylo ještě kuropění. Naším výchozím bodem byla posádka, kam jsme přijeli autem a odtud jsme šli pěšky.

Museli jsme vždycky mít, nazvěme ho, závodčího, vyššího důstojníka, který s námi šel, voják, který měl klíče a doprovodil nás k ostnatému plotu. Přišli jsme k oplocení, v němž byla železná branka. On vzal, říkali tomu pojítko, nahlásil příchod a počet lidí, dostal souhlas a odemkl první branku. Následovala druhá dvířka, další zámek. Závodčí nás vpustil, zavřel za námi vrátka a větví rozptýlil zem oraniště, aby na ní byly vidět případné nové šlápoty.

Lidovky.cz: Co jste si v tu chvíli pomyslel, když jste se najednou ocitl na zakázaném území?
Byl to neskutečný zážitek. Panovalo tam naprosté ticho, ranní mlha to celé rámovala do tajuplné podoby, sem tam se ozval nějaký pták. Ušli jsme asi půl kilometru podél potoka, který tam protékal, přešli lávku a ocitli se na hraně staňkovského rybníka. Od něho to bylo do Rakouska asi dvacet metrů. Hraniční kameny lemovaly okraj rakouského lesa.

Byli jsme domluveni, že u branky zpět do vlasti budeme v určenou hodinu. Toutéž cestou jsme se pak vraceli zpátky. Většinou to bylo tak, že souběžně s časem návratu se tam objevil klíčník s pojítkem. Jednou jsme se ale špatně domluvili na návratu a byli jsme nuceni tam asi hodinu čekat. Museli jsme se schovat za stromy, aby nás neviděli štěkající psi.

Lidovky.cz: Máte na mysli psy pohraniční stráže?
No jistě, jak nás viděli, tak neustále zlostně štěkali. Pohraničníci měli psy, kteří s nimi drželi strážní službu a procházeli území, a pak psy, kteří byli vyloženě cvičeni k zastavení člověka i za cenu potrhání. Byli v uzavřeném prostoru kotce, který byl poset zvířecími kostmi. Vyklápěcí vrátka v případě prostříhání drátěného plotu narušitelem automaticky uvolnila západku a kotec se automaticky otevřel. Cesta k lovu byla volná. Je pochopitelné, že moje zvídavost nebo případný komentář nebyly namístě. Stávalo se, že jsme šli kolem a žádné štěkající bestie tam nebyly, nebo byly přesunuté jinam.

Lidovky.cz: Všiml jste si na cestě ještě něčeho, co vás zaujalo?
Před plotem byly v různých výškách, natahané ostnaté dráty mezi stromy. Ve dne jsme je viděli, ale kdyby narušitel místem běžel v noci, tak se potrhá na mraky.

Lidovky.cz: Zaregistroval jste v průběhu let, že by se někdo v okolí pokusil utéct do zahraničí a byl následně zastaven?
O žádném incidentu nebo drastickému napadení člověka v tomto úseku ani nemohu vědět. Armáda takové informace nesdělovala.

Pavel Machálek.

Pavel Machálek.

Lidovky.cz: Střelbu jste ve vesnici neregistrovali?
Střelbu ne. Co se ale ozývalo až ve vesnici, byly rány po výbuchu min, které byly rozmístěny podél plotu. To bylo na pořadu téměř každý den, to když lesní zvěř šlápla na nastraženou past. Navíc ještě po každém výbuchu vylétla do vzduchu raketa. Měli tak zmapované místo, kde ke kontaktu došlo. Případný narušitel neměl mnoho šancí.

Jeden incident si ale přeci jen pamatuji. Tenkrát se o něm lidé dozvěděli z toho důvodu, že se jednalo přímo o starousedlíka. Jezdil s traktorem a protože pole se musí sklízet, tak zajížděl až k drátům maje průkaz, který mu to umožňoval. Vždy přijel, pokosil seno, dal do balíků a odvezl. Jednou si ale přivezl žebřík. Vylezl na žebřík, přelezl plot, žebřík si vzal na druhou stranu a sbohem Česko. Doba před těmi třiceti lety byla nemocná, vládli nám pánové (Lubomír) Štrougal (československý premiér v letech 1970–1988 - pozn. red.) a následně Milouš Jakeš (v letech 1987–1989 působil jako generální tajemník ÚV KSČ - pozn. red.). Pánové, na jejichž rukou ulpívá krev pěti set lidských obětí socialistického teroru. Čest jejich památce.

Reakce Karla Jarosche, syna muže, který Pavlu Machálkovi chatu prodal

„Jsem potomek opravdových starousedlíků, těch, kteří v obci Nový Vojířov, dříve Peršlák, žili po staletí. Pan Machálek si zřejmě plete starousedlíky a přistěhovalce, kteří zabrali chalupy i s majetky po vyhnaných německých starousedlících. Chtěl bych napadnout výrok, že vesnice byla plná fízlů a že lidé na sebe donášeli. Mě osobně to uráží za mé rodiče a prarodiče. Pár lidí se k této činnosti snížilo, já bych mohl jmenovat dva až tři. (...) Se syny pana majora jsem prožil dětství a chodil s nimi do místní školy. To, že tato oblast byla opravdu dost hlídanou lokalitou mohu potvrdit. Aby zde mohl někdo koupit chalupu a následně chodit na hranice lovit ryby, musel být zatraceně dobře prověřen. Zmíněnou roubenku koupil (Pavel Machálek) od mého otce, proto také vím, že jeho okruh přátel byl omezen, důstojníci a donašeči.“

  • 47Diskuse


Robert Sattler

Autor

Robert Sattlerrobert.sattler@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz