Vedle mnoha blízkovýchodních států, kde lidé nemohou rozhodovat prakticky o ničem, avšak západní vlády ke stavu občanských svobod v těchto spřátelených zemích (Saúdská Arábie, Egypt) rozpačitě mlčí, pak naopak Írán může působit až nečekaně svěže.
Kontinuita a přežití
Kandidovat původně chtělo téměř 600 lidí, Rada dohlížitelů, co do pravomocí jakási kombinace ústavního soudu a prověrkových komisí, však nakonec do prezidentského klání pustila pouze sedm z nich. Zbytek byl vyřazen pro trestní a mravnostní škraloupy, ale i proto, že nedostatečně podporují zavedený politický systém či prostě nesplňují jiné, často velmi proměnlivé a předem nespecifikované předpoklady.
Během debaty kandidátů na íránského prezidenta létala obvinění ze zrady. Favoritem je konzervativní jestřáb |
Kuriózně v tomto světle může působit například vyřazení Mahmúda Ahmadínežáda, který už prezidentem osm let byl, dosavadního viceprezidenta Esháka Džahángírího či bývalého předsedy parlamentu Alího Lárídžáního. Zatímco u Ahmadínežáda, který proslul řadou provokativních výroků vůči Západu či Izraeli, tato diskvalifikace nikoho příliš nepobuřuje, vyřazení liberála Lárídžáního zvedlo vlnu kritiky, že Rada dohlížitelů prosíváním kandidátů už zase umetá cestu předem vybraným kandidátům – letos konzervativci Ebráhímu Raísímu, který je tak pasován na favorita voleb.
Rada dohlížitelů vetuje kandidáty pro všechny stupně íránských voleb – a někdy vyvolává dojem, že straní „protizápadním“ konzervativcům, jindy je naopak nápadně shovívavá ke „smířlivým“ liberálům. Namístě je tedy ptát se, jaká je její celková, nadčasová role. Odpovědí by mohlo být, že udržovat kontinuitu a přežití režimu v regionu, jemuž v uplynulých dekádách dominovaly Amerikou podporované státy.
Írán by mohl zásadně posílit své vojenské schopnosti. Rusko mu prý dodá vyspělý satelitní systém |
V Íránu proto těžko může dojít k tak zásadnímu vnitro- i zahraničněpolitickému obratu jako v USA před pěti lety se zvolením Trumpa a loni s jeho porážkou nynějším prezidentem Bidenem. Stačí se podívat na íránskou politiku Bílého domu – Obama s Teheránem uzavřel průlomovou dohodu o jeho jaderném programu, Trump dohodu zrušil, Biden ji zase chce obnovit. Jedná se i o detaily: jedním z posledních Trumpových počinů ve funkci bylo zařazení jemenských „proíránských“ šíitských povstalců na seznam teroristických skupin, odkud je však brzy po příchodu do Bílého domu zase vyškrtl Biden.
Takové veletoče v íránské zahraniční politice k vidění opravdu nejsou – chystají se kdyžtak diskrétně v zákulisí (jako například Bílým domem zavržená nabídka na celkové vypořádání vztahů z roku 2003) a hlavně nadčasovým průsečíkem siločar íránské domácí politiky (k nimž patří i aktuální vetování prezidentských kandidátů).
Írán neřídí fanatici, byť i jejich hlasy jsou z této země průběžně slyšet – což se však dá říci i třeba o Saúdské Arábii nebo Izraeli. Neřídí ho výlučně ani duchovní, ani generálové, ani oligarchové, takže výsledkem je průnik často protichůdných zájmů těchto důležitých mocenských skupin, které navíc bývají vnitřně rozštěpené.
Pružně vykládané zásady
Ačkoli má za sebou Blízký východ dvě dekády brutálního teroru sunnitských extremistů z al-Káidy či Islámského státu, na Západě se díky PR kampaním sunnitských arabských režimů a Izraele ujala teze, že hlavním zdrojem nestability je Írán a jeho prosazování šíitských zájmů.
V Íránu se těmto teoriím pobaveně usmívají – jistě, kde íránská teokracie může, svým souvěrcům pomůže –, avšak jen pokud to vyhovuje geopolitickým zájmům země. A při jejich prosazování Írán klidně podpoří sunnitský Hamás v Palestině, diktátora Asada v Sýrii, křesťanskou Arménii a momentálně mlčí k čínskému útlaku muslimů v Sin-ťiangu.
Ostatně, zatímco íránsko-saúdská rivalita bývá vykreslována jako náboženský zápas, Rijád a Teherán už měsíce diskrétně vyjednávají o uklidnění vzájemných vztahů. Náboženské poměry v obou státech Perského zálivu se samozřejmě nezměnily, jen jejich politicko-bezpečnostní aparáty zavelely ke změně priorit a rétoriky.
Touto optikou je nutné vidět nadcházející volbu prezidenta, tedy šéfa íránské vlády, a časem i výběr nového nejvyššího vůdce země, očekávatelný kvůli vysokému věku dosavadního rahbara Alího Chameneího v horizontu několika let.
Dvaačtyřicet let od revoluce, která v Íránu svrhala proamerického autokrata, už je asi dostatečně zjevné, že ani íránský establishment, ale ani řadoví Íránci nestojí o osud další hračky světových mocností, jakou se v průběhu času staly Palestina, Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie či Jemen. Také Íránci evidentně usoudili, že bezpečnější pro jejich vlastní existenci je pohrávat si s těmi druhými na cizích hřištích. Příští prezident to bude dělat podobně.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha, spolupracovník LN
