Počasí na Bahamách nebo Britských Panenských ostrovech bývá skvostné. Teď se ale nad těmito a dalšími daňovými ráji stahují mraky. Nebo přinejmenším nad firmami, které se ve zdejších vodách rozhodly „zaparkovat“ svůj byznys, aby se vyhnuly placení daní.
To si běžní lidé ani podniky nemohou dovolit a státy EU ve shodě s velkou částí světa proto chtějí tuhle nespravedlnost napravit. Na stole je totiž zavedení jednotné minimální globální korporátní a digitální daně. 15procentní sazba by se vztahovala na všechny podniky vydělávající víc než 750 milionů eur ročně, tedy asi 18,4 miliardy Kč. Platit by navíc musely daně tam, kde reálně podnikají, ne na tropických ostrovech s počtem obyvatel stejným jako má české okresní město.
Státy na tom vydělají, také do českého státního rozpočtu by nově přitekly peníze třeba od digitálních gigantů, jako jsou Google nebo Apple. Ti mají pochopitelně spoustu klientů i v tuzemsku, daně ale zatím platily jen minimální a často v „rájích“. Evropská domluva by přinesla konkrétně Česku miliardy korun.
Maďarské zarputilé „nem“
Právě Češi teď v čele Rady Evropské unie mají možnost jednání „pošťouchnout“. Prosazení daně (tu už předtím posvětily stovky zemí světa včetně USA) chce mít česká vláda vyřešenou do konce letošního roku.
Jenže dohodu blokuje Maďarsko. Když měli ministři financí dohodu odhlasovat v červnu letošního roku, Maďarsko na poslední chvíli řeklo ne. Údajně by to těžce zasáhlo tamní ekonomiku a zaměstnanost. Přitom i Budapešť by z nově pečlivějšího výběru daně měla příjem.
Důvod je potřeba hledat jinde: Orbán a jeho vláda se blokováním snaží vyřešit domácí potíže. Z informací od vyjednávačů napříč Evropou vyplývá, že Maďarsko chce souhlas s daní vyhandlovat za zcela nesouvisející odblokování výplaty balíku ze společných evropských peněz. Ty se Evropská komise zdráhá Maďarům svěřit, dokud se Budapešť nezaručí, že prostředky skončí tam, kde mají.
Jen se skřípěním zubů dohodu na poslední chvíli odsouhlasilo Polsko. To přitom zavedení daně původně vítalo, jenže pak se dostalo do stejné prekérní situace s výplatou peněz jako Maďaři. Pro Česko to tak byl další z případů, kdy s našimi zájmy na evropské půdě ladila spíš jiná spojenectví, třeba s Francouzi nebo Nizozemci, než slavný visegrádský pakt.
Romantická zamilovanost zákonitě vyprchá
O společných zájmech se státy V4 – Slovenskem, Maďarskem a Polskem – mluví často a rád Andrej Babiš, Miloš Zeman i politici vládní koalice Spolu. Také zhruba dvě třetiny Čechů vidí právě ve společné pozici při unijních vyjednáváních hlavní přínos celého visegrádského formátu. Jenže skutečnost je jiná.
Mezi roky 2009 až 2019 se Češi s Poláky a Maďary při klíčových hlasováních o unijních otázkách shodli mnohem méně než s řadou jiných zemí. Třeba s Francií nebo Finskem, které mají podobný pohled na jadernou energetiku. V jiných věcech zase s Lucemburskem.
Z celé V4 jsou si Češi tak blízcí jen se Slováky. Jen výjimečně zafunguje i Visegrád: třeba když dojde na otázku, jak na evropské úrovni zlepšovat dopravu.
„V Česku se v souvislosti s takzvanou migrační krizí (roku 2015) prosadila představa Visegrádu jako nějakého pevného svazku. Přispělo k tomu, že se do V4 zamilovali někteří politici. Jenže stejně jako to chodí v životě, spíše se zamilovali do své představy o V4 než do jejího skutečného stavu. A v době zkoušek, třeba při reakci na ruskou agresi vůči Ukrajině, přišlo vystřízlivění,“ vysvětluje výkonný ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál.
Česko se od vstupu do Evropské unie od Maďarska vzdálilo a teď už obě země nemají tolik společného, jako měly ještě před deseti nebo dvanácti lety. „Na druhé straně ze střední Evropy nikdy neutečeme, tak je fajn vědět, co si myslí naší sousedé. A rozumět tomu, co se děje u nich doma. Nemusíme se vším souhlasit, a v takových případech jim to máme také říkat. Rušit V4 úplně by byla chyba,“ uzavírá Dostál.
