3. května 2019 8:19 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Japonská média řeší drby kolem císařského páru, říká japanolog

Japonský korunní princ Naruhito a jeho manželka, korunní princezna Masako, se... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Japonský korunní princ Naruhito a jeho manželka, korunní princezna Masako, se... | foto: Reuters

TOKIO/PRAHA Japonsko vstoupilo s výměnou císaře do nové éry Reiwa. A Nippon změnou žije. Tamní anglicky vydávaný list The Japan Times přinášel i příběhy, jak se na ostrovech prodávají též památeční plechovky se „vzduchem“ z uplynulé éry Heisei. Více prozrazuje Igor Pruša (40), jenž absolvoval mediální studia na prestižní Tokijské univerzitě (Tódai).

LN: V Japonsku došlo k odstoupení císaře a nástupu celé nové historické éry Reiwa. Co to pro Japonce znamená?

V první řadě se nejedná o žádnou zásadní sociopolitickou změnu. Ukončení japonské císařské éry abdikací sice není standardním jevem v japonské historii, ale vzhledem k pokročilém věku císaře Akihita je to pochopitelné. Co se může v éře Reiwa lehce změnit je způsob interního vedení císařského dvora.

Igor Pruša je japanolog a mediální expert.
Igor Pruša přednáší svou řeč v Tokiu.

LN: Jak?

Odstupující Akihito byl spolu s císařovnou Mičiko spíše tradičním, lidským císařem, jehož demokratizační mise spočívala především v rehabilitaci symbolu japonského císařství po tragédii druhé světové války. Akihitův nejstarší syn, korunní princ Naruhito se naopak nechal slyšet že, se po nástupu pokusí reformovat zkostnatělou císařskou byrokracii. Otázkou ale bude, jak moc mu toto dovolí nekompromisní Císařská agentura (kunaičó). Navíc korunní princezna Masako měla v minulosti vážné psychické problémy, jak prozradily The Times již v roce 2004, ale lze předpokládat, že se budoucí císařovně bude „lépe dýchat“ po boku panovníka, který – stejně jako ona – vystudoval prestižní západní univerzitu, je aktivním environmentalistou a vášnivým violistou.

LN: Vystudoval jste v Tokiu, jste expertem právě na japonská média. Jak o této události referují?

Japonská média samozřejmě kolem nástupu nové éry vytvořila mediální humbuk, a protože tato historická událost nemá vážné politické implikace, mohou se mainstreamová média soustřeďit na senzace a drby kolem nastupujícího císařského páru. V drbech jsou nejpovolanějšími japonské týdenní tabloidy (šúkanši), které nejsou omezovány cenzurou Císařské agentury, a proto mohou kdykoliv spustit nějakou císařskou aféru za účelem generování zisku a napadení statutu quo. Tyto tabloidy však nejsou žádní outsideři: nedávno se jim například podařilo efektivně očernit snoubence nejstarší vnučky odstupujícího císaře, princezny Mako, což v důsledku přimělo Císařskou agenturu odložit plánovanou svatbu... Méně překvapivý je třeba fakt, že právě prudce stoupá počet japonských novorozeňat, jejichž jméno bylo vybráno na základě znakové složeniny Rei-Wa.

LN: Čím jsou obecně vzato média na Nipponu zvláštní, jedinečná? Jak se drží tištěná média jako Jomiuri Šimbun, Asahi Šimbun a další?

V éře globálního kapitalismu fungují japonská média prakticky stejně jako jejich západní protějšky. Ta mainstreamová jsou jen více „konfuciánská“ ve smyslu slepého následování autority a praktikování žurnalistické autocenzury – viz například strukturálně zkorumpované japonské Kluby reportérů (kiša kurabu). Největší japonský deník Jomiuri, který je příkladem výše zmíněného konfuciánského modelu, je pak především hlásnou troubou premiéra Abeho a jeho Liberálně demokratické strany (LDS). Deník Asahi je v politickém spektru lehce nalevo, a v poválečné historii platil jako hlavní spouštěč korupčních skandálu všeho druhu, nicméně dnes tuto funkci spíše přebírají senzacechtivé tabloidy, šúkanši. Dalším ze specifických výjevů japonské mediální krajiny jsou vysoce frekventované megaskandály dívčích celebrit. Tyto spektakulární pseudo-události představují prázdný mediální cirkus s dramatičností Kafkova Procesu, nicméně jejich sledovanost se blíží polovině celé populace! I o tom bude moje nová kniha s názvem Scandal Made in Japan.

LN: Ta vám prý vyjde v USA. Kdy?

Před pár měsící projevilo zájem o mou monografii americké vydavatelství Michigan University Press. Nyní jsme ve fázi editace finálního draftu, který byl ve skutečnosti hotov již přede dvěma lety, kdy jsem obhájil svou druhou dizertační práci na Tokijské univerzitě.

LN: O čem přesně bude?

V dizertaci i v knize argumentuji, že japonské skandály by se měly studovat jako pragmatické performance někde mezi rituálem a strategií. Mediální skandál pak není jen chladným produktem žurnalistických rituálů, ale i hluboce zakořeněnou kulturní praktikou symbolické očisty v dané komunitě prostřednictvím ceremoniální exkomunikace určeného obětního beránka. Pevně věřím, že tato dvojí optika může významně obohatit akademické paradigma v náhledu na mediální skandály, a to nejen v Japonsku.

LN: Specializujete se dlouho na skandály pokryté tamními médii. Lze to nějak srovnat se situací u nás – zákulisní politika, korupce anebo i střety zájmů?

Ze strukturálního hlediska je korupce a skandál všude stejný. Liší se jen kulturní manifestace těchto fenoménů a způsoby jejich mediálního krytí. Jednou z kulturních reálií současného Japonska je například fakt, že občané berou korupci ve společnosti jako nutné zlo. Takoví Japonci však buď k volbám vůbec nejdou, anebo jednoduše podpoří tradiční/dominantní stranu, tedy LDS premiéra Abeho. Okamurův brutální populismus by se v Japonsku uchytil maximálně jako minoritní ultrapravicové hnutí, nebo by ho dříve zkompromitovaly japonské tabloidy nějakou vykonstruovanou aférou s muslimkou... Co se týká mediální performance zkorumpovaných mocnářů, japonští konzervativci v čele s Abem jsou během svých skandálů taktně defensivní a rituálně precizní, zatímco naši Babišové a Okamurové jsou zpravidla chaoticky neurvalí a netaktně ofenzivní. Pokud by čeští politici stejně agresivním způsobem útočili na oponenty a žurnalisty v japonských médiích, těžko by se dožili dalších voleb.

LN: Čemu se budete věnovat ve svém dalším výzkumu?

Po mém postdoktorském výzkumu na Orientálním ústavu Akademie věd ČR jsem se „přemístil“ na katedru mediálních studií Metropolitní Univerzity Praha. Tam ale vyučuji jen externě, protože se právě soustředím na svou další monografii, tentokrát na téma antihrdinství ve filmové fikci. Tento text, který plánuji vydat v českém jazyce, jde ve stopách mého původního zaměření (mediace porušování norem), ale věnuje se více způsobu mediace populárních antihrdinů – od Robina Hooda nebo Drákuly po Teda Bundyho či Hannibala.

Jinými slovy, zkoumám naše zalíbení v těchto charismatických hrdinech, přestože ve skutečnosti představují vykořeněné, asociální, a násilnické typy. V neposlední řadě jsem se po deseti letech strávených v Tokiu opět začal věnovat svému staronovému hudebnímu projektu Nantokanaru. S tímto projektem jsme v roce 2008 vyhráli celostátní soutěž Jack Daniels Music, a právě teď dokončujeme v pozměněné sestavě náš zbrusu nový hudební materiál.

Igor Pruša (40 let)

  • Japanolog a mediální expert. Brzy mu v USA vyjde kniha o japonských médiích.
  • Nyní vyučuje na Metropolitní univerzitě Praha či Masarykově univerzitě v Brně.
  • Původně studoval germanistiku a japonštinu na Univerzitě Palackého (1997 až 2005).
  • Následně se věnoval mediálním studiím na Univerzitě Karlově, kde získal Ph.D. (2009).
  • Velký doktorát z informačních studií získal též na elitní Tokijské univerzitě (2017).
  • Je autorem řady odborných publikací o japonských médiích, skandálech i reklamě.
  • Hraje na kytaru, působí také v hudební skupině Nantokanaru.