Znásilnil jsem tě, ale ve spánku. V Británii bují výmluvy na sexsomnii

„Používá se to velmi cynickým způsobem. Jsou tu veřejně známé případy, u kterých je jasné, že (pachatelé) jen zkouší své štěstí. Protože, samozřejmě, pokud to je sexsomnie, jste prohlášen za nevinného. Soudci nemají ani ponětí, o co jde. Porota nemá ani ponětí, o co jde. Stojí to za pokus,“ říká britský spánkový expert Neil Stanley.

V případech násilníků, kteří se odvolávají na sexsomnii, soudcům vypracovává odborné posudky. A popisuje, že obhajoba založená právě na této vzácné poruše v posledních letech „masivně vzrostla“. Tvrzení, že se dotyčný „dopustil“ znásilnění ve spánku, je totiž velmi těžké s určitostí vyvrátit, upozorňuje.

Zatímco ještě v devadesátých a nultých letech šlo o ojedinělé případy, za poslední dekádu se sexsomnie v souvislosti se sexualizovaným násilím v Británii objevila nejméně jedenapadesátkrát – a za poslední rok osmkrát.

Skutečné počty budou zřejmě ještě vyšší. V šedesáti procentech souzených případů pak obviněný odešel s osvobozujícím verdiktem.

Přestože už se dnes kromě anamnézy a informací o partnerském životě dotyčného využívají laboratorní testy, ani věda ještě podle spánkových expertů i právníků neumí bez pochybností potvrdit, že podezřelý trpí sexsomnií.

„Často stačí říkat: ‚Nepamatuji si to, mohla by to být sexsomnie,‘“ pokračuje Stanley s tím, že současný systém ve Spojeném království tak ubližuje obětem sexualizovaných trestných činů i těm, kteří sexsomnií skutečně trpí.

Vyzývá proto k reformám, většímu skepticismu a zpochybňování těchto tvrzení i k vlídnějšímu přístupu k pozvaným expertům, aby se v soudní síni mohli k tématu vyjadřovat podrobněji. „Zdá se, že si právo odmítá připustit, že je tu silná pravděpodobnost justičních omylů. A vzhledem k tomu, o jak závažný trestný čin jde, měli bychom si být opravdu jistí, že máme zavedeny takové kontrolní mechanismy, abychom uměli přijmout co nejvíce opatření, jež justičním omylům zabrání. Pokud jde o sexsomnii, toto se neděje,“ varuje.

„Jsem hluboce přesvědčen, že to některým viníkům prošlo. Něco takového přitom nemůže být důsledkem systému. Systém se musí změnit,“ dodává Stanley.

„Sexsomniak by neměl být jen tak zproštěn“

Mnozí z těch, kteří u soudu s tímto vysvětlením uspěli, údajně ve své anamnéze neměli jediný záznam o náměsíčnosti ani formální diagnózu. Další prý zase měli za sebou sérii skutků, které pro sexsomnii příliš typické nejsou. A zhruba ve třetině případů byli obžalovaní v danou chvíli pod vlivem alkoholu nebo drog, ale coby primární faktor se stejně uvedla porucha spánku. Někdy zase stačí sexsomnii zmínit a zasít semínko pochybnosti, píše The Guardian.

V jednom případě se dva povolaní odborníci shodli, že předložené důkazy o sexsomnii jsou sice slabé, ale úplně ji vyvrátit nemohou. Porota následně muže zprostila obvinění. Policie také eviduje nejméně jeden případ, kdy muž prohlášený za nevinného v napadání žen pokračoval.

Advokátka Allison Summersová dosud v Británii zastupovala tři klienty, kteří se odvolávali na sexsomnii, přičemž všichni byli zproštěni obvinění. A domnívá se, že za nárůstem těchto případů může být i fakt, že se v minulosti sexsomnie příliš nediagnostikovala. „Měli jsme velmi ryzí případy,“ říká.

Podotýká však, že situaci často komplikuje alkohol, protože to pak vyvolává dojem, že je sexsomnie jen výmluva. I Summersová navíc potvrzuje, že to někteří obžalovaní „prostě zkusí“. Sexsomnie se navíc u soudů občas využívá i ve snaze zdiskreditovat oběti znásilnění.

Soud se například bude zabývat žalobou jednatřicetileté ženy z Croydonu jižně od Londýna. Žena byla znásilněna, policie však její případ odložila a k soudu ani nešel, protože podle experta trpí sexsomnií. Expert ji prý však nikdy neviděl a své závěry vyvodil z krátkého dotazníku. Policie už se ženě mezitím omluvila a uznala, že měla být pečlivější.

Uvedla také, že se nyní stažení obvinění kvůli sexsomnii musí schvalovat na nejvyšších pozicích a že oběti mají vždy možnost nechat svůj případ přezkoumat. Advokátka Vera Bairdová pak míní, že by lidé trpící sexsomnií měli mít nařízeno varovat své budoucí partnery nebo lidi, se kterými budou pod jednou střechou.

Jinak by jim hrozilo vězení, což by podle Bairdové mohlo budoucí sexuální násilníky odradit od této „únikové cesty“. „Člověk, který řekne ‚ach miláčku, znásilnil jsem tě, aniž bych to věděl‘, je nebezpečný svému okolí a nemůže být jen tak zproštěn,“ poznamenala.

„Je to, jako by řekli: No, ano, možná tě opakovaně znásilnil, ale udělal to ve spánku, takže je to OK. Prostě musíš žít dál a nějak se s tím srovnat. A jemu to prošlo. Jako by ho vzali za slovo, přitom mu nic nezabrání v tom, aby to udělal znovu a pak řekl: ‚Já jsem spal,‘“ stěžuje si oběť znásilnění z Lancashiru poté, co byl její případ odložen pro sexsomnii pachatele.