Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

VIDEO: Byl to vztek, táta šílel se sekerou v ruce, vzpomíná na invazi tehdy 18letá spisovatelka

Česko

  17:00
PRAHA - „Vztek, strašnej vztek,“ svírá pěsti kolínská spisovatelka Irena Fuchsová při vzpomínce na sovětskou invazi. Coby osmnáctiletá dívka, která se tehdy spíše než o politiku zajímala o bohémský život a svého milovaného Láďu, si myslela, že do týdne sovětské tanky zmizí. „To není možné, aby nás obsadili,“ říkala si tehdy.

VŠECHNY DÍLY SERIÁLU BYLO JIM OSMNÁCT NAJDETE ZDE

Uvolnění ve společnosti v průběhu 60. let minulého století Irenu naplňovalo lehkým optimismem. Hned po maturitě začala pracovat jako účetní v Tesle. Když jí práce ve firmě, která ji neumožňovala uplatnit její neutichající elán, jímž mimochodem oplývá dodnes, omrzela, rozhodla se nakonec pro budoucnost v divadle.

Protože Irena byla odjakživa výřečná, nebála se nakráčet přímo za šéfkou a říct jí, že se uchází o místo uklízečky. „Vy jste pracovala jako účetní v Tesle a teď chcete být uklízečkou?“ divila se. Irena ale věděla, že ji dva roky uklízení dovedou k práci nápovědy v divadle. Svět umělců jí byl přeci jen bližší než cokoli jiného.

PODCAST: Chcete si poslechnout celý rozhovor? Zkuste nový formát serveru Lidovky.cz

Od 2. května 1968 začala pracovat v kolínském divadle. V srpnu musela začít připravovat sál na premiéru před koncem divadelních prázdnin. Po vymalování bylo potřeba důkladně vydrhnout dřevěnou podlahu. Irena si spočítala, že když každý den vyčistí dvě řady v hledišti, do premiéry bude hotovo.

„Dvacátého srpna jsem vydrhla další dvě řady, pak jsem šla na víno. Večer jsem, pokud si dobře vzpomínám, psala povídku,“ líčí Irena. Detaily ji už za půlstoletí vymizely z paměti. V noci na jednadvacátého srpna se probudila a babička jí řekla, ať jde za rodiči, kteří bydleli jen o patro výš v dvoupatrovém domě nedaleko náměstí.

“Táta hrozně šílel a měl v ruce sekyru. Do toho přiběhla babička z maminčiny strany a řekla tátovi: ‚Karle, neblázněte, vždyť vás zastřelej‘,“ vzpomíná na tragické chvíle jejího dospívání. Babička i otec měli po vpádu vojsk neuvěřitelný strach. Oba totiž zažili válku. Irenin otec byl dokonce v koncentračním táboře.

Když Irena vyšla ven, viděla valící se tanky. „Bylo šest hodin ráno. Celý ten den den byl pro mě černý a jeho průběh černobílý,“ líčila Irena. Pohled na kolínský most posetý tanky v ní vzbuzoval bezmoc. „Najednou jsem viděla svého bratra, jak si to míří před jeden z tanků. Bratr před něj položil sovětskou vlajku. Bylo tam mrtvolné ticho. Kanon si nás všechny jako by prohlížel. Strašné napětí. Pak z tanku vystoupil mladý voják, vlajku si vzal a jel dál.“

Po invazi se v Irenině životě všechno změnilo. „Dá se říct, že po invazi už jsem byla zakuklená v divadle. A to mě hodně zapouzdřilo. Je to svět sám pro sebe,“ říká spisovatelka a neubrání se spojení „ruský ku*vy“.

Kvůli okupaci Čechům a Slovákům před očima zrudl okolní svět. Pod vlivem událostí takzvaného Pražského jara si přitom svou budoucnost představovali v poněkud jiných barvách. Jednadvacátého srpna roku 1968 se nesmazatelně zapsal do historie našeho území. 

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!