Voličům Miloše Zemana nevadí, že jim lže, říká autor knihy o dezinformacích

Lidovky.cz: Vaši knihu je třeba číst se zapojením kritického myšlení, nikoli toho emotivního a pohodlného, na něž cílí autoři fake news. Jak chcete knihu dostat k lidem, kteří nechtějí mozek namáhat? Dokáží ji vůbec vstřebat?
Lidi, kteří se apriori náročnějšímu, racionálnějšímu a faktičtějšímu myšlení vystavovat nechtějí, k tomu nedonutíte. A když to budete zkoušet, narazíte maximálně na odpor, odmítnutí a zatvrzení se ve stávajícím názoru. Nad oslovením těchto lidí jinými cestami, zaměřenými spíš na emoce a prožitky, pořád ještě přemýšlím. Určitě to ale nebude formou knihy.

Lidovky.cz: Pro koho tedy kniha Média, lži a příliš rychlý mozek je?
Vycházel jsem z toho, co zajímá čtenáře webu Manipulátoři.cz a co zaznívá v debatách, kterých se účastním. To jsou i triviality ve smyslu: Co je hoax nebo co je konspirace. K tomu v knize přidávám vrstvu, která se pokouší vysvětlit, jak dochází k tomu, že člověk odbočí na slepou kolej konspiračního nebo populistického myšlení.

Zjednodušující myšlení, zkratky a myšlenkové chyby jsou lidem vrozené. Racionálně bude vždy chtít myslet jen část společnosti a ta větší část se ráda nechá ovládat.

Ta kniha je zkrátka pro lidi, které zajímá v čem žijí, chtějí se zorientovat v nových médiích a psychologických motivacích lidí věřit určitým informacím.

Lidovky.cz: Jak tedy rychle načerpat fakta o světě na denní bázi? Jak nebýt ve společnosti za blbce?
Je dobré si hned zkraje uvědomit, že to, co víme o světě, jsme se z velké části dozvěděli z médií. Některým z nich přitom věřit můžeme, některým ne. Je také dobré vědět, na základě čeho média události vybírají. Například úmrtím kvůli terorismu se média věnují mnohonásobně víc než třeba rakovině na následky z cigaret, která vás zabije pravděpodobněji.

Měli bychom v první řadě vystoupit z pasivní pozice, vybrat si několik důvěryhodných médií a čerpat z nich. To není žádná raketová věda.

Je také dobré vědět, komu patří jaké médium, co se v něm spíš dočtete a nedočtete. A z toho si informace poskládat. Za nešťastné ale považuju nasadit si předem nějaké názorové brýle, vybrat si ideologickou stranu a např. tvrdit: „Z Mafry si už nikdy nepřečtu žádný článek, protože...“, to je nesmysl. Druhá věc je nad články obecně přemýšlet: Útočí na moje emoce? Mohu si tohle ověřit? Je ta informace seriózně zpracovaná? Já doufám, že se tohle na školách učí, že učíme děti kriticky číst. Že umí rozpoznat, jestli text vyjadřuje názor autora nebo je faktický nebo nesplňuje určitá kritéria. Věřím, že velká část problému by zmizela, kdyby tohle lidi uměli.

Lidovky.cz: Kdo podléhá myšlenkovým zkratkám a má pak větší tendenci věřit nepodloženým zprávám?
To, že lidi ignorují fakta, která svědčí proti jejich názoru, to platí u všech. Ne jen u určitých lidí. Zkuste třeba na facebookové skupině „Lumpenkavárna“ hodit blábol o Zemanovi a ti lidi budou leckdy reagovat stejně iracionálně jako jindy ti, kteří věří v chemtrails nebo jsou zarytými bojovníky proti uprchlíkům.

Nálepkování a automatické „nepřemýšlení“ nad banalitami je běžné pro všechny. Potřebujeme ale také sebereflexi, abychom věděli, kdy začít opravdu myslet, protože v danou chvíli děláme automatizací myšlení chybu.

Neexistuje jednoduchý recept na tyhle problémy. Existuje jen každodenní hrdinství.

Ani mediální výchova ve školách není samospasitelná, ač je to správný krok. I kdyby byly ode dneška děti sebevzdělanější, demagogie a populismus nezmizí.

Lidovky.cz: V knize zmiňujete Groupthinking - tedy jev, kdy člověk přebírá názorové rámce skupiny, v které se pohybuje. Pokud ne, zůstane sám, vytržen z kolektivu. Co byste poradil lidem, kteří jsou nuceni se pohybovat v prostředí - v práci, rodině nebo rodném městě -, kde s názorovou většinou nesouhlasí, ale nechtějí být pro své názory opuštěni?
Skupinové myšlení se týká hlavně vysoce soudržných a izolovaných skupin lidí, které mají tendenci navenek vystupovat jednomyslně. Jako třeba sekty nebo politické strany.

V běžném životě je ale přece možné spolu nesouhlasit a přesto vycházet, respektovat jeden druhého, chodit spolu hrát fotbal a na pivo, normálně spolu mluvit v rodinách, i když každý volíme někoho jiného. To se děje, nejste-li obklopeni úplnými fanatiky, kteří vás budou nenávidět jen proto, že jste čtenář Havla nebo Zemanův volič. Poradím jen, že se dá vyhnout primitivním jedincům a fanatikům.

Má smysl opakovaně a slušně nabízet fakta, jako jsme to třeba udělali před volbami, kdy jsme vyvraceli hoaxy a dezinformace o Jiřím Drahošovi. Vím o lidech, kteří na základě toho změnili svůj pohled jen proto, že předtím neměli dostatek informací. Názorový střet ale smysl nemá, hádka s názorovým odpůrcem příkopy jen prohloubí. Spojujme se v tom, co máme společného. To, že jsme rodina, je důležitější než to, kdo koho volí.

Lidovky.cz: V knize se věnujete i dějinám hoaxů. Dokonce zmiňujete předválečnou antižidovskou čítanku “Jedovatá houba” pro malé děti. Máte za to, že autoři takových textů svému obsahu opravdu věří, nebo účelově manipulují lidmi?
Skutečně věřící politické ideologii jsou jen málokdy těmi, kdo ideologii dokáže i správně a efektivně prodat lidem. A profesionální a cynický propagandista odvede obvykle lepší práci v přesvědčování lidí, než nadšený věřící. To platilo tehdy, stejně jako dnes. Nejlepší tvůrci politických kampaní, ti známí PR mágové, jsou obvykle chladnými, inteligentními a vypočítavými oportunisty, kteří se nebojí ani manipulace, ani hlasité lži. Jen když jim pomůže splnit cíl.

Lidovky.cz: Jiří Ovčáček označil nedávno za fake news web Aktuálně.cz, který se ale řadí mezi seriózní média. Není celá problematika fake news jen o tom, že si lidi vybírají, komu věřit? A že, kdo věří Ovčáčkovi nikdy nebude věřit Nutilovi?
Zrovna pan Ovčáček je už tak známý svými hyperbolickými teoriemi, že ho myslím bere vážně i menšina jeho podpůrců. Můžete za pomocí faktů vyvracet jednotlivé nepravdivé zprávy, ale nálepkovat zpravodajské weby jako pravdivé a nepravdivé celkově moc smysl nemá.

Faktum totiž stojí mimo interpretaci, proto je nesmysl si pouze pasivně vybrat, komu věřit. Pravda se dá vždycky ověřit, lež ne. Například voličům Miloše Zemana ale nevadí, že on lže. Prostě to pro ně nemá relevanci. Jiří Ovčáček je profesionální provokatér a Miloš Zeman soudně uznaný lhář. A co, na volebním výsledku to stejně nic nezměnilo. Proč jsou lidi ochotní svěřit výkonnou moc někomu, komu se nedá věřit? To je pro mě záhada. Svěřili byste dítě někomu, kdo vám lže? Asi ne. Ale armádu a celou naši zemi ano.

Lidovky.cz: Jste optimista? Má boj proti dezinformacím smysl?
Říká se, že optimismus, stejně jako pesimismus, plynou z nedostatku informací. Ať tak či tak, boj proti nesmyslům, blábolům, lžím a demagogům měl smysl vždy a vždycky i mít bude. A k tomu ani nemusíte být optimista, stačí když vám záleží na světě, ve kterém žijete.