21. srpna 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Dvojí smrt legendy. O nehodě Alexandra Dubčeka se dlouho pochybovalo

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 22Diskuse
Předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček. | foto: ARCHIV MAFRAMAFRA
Jako symbol zemřel Dubček v srpnu 1968. Pak dlouhých dvacet let mlčel. Nový návrat po listopadu 1989 nebyl takový, jaký si představoval. Ale zoufale se snažil. Vzkřísit vlastní legendu už nestačil. Jako člověk zemřel na podzim 1992 po tragické nehodě na dálnici.

Dvacátého prvního srpna 1968. Alexander Dubček, nejpopulárnější československý politik od dob Beneše a Masaryka, zažívá největší zklamání svého života. Sovětský svaz, země, v níž prožil s rodiči, zapálenými komunisty, před válkou mládí, nejdříve v orientálním Biškeku a pak ve městě Gorkij, země, která z něj studii v Moskvě v 50. letech udělala komunistického funkcionáře a politika, mu vrazil kudlu do zad. Jemu, kterému se během pražského jara povedlo něco mezi komunistickými vůdci zcela nevídaného. Uvolněním totalitního režimu, odstraněním cenzury, umožněním cestování na Západ, ale především tím, že se jako první šéf komunistů od února 1948 choval normálně, chodil mezi lidi, dokonce se nechal vyfotit v plavkách u bazénu, dosáhl skutečné popularity. Kdyby měli komunisté dost odvahy a v létě 1968 vyhlásili svobodné volby, tak by je v čele s Dubčekem možná i vyhráli. 

Takhle daleko jít Dubček se svým „socialismem s lidskou tváří“ možná ale ani nechtěl. Pravdu už se nikdo nedozví. Pražské jaro, poslední experiment, který měl šanci socialismus zachránit, totiž právě skončilo. Sovětská vojska, s pomocí dalších zemí Varšavské smlouvy, začala 21. srpna 1968 obsazovat Československo. Dubček ani další komunisté nevyzývají národ k odporu, naopak. 

Je tohle konec?

Když se začíná 21. srpna rozednívat, přichází další dějství okupace. Před budovou pražského Ústředního výboru KSČ zastavuje černá volha sovětského velvyslanectví, která k budově navedla sovětské tanky a obrněné transportéry Tamanské divize. Dav Pražanů, jenž chce bránit „své komunisty“ vlastními těly, se rozestupuje, až když Sověti začnou střílet. Padají první mrtví. Dubček to sleduje z okna. Nedokáže, nebo nechce utéct. Možná i proto, že si myslí, že není proč. „Beru vás pod svou ochranu,“ prohlašuje důstojník, který v čele parašutistů vtrhne do místnosti. Po kratším čekání a snaze vyjednávat odvádí sovětský důstojník Dubčeka do obrněného transportéru. Odveze ho do Ruzyně, nikoli do věznice, ale na letiště. Tam nastupuje po dalším čekání do tupoleva, který nejdříve přistává v jižním Polsku a pak pokračuje do zakarpatského Užhorodu. Dubčeka a část reformního vedení komunistů pozavírají do chatek rekreačního střediska. Dostávají deku a jakousi břečku k jídlu. Stávají se z nich vězni, vězni okupantů. 

Před půlnocí přijdou pro Dubčeka dva sovětští důstojníci. Donutí ho nastoupit do gazíku a v chladné srpnové noci odváží kamsi do lesa za město. Na plácku u nějaké řeky ho nutí vylézt. Dubček si myslí, že je konec. Příliš toho ví o době stalinismu, dobře ví, že přesně takto končily životy desítek, stovek, tisíců vysokých komunistů. Ale zároveň si říká, že to není přece možné, i šéfa maďarských komunistů za maďarské revoluce 1956 Imreho Nagye alespoň formálně odsoudili v tajném procesu, než ho v roce 1958 „pro výstrahu“ pověsili. 

Po chvíli se ukáže, že Sověti mají jiné plány. Důstojníkovi zachrčí vysílačka a oni se vrátí zpátky do chatky. „To jsme se hezky provětrali,“ žertuje po cestě důstojník. Dubčekovi se zdá, že přežil vlastní smrt, ale možná by bylo lepší, kdyby ho tam ten sovětský důstojník popravil. 

Ostudný odchod a tiché čekání

Důstojník by Dubčekovi ušetřil nejostudnější kapitolu života, která začne o pár dní později podpisem kapitulačních Moskevských protokolů, pokračuje měsíci „demontáže“ pražského jara, vyvrcholí zavedením cenzury a pendrekovým zákonem, jenž legalizuje potlačení protestů proti ročnímu výročí sovětské okupace 21. srpna 1969 vlastní československou armádou. Dubček je odstaven z čela strany i z funkce předsedy Federálního shromáždění. Přijímá ale ještě podřadnou trafiku - post velvyslance v Ankaře. Přichází rok 1970 a Gustáv Husák a jeho vedení má už moc pevně v rukou. Dubčeka už k ničemu nepotřebují.

Je vyloučen ze strany. První tajemník slovenských komunistů Jozef Lenárt si ho pozve na konci října 1970 a nabídne mu seznam dvanácti míst. Dubček si vybere post vedoucího mechanizátora v Západoslovenských lesích. Nechají mu vilu a dostává na tu dobu slušný plat 2200 korun. Neúčastní se opozičních aktivit i proto, že je neustále sledován StB, nepodepíše ani Chartu 77. V roce 1974 se ještě marně pokouší vrátit zpět do strany. 

Na začátku roku 1989, když už v SSSR běží perestrojka Dubčekova spolužáka z moskevské univerzity Michaila Gorbačova naplno a v Polsku a Maďarsku už komunisté jednají s opozicí o předání moci, se probouzí i reformní komunisté, kteří byli po roce 1968 vyloučeni ze strany. Jejich ikonou je stále Dubček. 

Na jaře 1989 ho jejich Obroda navrhuje jako nástupce nemocného prezidenta Gustáva Husáka. Probouzí se i sám Dubček, který cítí šanci na návrat, byť už je skoro osm let v důchodu. 17. dubna odvysílá s Dubčekem rozhovor maďarská, na polovině Slovenska chytitelná, televize. Dubček nepřekvapí ani nezklame. Odsuzuje invazi v srpnu 1968 a podporuje Gorbačova. 

V červnu 1989 píše dopis ÚV KSČ a žádá „okamžité reformy“. V listopadu 1989 dostává Dubček od Evropského parlamentu Cenu Andreje Sacharova za ochranu lidských práv. Po pravdě, je to od evropských poslanců pořádný omyl. Stejně jako se ukáže omylem možnost, že by se Dubček stal lídrem sametové revoluce. Přestože za dvacet let nehnul ani prstem a na rozdíl od aktivních disidentů žil v pohodlném vnitřním exilu, postaví se spolu s Václavem Havlem na tribuny a stane se jedním z hlavních symbolů nové demokratické éry. 

Brzy se ukáže, že na to nemá. Není rok 1968, ale 1989 a ve své době i v přece jen komunistické mluvě zamrzlý Dubček je „dinosaurus“. Milý, usměvavý, neškodný a nové demokracii fandící, ale „dinosaurus“. V boji o prezidentství s Havlem rychle prohrává. Musí se spokojit s funkcí předsedy Federálního shromáždění. Zdá se, že důstojně dožije a pak odejde. 

První slovenský prezident

Pak ale přichází další šance, rozpad Československa. Dubček je sice odpůrcem konce federace, ale Slovensko, které potřebuje nějaký symbol, lepšího kandidáta na první hlavu státu nemá. 

Je ráno 2. září 1992. Noc předtím schválila Slovenská národní rada ústavu Slovenské republiky, která už nebyla ničím méně než ústavou samostatného státu. Byť s některými paragrafy, které byly pozastaveny do konce roku 1992, kdy se měla federace rozdělit. 

Muž, který nasedá do modrého služebního BMW, má za sebou úplně jiný den. Místo Bratislavy byl v Brně, kde jako předseda Sociálnědemokratické strany na Slovensku (SDSS) s ČSSD dohodl, že bez referenda se Československo nesmí rozdělit. A že se pokusí vytvořit návrh uspořádání, který by společný stát udržel. 

Přestože mnoho příznivců během těch dvou let zklamal, byl Dubček natolik výrazným symbolem, že se dostal i ve volbách 1992 jako poslanec do Federálního shromáždění, byť jeho stranu na Slovensku převálcovali postkomunisté a SDSS se do republikového slovenského parlamentu neprobila. 

Přes snahu udržet federaci je Dubček zároveň v čele průzkumů jako kandidát na slovenského prezidenta. Podporu mu vedle jeho strany, postkomunistů, vyjadřovalo Křesťanskodemokratické hnutí v čele s republikovým expremiérem Jánem Čarnogurským. Pro Vladimíra Mečiara byl však Dubček červeným hadrem. „Dubček udělal pro Slovensko víc špatného než dobrého,“ odmítal Mečiar. Podle některých aktérů slovenské politiky by však Mečiar nakonec ustoupil a Dubčeka na prezidenta navrhl, postavení Slovenska bylo slabé a symbol, vzdáleně se rovnající Havlovi, Bratislava zoufale potřebovala. 

Vražda v zájmu Moskvy?

2. září před půl desátou na 88. kilometru dálnice u Humpolce Dubčekovo BMW havarovalo. Kolem Dubčekovy autonehody se vynořilo mnoho různých teorií, které žily ještě dlouhá léta po tragédii. O „atentátu“ se spekulovalo okamžitě po nehodě, kdy například i Lidové noviny vyšly ve čtvrtek 3. září 1992 s titulkem „Atentát to pravděpodobně nebyl“. O kousek výš byla zpráva, s níž bývá Dubčekova havárie spojována a která je dodnes základem teorií o vraždě. „Bývalý premiér mučen a oběšen,“ uvádí titulek zprávy o zavraždění polského expremiéra Piotra Jaroszewicze 1. září 1992. ¨

Manželé Havlovi u pomníku Alexandra Dubčeka.
Dubčekův památník.

Jaroszewicze a Dubčeka spojovalo pozvání k jednání ruského Ústavního soudu, který rozhodoval o legálnosti činnosti komunistické strany. Jaroszewicz, který stál v čele polské vlády deset let (1970–1980), byl podle vyšetřovatelů před smrtí mučen a jeho syn později vypověděl, že si pro moskevský soud připravoval dosud nezveřejněné dokumenty, jež měly po vraždě zmizet. 

S teorií, že i Dubček, který to ráno spěchal na jednání do Prahy, měl v autě kufřík s dokumenty pro moskevský soud, přišlo několik autorů. Kufřík se po nehodě ocitl na trávě. Vyšetřovatelé jej vzali - a tehdy se prý ztratil. 

Proti teorii o spiknutí však stojí výpovědi. Vyšetřovatel nehody Josef Bláha ztrátu nějakých dokumentů v rozhovoru pro server iDNES.cz vyloučil. Z jeho pohledu se jednalo o banální havárii. V místě, kde byla osmdesátka, jelo služební BMW dvě stě kilometrů v hodině. 

Ani Dubček, ani řidič Ján Rezník nebyli připoutáni. Dubček seděl na zadním sedadle, kde tehdy ještě nebyla povinnost připoutávat se. Rezník nebyl Dubčekův osobní řidič. Auto s řidičem poté, co skončil jako předseda parlamentu, bylo Dubčekovi přidělováno - vždy to, které právě bylo volné. 

Rezník sám měl prý pověst „kaskadéra“. Dubček prý sám požadoval, aby v deštivém počasí jel řidič co nejrychleji, protože chtěl stihnout jednání v Praze, jež začínalo v deset hodin dopoledne. Rezník měl při nehodě štěstí a vyvázl jen s lehkým zraněním (což opět podporuje teorii spiknutí). Po nehodě odmítl vypovídat. Za havárii byl už po rozdělení státu odsouzen na jeden rok nepodmíněně, ale vzhledem k amnestii do vězení nikdy nenastoupil. 

Smrt v Praze

Seriál Pohnuté osudy

Zatímco se společný stát rozpadal, bojoval Alexander Dubček dlouhé týdny o život.

Těžká zranění páteře, pánve a hrudníku si vyžádala několik operací, ve hře byl dokonce i převoz do Itálie, ale ten už se vzhledem k horšícímu se Dubčekovu stavu neuskutečnil. 

Policie Dubčeka kvůli nehodě nikdy nevyslechla, byť u něj bylo vedle rodiny i několik různých návštěv, včetně Václava Havla. Konce federace, který mu dával šanci na návrat do čela tentokrát už slovenského státu, se Alexander Dubček nedožil. 

Zemřel v Praze 7. listopadu 1992. Žádný Slovák 20. století nedosáhl ani vzdáleně jeho slávy a světové proslulosti. Kdyby ten sovětský důstojník v lese u Užhorodu v srpnu roku 1968 Dubčeka zastřelil, byl by se stal hrdinou a světovou legendou. Takto zůstává v paměti jen jako „slušný komunista“ s milým úsměvem. 

LUBOŠ PALATA
  • 22Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.