17. dubna 2015 5:00, aktualizováno  15:40 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Pátek LN: Se mnou Viewegh nefňuká,
říká spisovatel a nakladatel Reiner

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Martin Reiner | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Reiner | foto: Lidovky.cz
PRAHA Dlouho a někdy poměrně těžce se rodila kniha Básník. Román o Ivanu Blatném, jež loni od Lidových novin získala titul Kniha roku 2014 a tento týden se stala Knihou roku v soutěži Magnesia Litera.

Její autor Martin Reiner v ní dokázal čtivě přiblížit kontroverzní život a tvorbu básníka, jemuž otce nahrazoval Vítězslav Nezval a nejlepším přítelem mu byl Jiří Orten. Třicet let pátral, aby složil příběh člověka, jenž byl pro některé géniem, pro jiné vyžírkou či bláznem. Ani trochu to nepřipomíná životní cestu Martina Reinera, i když bylo jeho dětství a mládí neméně komplikované.

Nedávno jste řekl, že nejste na prózu moc dobrý. Jak se tedy cítíte v roli spisovatele?
Je to dobrodružství. Pro nás moravské autory je forma, tedy to, jak je věc napsaná, přinejmenším stejně důležitá jako obsah. A to je to, co mě vždy zajímalo: jaký způsob záznamu je pro dané téma nejvhodnější. A když mám pocit, že jsem na to přišel – a teď mluvím spíš o poezii –, tak to opouštím a zkouším zase něco nového. Nebaví mě dělat dokola něco, co už jsem zvládl, ačkoli si takovým způsobem dost lidí udělala celou literární kariéru – a neříkám, že jsou to všechno nutně špatné věci. Ale já se vlastně ani necítím jako profi spisovatel. Neživím se tím a ani živit nechci; nepotřebuju vydat každý rok nějakou knihu a prodat ji ve slušném nákladu, abych získal peníze.

Čím vám vlastně Ivan Blatný učaroval?
V necelých jednadvaceti letech jsem se po deseti letech vrátil do Brna a začínal z bodu nula. Neměl jsem kamarády ze střední nebo z vysoké jako většina ostatních. Pak se jednoho dne dostaly moje básně k Mirkovi Kovaříkovi a on byl první, kdo mi řekl, že je moje poezie podobná té od Ivana Blatného. To bylo poprvé, kdy jsem to jméno slyšel. Dostal jsem se k Melancholickým procházkám a ty básně mi učarovaly. A začala velká detektivka, kdy jsem v Brně obcházel pamětníky, sháněl různé dokumenty. Najednou se před vámi začne rozkrývat celý paralelní svět. Zjistíte, že v tom samém městě, kde chodíte a žijete realitu poloviny osmdesátých let, žije paní Kainarová, Jan Marius Tomeš a mnoho dalších lidí, kteří Blatného znali a stýkali se s ním. Až mnohem později mi došlo, že mi tahle činnost pomohla společensky se etablovat a dostat do kruhů, které mě zajímaly. A s tou třicetiletou fascinací Ivanem Blatným to není tak, že bych třicet let nedělal nic jiného, než se o něj zajímal.

Neměl jste během těch let strach, že knihu nikdy nedokončíte?
Já jsem byl vždycky přesvědčený, že tu knihu jednou dodělám. Ale je pravda, že hledání té ideální formy bylo dlouhé a pauzy byly způsobené právě tím, že jsem nevěděl, jak dál. Od začátku jsem přitom věděl, že pokud nenajdu způsob, jak tu knihu naprosto uspokojivě napsat, tak ji raději neudělám. Až úspěch románu Lucka, Maceška a já mi dodal nový impuls a sebevědomí. Řekl jsem si: „Když ne teď, tak už nikdy.“ Ale když už jsem byl do té práce zakousnutej a celkem se dařila, tak jsem zase míval jiné strachy. Protože jsem i během těch let dost cestoval, stávalo se mi, že jsem seděl v letadle, někde nad oceánem, a když začaly turbulence, říkal jsem si: „Ty idiote, co tady děláš? Máš nedopsanýho Blatnýho a ty si někam jedeš! Co tam budeš dělat?! Dodělej tu knížku!“ Bál jsem se, že se mi úplně zbytečně něco staně a kvůli tomu knihu nedokončím. Takže, když jsem tu knihu dodělal, tak jsem děkoval Bohu, že mi dal ten potřebný čas.

Co se stalo, že jste se uprostřed psaní sebral a odletěl do Austrálie?
Typický rozpad vztahu, který jsem v té době považoval za důležitý. Já jsem malinko útěkář. Nedaří se mi v drsně změněné přítomnosti zůstat a tvářit se, že se nic nestalo. A vyřeším to tak, že někam pláchnu a uteču do úplně jiného prostředí. Udělal jsem to vlastně dvakrát.

Celý rozhovor s Martinem Reinerem o tom, jak třicet let pátral po osudu Ivana Blatného, o svých útěcích za hranice a o tom, proč Michalu Vieweghovi nevyčítá, že fňuká, si přečtěte v magazínu Pátek, který vychází 17. dubna.

V magazínu dále najdete:

  • Drony - z tajných armádních projektů se staly široce dostupnou hračkou. K čemu slouží a jaká rizika přinášejí?
  • Příběh Spartaka, Rusa bojujícího v ukrajinském městě Mariupol proti ruským separatistům.
  • Rozhovor s Robertem Hančem, generálním manažerem České filharmonie, o byznysu v zákulisí vážné hudby.

Martina Kopecká
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!