14. ledna 2008 11:31 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Jazz! A ochrance spadne brada...

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 128Diskuse
Prezident Václav Klaus | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prezident Václav Klaus | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
PRAHA Cyklus koncertů Jazz na Hradě provází celé prezidentské období Václava Klause. Ve středu 16. ledna tento program vyvrcholí velkou jam session ve Španělském sále.

LN Vedle školy a sportu bylo už vaše dětství vyplněné hudbou a vlastními hudebními aktivitami. Vzpomínáte si na to, jak jste se s tím vším dostal do kontaktu, kdy a na co jste sám začal hrát?

S mým hraním to příliš slavné není, ale byl jsem od malička veden rodiči k nejrůznějším kulturním aktivitám, protože maminka dlouhá léta pracovala ve Špálově galerii. S hudbou jsem začínal v dětském pěveckém sboru tehdejšího Československého rozhlasu vedeném dr. Bohumilem Kulínským, otcem dnes méně pozitivně známého syna, jehož matka Blanka byla vlastně mojí starší kolegyní. To byly ty vlastní začátky, které vedly k tomu, že jsem xkrát cvičil v budově rozhlasu, xkrát jsem byl při natáčení různých písniček, takže už jako malé dítko jsem stával před mikrofonem.

LN Myslel jsem, že jste hrál na klavír...

Nehrál, ale mnohokrát jsem si říkal, kdybych stejnou dobu, jakou jsem strávil u Kulínského, věnoval hře na nějaký hudební nástroj, možná by mně to zůstalo spíš než ten zpěv. Dnes už si jen příležitostně někdy zahraji na foukací harmoniku.

LN Pamatujete si ještě, kdy jste se nakazil bacilem jazzu coby tehdy v naší společnosti právě příliš nevítané hudby a jaké desky z této oblasti jste slyšel nejdříve?

Nehledal bych to v deskách, protože jsem vyrůstal v rodině, kde dokonce nebyl ani gramofon, takže pro mě byl tím prvním zdrojem přijímání informací rozhlas. Ostatně televize také ještě nebyla. Spíše bych to spojoval s tím, co v naší společnosti začalo vyrůstat už někdy od druhé poloviny padesátých let a potom se velmi intenzivně rozvinulo na začátku let šedesátých. První, takový ten raný, historický jazz, který jsem vnímal, byli asi Smetáčkovci, tedy tehdejší Studijní skupina tradičního jazzu, která dokonce hrávala U Kupců ve Štěpánské ulici, což bylo relativně blízko, protože jsme bydleli na Tylově náměstí. To byl pravděpodobně můj první kontakt s jazzem, asi jsem také přes rádio vnímal třeba Krautgartnera a swing, ale ty první bezprostřední zážitky jsou spojené se Smetáčkovci. Jinak jsme byli s manželkou, se kterou jsem se tehdy seznámil, jedněmi z prvních návštěvníků Reduty a Violy. Myslím si dokonce, že jsem tam byl na druhém či třetím večeru, kdy se v Redutě jazz začal hrát. Tehdy jsem narukoval na roční vojenskou službu, ale jako basketbalista jsem byl v Dukle Dejvice a s jistou výsadou „dukláckého“ sportovce jsem mohl chodit večer za jazzem. Redutu jsme tudíž objevili velmi brzy. Mimochodem, nevím sice, kdo bude vládnout Pražskému hradu v létě tohoto roku, ale už mám dávno vyhlédnuté, že uplyne 45 let od uvedení památného pásma Komu patří jazz, což by mohl být docela pěkný vzpomínkový večer.

LN Co pro vás poselství této v podstatě volnomyšlenkářské, svobodomyslné hudby znamenalo?

Přesně tento pocit svobody. Současně to byla jistá reakce na oficiální kulturu tehdejší doby. Když jsem se potom podstatně později dostal na půlrok do Ameriky, napsal jsem článek do jakéhosi tamního studentského časopisu, o čem vůbec byla a kde začala ta změna zdejších poměrů. Tam jsem uvedl, že to začínalo, když se najednou namísto ruských častušek začalo zpívat „Na okně seděla kočka“. To byla ona významná myšlenková revoluce. Průlom do oficiální kultury kamenných divadel, a jazz byl neodmyslitelnou součástí toho všeho. Najednou se třeba v těch klubech sedělo u stolů vedle sebe, nikoli v řadách za sebou, a už to byl obrovský zlom.

LN Máte nějaké osobní vzpomínky na první mezinárodní jazzové festivaly v Lucerně, konané od roku 1964?

Určitě. Myslím si dokonce, že jsem byl hned na tom prvním, a troufal bych si odhadnout, že jsem navštívil nejméně dvě třetiny prvních festivalových ročníků. Zažil jsem tak nejenom všechny velikány našeho jazzu, ale samozřejmě Dukea Ellingtona, Counta Basieho, Lionela Hamptona, Stana Getze s Brookmeyerem, Buddyho Riche, mimo vlastní festivalové pódium Ellu Fitzgeraldovou. Později i ty Gily Evanse, to byl vždycky velikánský svátek, který ten tehdejší režim kupodivu nějak absurdně a nesmyslně toleroval a představovalo to jistou oázu svobodného myšlení uprostřed všeho kolem.

LN Co vám osobně v této době nejvíce imponovalo jak ze světové jazzové scény, tak z domácí produkce? Měl jste nějaké vyložené hudební favority?

Takhle bych to neřekl. Velmi rychle jsem se posunul od dixielandového a vůbec ranějšího jazzu, proti kterému ovšem nic nemám a neznamená to, že bych přeladil kvůli němu rádio. Moje generace tehdy objevila Luďka Hulana, Studio 5, později přirozeně SH Quartet s Velebným a s Konopáskem, se kterými jsem se znal. Potom přišli Laco Deczi s Lacem Troppem, takže to byli ti lidé, které jsem vnímal velmi intenzivně a naučil se na ně chodit. Nesmím ovšem zapomenout na Evu Olmerovou ani Vlastu Průchovou. Na střední školu se mnou chodil už předtím o rok níž Jiří Stivín, o rok výš jeho sestra Zuzana, takže jsem ho znával z nějakého školního večírku už na gymnáziu. Potom přišla jeho éra s Daškem, to byla velmi silná sestava, později Viklický. Kdybyste se mě teď zeptal, co se ozve, když si v kanceláři pustím svůj CD přehrávač, to byste asi neuhodl. Protože jsem ten typ, který nemá čas se tím systematicky zabývat, tak mě vždycky upoutá, když se něco stane. A teď před Vánocemi někdo zemřel...

LN Oscar Peterson?

Tak jsem si z těch asi 150 cédéček tady v kanceláři vybral Oscara Petersona a jednu z jeho hezkých desek natočených v roce 1952 se swingovým veteránem, tenorsaxofonistou Lesterem Youngem, kytaristou Barneym Kesselem, Rayem Brownem na basu a J. C. Heardem a už jsem si to dvakrát přehrál. Přišli sem moji nejbližší kolegové, pánové Weigl, Hájek a Jakl, a já se jich zeptal: „Nemám to vypnout?“ Radili jsme se o novoročním projevu a museli jsme konstatovat, jak je neuvěřitelné, že je to padesát pět let stará nahrávka! To je, myslím, úplně zázračné. Zažil jsem tady Oscara Petersona, když měl dvojkoncert s Countem Basiem. Nejdřív hrál Peterson, po něm orchestr Counta Basieho a mezispojkou bylo, že tam měli na každé straně pódia dva klavíry a každý z nich hrál současně, což byl naprosto unikátní zážitek. V cizině jsem v té době moc nepobýval.

LN Přišel jste později během prvních studijních pobytů ve Spojených státech a ještě předtím v Itálii do nějakých kontaktů s tamním jazzem či jeho protagonisty?

Abych byl spravedlivý, musím se přiznat, že v obou těchto zemích, kde jsem pobýval vždy tak pět měsíců, jsem víc studoval. Jeden závěr je, že jakkoli nejsem žádný fanda klasické italské pop music, tam jsem ji nonstop slyšel, tam ji člověk v podstatě ocení a ona tam patří. Hledat v té chvíli v Itálii a speciálně v Neapoli, kde jsem byl pět měsíců, jazz a nějaký klub, by bylo asi marné. V Americe můj hlavní zážitek jazzově dychtivého člověka, který věděl, že veškerý jazz přišel odtamtud a hraje se tam, bylo zjištění, že je tam jazzu minimálně. Což je protimluv, protože v Americe je současně všechno, on tam jazz pochopitelně je i není. Budete-li poslouchat 24 hodin rádio v městečku Ithaca v severní části státu New York, žádný jazz neuslyšíte. Ani ve veřejném rozhlasu, ani v univerzitním rádiu. Tenkrát byla éra muzikálu Hair, Simona a Garfunkela a Boba Dylana nebo řekněme Janis Joplinové, ale jazz jsem tam vůbec nepotkal. Tím jsem byl strašlivě zklamán. Dnes už vím, že ve velkých městech, přijedu-li třeba do Los Angeles, že si tam mohu rychle naladit jazzové rádio hrající nepřetržitě 24 hodin, které mám pak v hotelu zapnuté pořád. Mám jeden jediný zážitek ze svého tehdejšího pobytu, kdy – opakuji – jsem tam penězi moc neoplýval. Člověk si nemohl příliš vyskakovat ani někam jezdit, ale na závěr jsem objel Greyhoundem Ameriku a strávil 24 hodin i v Chicagu. To je město, které se mi velmi líbilo a líbí dodnes, a to zdaleka nemyslím jenom hudebně, ale i těmi mrakodrapy a celkovou atmosférou. Jdu sám v džínách a ve svetru večer po ulici (bydlel jsem tenkrát v nějaké YMCE – na víc jsem neměl) a najednou neonová reklama, hlásající, že tam hraje Modern Jazz Quartet. Docela nahodile jsem se tak octnul na mimořádné události, takže květen 1969 mám spojený především s ní. Od té doby jsem byl v Chicagu i v dalších jazzových nebo ještě spíše bluesových klubech několikrát.

LN Vy jste se setkal také s legendárním bluesmanem Buddym Guyem?

Právě chci říct: když jsme byli loni v Chicagu, potkal jsem se s Buddym Guyem. Mám od něho hromadu, doslova hromadu cédéček. On sám byl nesmírně milý, což je zdokumentováno na té hezké fotce, kdy ke mně přišel a nechal mě brnkat na svou kytaru a tleskal do toho do rytmu.

LN Mimochodem na vámi zmíněné univerzitě v Ithace je profesorem český exilový a v západním světě náš nejznámější soudobý skladatel Karel Husa ...

To si určitě zaslouží zmínku, protože on je vyhlášeným moderním skladatelem, ale působí tam i několik dalších českých panů profesorů z oblasti ekonomie, z nichž jeden mě tam také pozval, abych mu přijel dělat asistenta na jarní semestr. A přirozeně jsem tam potkával i Karla Husu.

LN Byl jste také pamětníkem počátků Pražského big bandu. Pokud vím, zúčastňoval jste se také jeho památných koncertů v Lucerně. Vnímal jste onu atmosféru už tenkrát tím kultovním způsobem jako tehdejší publikum a identifikoval jste se s tou muzikou podobně?

Určitě. Milana Svobodu mám vůbec nesmírně rád i jako sólového pianistu, který toho hodně umí. Mám rád jeho kvartet a to, že utvořil velký orchestr z hráčů mladé nastupující generace, byl nadlidský výkon – umělecky i finančně a organizačně. A znělo a zní jim to moc zajímavě. Od té doby orchestr už několikrát převtělil, zas mu dal trochu jiný zvuk a jiný tón. To je, myslím, úžasné. Proto si ho moc vážím. Vždycky tam byla unikátní atmosféra, v té nesmyslné normalizační éře to bylo jakési nadechnutí se jiného vzduchu.

LN Měl jsem připravenu jednu otázku, kterou jste vlastně už bezděčně zodpověděl, zdali v tom vašem nabitém pracovním programu máte vůbec čas poslechnout si někdy také jazz? Nebo doma v soukromí? Jakým způsobem si vybíráte mezi tím, co zrovna budete poslouchat?

Pokud tady nemám návštěvy, kterých mám každý den přirozeně množství, sedím a něco píšu, pokaždé tu mám nahlas puštěnou hudbu. I když je to spíš naprosto nahodilý výběr z toho, co mi třeba přinášejí velvyslanci. Co je příznačné, že v té politické funkci a vůbec stavu, ve kterém se člověk nachází, už nejsem sám „aktivní vyhledávač“. Týká se to všeho – knih, divadelních představení, výstav a samozřejmě i hudby. Člověk je zván na vernisáže, tu na křest desky, pod jeho záštitou se konají různé akce, takže si spíš vybíráte mezi tím, co se na vás valí. Neznamená to, že by tam nebyl vůbec žádný výběr. Ale že bych sám iniciativně prostál hodiny v prodejně cédéček, abych tam něco objevil, to určitě ne. Ostatně většinu těch kompaktních disků dostávám naprosto unikátním způsobem. Teď už to najednou objevili všichni možní velvyslanci. Když jedu na zahraniční cestu nebo když sem přijede zahraniční návštěva a dává se české sklo nebo nějaké podobné dárečky tohohle druhu, dostanu sadu cédéček. Když přijel prezident Bush, dal mi velikou bednu cédéček s jazzem nebo řekněme příbuznou hudbou v prezidentově širším pojetí jazzu. Já sám bych takové ty Gershwiny vůbec nepotřeboval už proto, že dostanuli čtyřicet desek, nejsem schopen takové množství obsáhnout.

LN A co s nimi tedy děláte?

Mám tady tudíž tuhle unikátní krabici s emblémem prezidenta Spojených států, a když sem přijde některý z nejbližších kolegů nebo návštěvníků, obvykle vytáhnu jedno cédéčko a dám mu ho jako dárek od George Bushe. Chci tím říci, že můj mechanismus dostávání i konzumace hudby má tato zvláštní pravidla. Obdobné je to s návštěvami koncertů či klubů kdekoli jsme. Máme tady pana Mravce, ředitele zahraničního odboru, který je fanatický jazzomil. Letíme v letadle třeba do Kanady, přičemž si zpravidla připravuji dva tři projevy, které tam mám pronést. Čas je oproti nám posunutý o osm nebo šest hodin a on za mnou neomylně čtvrt hodiny před přistáním přijde: „Nevím, nejsteli už moc unavený, teď je osm, což je u nás ve tři ráno, ale dva bloky za naším hotelem je jazzový klub ten a ten a právě dnes večer v devět hodin tam hraje ten a ten.“ Já říkám: „Laco, neblázněte, vždyť vůbec neudržím oči otevřené...“ Ale řekl bych, že díky tomuhle mechanismu jsme na nejrůznějších místech světa na jazzu opravdu často. Obvykle tím ovšem vznikne naprosté drama. Nastoupí místní policie, místní ochranky, před vámi jede doprovod na motocyklech a čekají, co bude ještě dneska večer. Když jim odpovíme, že se ubytujeme a potom pojedeme ještě, řekněme, ty dva bloky do nějakého klubu, veliteli těch ochranek spadne brada. Musí se tam nejdříve podívat, jestli tam vůbec můžeme jet, aby se přesvědčili, že to není nějaký úplně nesmyslný typ večerního podniku, a pak velmi váhavě souhlasí, ale zároveň si vyhradí, že nejdříve až za hodinu, když se tam předtím podívají. Podobných zážitků mám dost z celého světa.

LN Chtěl jsem se vás zeptat, zda s vámi sdílí vaše hudební zájmy také paní Livia a zda se něco z toho přeneslo na vaše syny?

V podstatě ty moje jazzové začátky a objevování jazzu, spojené s Redutou a Violou, byly pro mě také počátkem naší známosti. V tomhle bych řekl, byly naše zájmy stoprocentně identické. Dneska chodí na Jazz na Hradě méně než já, ale například minulou sobotu, kdy jsem byl na Světovém poháru ve Špindlerově Mlýně, byla na Idě Kelarové s Ivou Bittovou v Lucerně a zlobila se na mě, že jsem dal přednost lyžování. A synové slyšeli u nás doma jazz pořád ještě z těch starých elpíček, takže to s námi zažívali, a i když si nemyslím, že by byli výslovnými fanatiky jazzu, určitě ho rádi mají.

LN Kde byl počátek impozantního záměru vytvořit Jazz na Hradě jako dnes už v podstatě dlouhodobý cyklus koncertů?

Jak to vůbec celé začalo, si vzpomínám velmi přesně. Při všech svých politických aktivitách jsem si celá léta s předstihem připravoval články nebo projevy k různým výročím. I v Centru pro ekonomiku a politiku pořádáme vzpomínkové semináře na různé osobnosti. Teď nemyslím jen ekonomy, ale třeba na Kanta, na Freuda, abych jmenoval lidi z úplně jiných sfér. Přitom jsem už asi před deseti lety objevil velmi hezkou publikaci, přinášející seznam kulatých výročí, připravovanou a vydávanou Českým rozhlasem. Ta se i prodává, takže si ji vždycky na podzim koupíme, já tuto tlustou knihu velmi pečlivě studuji a pokaždé si v ní zaškrtám několik různých věcí. Přiznám se, že když jsem v ní studoval, tak jsem si například na květen roku 2008 zaškrtl 125. výročí od narození Josého Ortegy y Gasseta coby vhodný typ pro seminář v CEP a na červenec letošního roku 45. výročí uvedení památného pořadu Komu patří jazz ve Viole. Stejně jsem na konci roku 2003 čtyři měsíce dopředu objevil 25. výročí úmrtí Luďka Hulana a napadlo mě, že by bylo docela hezké něco k této příležitosti udělat. To byl pro mě úplně jasný impulz, a když jsem potom někde potkal Janu Koubkovou a někoho dalšího a začal se s nimi o tom bavit, všichni to uvítali.

LN Dnes jsou za námi čtyři ročníky těchto koncertů, bylo jich zatím osmatřicet a zmapovaly nejenom naši domácí jazzovou scénu, ale účinkovali zde i skutečně významní protagonisté světového jazzu. Vím, že k tomu projektu máte otcovský vztah, kdy jsou všechny děti dobré, ale vzpomínáte na některý z těch večerů obzvlášť rád?

V těchto věcech platí to příslovečné diskontování minulosti, kdy se nám to, co bylo včera, jeví významnější než něco před třemi lety, takže člověk to neřekne nikdy úplně férově. Zaprvé jsem měl radost ze všech našich špiček. Myslím, že se drtivá většina z nich předvedla ve vynikajícím světle, že máme být na co pyšní. Tenhle cyklus osmatřiceti koncertů ukázal, že – aniž přeji někomu něco zlého – i kdyby ti tři nejslavnější najednou zmizeli ze světa, pořád máme co poslouchat, a tudíž Jazz na Hradě ukázal i tu šíři (nebo hloubku) domácí jazzové scény, což v zemi naší velikosti není špatný pocit. Ve mně tak zůstávají dojmy z toho, že jsme připomenuli Luďka Hulana, Karla Velebného k jeho nedožitým 75. narozeninám, že jsme z těch žijících oslavili nedávno pětašedesátiny Stivína, vzpomněli jsme na Jaromíra Hniličku a s ním brněnský jazz a pro spoustu lidí bylo možná nečekané, že jsme si připomněli osmdesátiny Jiřího Jirmala. Také bylo hezké, že tu účinkovali ti, kteří už převážně působí v cizině – George Mráz, Laco Deczi, Rudy Linka. Objevilo se tu pár lidí, které ne všichni lidé znají, namátkou jmenuji z mladší generace Pavla Jakuba Rybu, který byl určitě příjemným překvapením. Podobné je to se zahraničními hosty počínaje těmi skvělými Poláky – Tomaszem Stańkem, Namysłowskym, zpěvačkou Annou Marií Jopkovou až samozřejmě po všechny ty Američany nebo dnes už zesnulou legendu elektrické jazzové fúze Joea Zawinula.

Antonín Matzner, Lidové noviny
  • 128Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.