Igelitový sáček plný varlat, který se rozprskne o asfaltku, sexy tanečnice s kulometem místo nohy, případně roztékající se obličej Quentina Tarantina, jenž si ve filmu svého kamaráda Roberta Rodrigueze vystřihl roličku agresivního vojáka - takové jsou dominantní imprese z Planety Teror. Zatímco Tarantinovo Auto zabiják vzbuzovalo dojem, že si autor vzal pokleslou estetiku grindhouseových programů jen za záminku pro rozehrání svého filmařského exhibicionismu, Rodriguezova Planeta Teror se snaží na filmový brak navázat víc než důsledně. Týká se to jak formy (ta je přirozeně dominantní), tak obsahu - ten je programově nepřítomný.
Rodriguez, který si svůj opus podobně jako Tarantino sám napsal, režíroval, natočil, sestříhal a opatřil hudbou, se inspiroval na poli zombie filmů. Jen se v Planetě Teror neobjevují skuteční nemrtví, ale lidé nakažení jakýmsi zhoubným virem, který je proměňuje v roztékající se vraždící monstra, jež kolemjdoucím ukusují končetiny či vysávají mozek. Ve zběsilém obsazení postupně vykrystalizuje „parta statečných“, která smrtící nákaze a invazi odolává.
| Hodnocení LN |
|
** |
Paralyzovaná lékařka a posedlý kuchař
Patří sem třeba gogo tanečnice, jíž její milý instaluje místo amputované nohy střelnou zbraň, lékařka s paralyzovanýma rukama, kuchař posedlý hledáním té nejlepší grilovací omáčky, šerif, který bere všechno moc vážně, neznámý hrdina přicházející odnikud a pak ještě pár dalších lidí, kteří se ve filmu ocitnou a nikdo neví jak.
Pro hrstku zasvěcených
Rodriguez ad absurdum dodržuje všechna pravidla, respektive všechny nectnosti pokleslého žánru, a povyšuje je na princip. Nelogičnosti a lapsy ve vyprávění i komplexní slaboduchost celé historky jsou v tomto případě povinností, stejně jako obsazení seriálových herců Freddyho Rodrígueze (Odpočívej v pokoji) a Naveena Andrewse (Ztraceni), zpěvačky Stacey Fergusonové nebo bonusová účast Bruce Willise v epizodní roli.
Výsledkem je guláš, jehož „vytříbenou“ pikantnost ocení jen hrstka zasvěcených fanoušků libujících si v zombie hororech a podivně špatných filmech vůbec.
Víc než sporé komparzy slizkých mátoh lze ocenit programově pitomou hudbu, případně s náležitým gustem natočenou erotickou scénu, která ovšem v té nejlepší chvíli doslova shoří a na plátně ji nahradí informace o chybějícím dílu filmového pásu. Nejen tím se Rodriguez více přiblížil „zadání“ než sofistikovanější Tarantino.
| Další podrobnosti si přečtěte v dnešním vydání deníku |
