Během všech těch chmurných desetiletí nebylo totiž představitelné, aby se ve velkém, až odněkud z druhého konce světa, neekologicky dováželo tropické ovoce! Snad kromě citronu jsme neznali ani karambolu či mango a mandarinku nám bolestně připomínalo jen křestní jméno zpěvačky Rolincové...
S příchodem Svobody a Hojnosti ovšem vyvstaly i hojné otázky, nedávající milionům našich občanů spát: mohu odhazovat slupky od banánů na kompost?
Proč se kokosáky neprodávají ve vratných obalech? Jak se mám orientovat v ročních obdobích, když čerstvé jahůdky lze sehnat po celých dvanáct měsíčků v roce?
Na uklidnění tolik: slupky a zbytky tropického ovoce klidně na kompost házejte – ideální to sice není, ale rozložíli se v tropech, rozloží se i tady (stejně jako se naopak někde v černém Čadu dobře rozloží i mrtvý bílý Čech). Problémem by mohly být chemikálie, použité ke konzervaci ovoce před dlouhou cestou – pokud však chcete svůj kompost poslat příbuzným do Austrálie, máte předem vyhráno.
Pokud ne, můžete samozřejmě zkusit např. banánovou slupku ještě oloupat škrabkou a oškrabky odvézt autem do sběrného dvora, ale to by udělal snad jen eko-kot. Z kokoto... pardon: z kokosových obalů lze zase vytvořit vkusné popelníky – bývají však trochu nestabilní (a navíc je kouření neekologické).
Složitější je to s náročným, tedy ekologicky bolestivým dovozem exotického ovoce. Jenže co zbývá, když v Benešově banán či batát prostě nevypěstujete?
Alternativou může být například bramborový džus. Nebo mrkvička v čokoládě místo banánku. A smaženého pstruha si prostě citronem nepokapávat (kyselosti se dočká již zanedlouho v žaludku a jeho šťávách).
Každopádně však bohužel platí, že pokud my, civilizovaní nenažranci, omezíme z bohulibých důvodů spotřebu exotického ovoce, zemrou možná dělníci na plantážích hlady (eventuálně se naopak ucpou k smrti náhle neprodejným ovocem).
Systém „Fair Trade“ („nevykořisťující“ odměňování pěstitelů v rozvojových zemích) přináší sice pozitivní sociální výsledky, jenže v sámošce tuhle značku zatím prakticky nepotkáte.
Ovšem i jablka či hrušky se běžně dovážejí až z Horoucích Pekel. Proto je namístě vždy se podívat, odkud že to krásné, jako malované jablko do Čech dorazilo. Z Jihoafrické republiky-li, potěšpámbu! Z Tanzánie – o fous lepší. Z Itálie – dost dobrý! A nejlepší bude, spadne-li vám na kokos přímo z jabloně pod vaším oknem (byť možná nebude vyleštěné speciálním šamponkem a bude obydlené euročervem).
A tak je to se vším – čím kratší cesta do hltanu, tím lépe.
V hospodě, kde se před časem konal koncert hudebních těles ultra-krátkovlasých nacionalistů, jsem náhodou našel papírek s textem písně, která nabízí sice radikální, ale rozhodně zajímavé řešení:
Nechceme banány, nechceme liči! Chcem koukat na lány, kde řepa klýčí! Oi! Oi! Oi! Chcem český brambory, chcem český hrušky postavme závory, vezmněme pužky! Oi! Oi! Oi! V plamenech hrdosti spálíme grepi kokosy rozmlátěj Žižkovy cepy! Oi! Oi! Oi! Tropický ovoce ať žerou negři černý My český bramboře zůstanem vjerný! Ojojoj... |