Zastavte se. Odložte pera. Vypněte mobilní telefony. Mám důležité oznámení. Objevila jsem dobrou čínskou restauraci. Tady. V Praze. Není dnes úžasný den?
Pro mě každopádně ano. O tom, kde se dá v Praze sehnat dobré, alespoň trochu autentické čínské jídlo, jiné než ta glutamanová hrůza z nekonečné řady olezlých bufetů po městě, se pražské mlsné jazyky dohadují už delší dobu. A přestože někteří Peking možná znají, nikdo z nich mi o něm dosud neřekl. To jméno padlo až před nedávnem, když mě na tuhle restauraci upozornil jeden ze čtenářů mého blogu.
Pomocí pečlivě stylizovaného e-mailu, který hýřil lákavými citáty z webových stránek restaurace („Navštivte nás v nové restauraci, kde strávíte příjemné chvíle a zažijete nevšední gurmánské zážitky“), se mi podařilo přesvědčit osm známých, aby se se mnou vydali na kulinární expedici na Pankrác. Peking se totiž nachází uprostřed sídliště v Praze 4, mezi paneláky a diskontem. Kontrast už nemohl být větší.
Od masivní čínské brány, kterou hlídají dva kamenní lvi, vede do prvního patra schodiště s mramorovým zábradlím. Když vystoupáte nahoru, ocitnete se v rozlehlé bohatě zdobené místnosti se sochou Buddhy a akváriem se zlatými rybkami. Za nádrží se živými humry je dětská herna.
Češi? Tak dozadu!
Skutečná magie se ale odehrává až v zadní části restaurace. Najdete tam deset očíslovaných salonků různých velikostí, všechny vybavené plazmovými televizními obrazovkami, bezdrátovým připojením na internet, tlačítky na ovládání klimatizace a přivolání obsluhy a samozřejmě i automaty na karaoke.
Do největšího salonku, nazvaného prostě VIP, se vejde dvacet lidí. Kam jsem nahlédla, tam seděly skupinky Číňanů. Takže je pravda, co se říká: že Peking je místem, kam chodí příslušníci místní čínské komunity, když si chtějí dát jídlo, které by jim připomínalo domov (několik mých zcestovalých přátel mi taky potvrdilo, že i interiér se velmi podobá lepším restauracím v Číně).
Je to tu dokonce tak čínské, že nečínským hostům je přiřazena zvláštní část restaurace. Když jsem si telefonicky objednávala stůl, zeptali se mě, jestli jsme Češi. A když jsem přišla podruhé, byli jsme s dalšími dvěma přáteli převedeni přes hlavní místnost plnou Číňanů do místnosti bez oken v zadní části restaurace. Zpočátku jsme tam byli sami, pak se místnost začala plnit dalšími Čechy, Francouzi a Němci.
V Pekingu sice vládne rasová segregace, za kvalitní jídlo jsem to ale byla hotová vydržet. Jídelní lístek je – jako v čínských restauracích obvykle – rozsáhlý a obsahuje i věrné fotografie jídel. Méně obvyklé už je, že na něm najdete i plněné knedlíčky dim sum, které se smaží nebo vaří v páře a jsou typické pro kantonskou kuchyni.
V Guangdongu, čínské kantonské provincii, se dim sum (doslova „blízko srdce“) podává nejčastěji s čajem k snídani nebo obědu. V restauraci jsou rozmístěny vozíky s několika tucty různých druhů knedlíčků, z nichž si hosté mohou podle libosti vybírat. Většina jich je slaná, je tu ale i několik sladkých verzí, které si můžete dát jako dezert.
My jsme ochutnali knedlíčky cha siu baau vařené v páře (80 Kč za tři kousky). Byly podobné českým ovocným knedlíkům, ale plněné vepřovou pečení a červenou omáčkou. Zatímco náplň byla šťavnatá a lahodně sladká, knedlíkové těsto mě svou suchostí zklamalo. Zato guotie (70 Kč za pět kousků), knedlík plněný mletým vepřovým a kousky zeleniny, opečený na pánvi, byl zvenku dokonale měkký a uvnitř jsem cítila příchuť zázvoru.
Skvělé byly i krevetové knedlíčky har kau (90 Kč za čtyři) z průhledného rýžového těsta a jednoduché náplně z celých krevet a bambusových výhonků. Potěšilo mě i to, že jarní závitky (dva za 55 Kč) se podobaly těm, jimž se v Severní Americe říká vaječné závitky – byly větší a měly nadýchanou křupavou kůrku.
Zdejší hlavní chody se obvyklé nabídce českých čínských restaurací přibližují už víc. Převažuje osmažené maso a zelenina v hustých, někdy až trochu moc lepivých omáčkách – s tím rozdílem ovšem, že maso i zelenina jsou kvalitnější a omáčky nejsou přecpané škodlivým glutamanem sodným.
Rozevřené krevety s čerstvým mangem (420 Kč) se podávají s krátce povařenými kousky červené papriky a okurky. Tato neobvyklá, sofistikovaná kombinace lahodí i oku. Dokázala bych si představit, že by sladkokyselé kuře (139 Kč) mohlo být i křupavější, ale čerstvé mladé hráškové lusky s česnekovou zálivkou (159 Kč) mi to vynahradily.
Báječná kachna
V Pekingu si samozřejmě můžete dát i slavnou pekingskou kachnu. A že ji tady umějí! Zaplatíte za ni sice celkem dost (599 Kč), ale velká porce voňavého masa s křupavou hnědou kůrčičkou za to stojí. V ceně jsou i palačinky tenké jako papír, omáčka hoi sin, čerstvá zelená cibulka a okurka, které k pekingské kachně tradičně patří. Pokud přijdete ve větší skupině, můžete si předem objednat celou kachnu, kterou pak obřadně přinesou na podnose.
Čínská restaurace Peking
|
A že byste sem opravdu měli zajít ve větší skupině! Tak totiž budete mít možnost vyzkoušet co nejvíc pokrmů, které si můžete posílat pomocí otočné části, která je zabudovaná v každém z velkých stolů. Výhodou také je, že vám nápoje přivezou na speciálním vozíku (opravdu geniální vynález!), a pokud si objednáte salonek, budete se moci bavit automatem na karaoke.
Peking byl původně blíž centru – v Legerově ulici v Praze 2, na Pankráci si ale zařídili daleko honosnější prostředí. Běžte se tam podívat sami. Nemůžu zaručit, že na vás vyzbyde to nejlepší místo, ale určitě se tu skvěle najíte – a pobavíte.
Laura hodnotí čínskou restauraci Pekingcelkový dojem - tři lžičky Vysvětlivky: |
