Pod piedestalem pomníku stojí zhruba 200 lidí. Také většinou ve smutečních černých mikinách Londsdale. Všichni lidé na i před pomníkem hlásají jediné. Nelíbí se jim zákrok policie proti neonacistům minulý týden, na výročí tzv. křišťálové noci.
„Policie zasahovala proti skupinkám lidí, kteří vůbec netvořili žádné shromáždění. Šli prostě po chodníku. Za to museli v nelidských podmínkách až několik hodin trčet v policejních celách,“ stěžuje si na zákrok policie ve Vysočanech jeden z organizátorů Pavel Martínek.
„Bylo znásilněno právo. Na politickou objednávku. Argumenty místo zákazů, chceme svobodu slova,“ hřímá k davu další z organizátorů. Dav aplauduje. Někteří tleskají, jiní souhlasně hučí.
Pak přichází na scénu důchodce v šedé bundě, hnědé čepici a s fialovým batůžkem.
Jistý pan Kubinec z Brna, na první pohled člověk z demonstrace za levnější máslo, začíná šeptat do megafonu. „Nahláás. Neslyšíme tě,“ křičí už lidé v první řadě. Je skoro škoda, že Kubincova slova nedolétnou dál. Důchodce má totiž vpravdě radikální nápady. „Musíte si nechat narůst vlasy, aby vás lidé brali vážně a nepletli si vás z neonacisty,“ radí shromáždění, kde jen málokdo shodil vlasy kvůli chemoterapii. Po jeho slovech většině lidí s černými prapory a před pěti minutami také zachmuřenou vážnou tváří cukají koutky. Zbytek pochopil výhody maskovacího šátku.
Kubince organizátoři odstavují od tlampače a dál hřímají o svobodě slova, kterou nakonec zhmotněnou a zavřenou v černé rakvi složí u nohou Palackého. Ten přes hranu svého podstavce nevidí na datum jejího údajného skonu - 10. listopad 2007.
Neoral je bůh
Akce na Palackého náměstí skončila a její účastníci nevědí, co bude dál. „Jdeme na Václavák. U koně se protestuje proti radaru,“ zařve jeden z radikálů. „Jasně, jdeme,“ odpovídají mu ostatní. Demonstrací je v Praze na osmnácté výročí sametové revoluce opravdu hodně. Vybírat je bylo podobné listování přehledem kulturních akcí. Jestli chtěli výše zmínění radikálové navštívit opravdu početnou demonstraci, akci proti radaru zvolili zcela správně.
Dva tisíce lidí pod pódiem byl rekord, který žádná jiná akce ve městě nepřekonala. Primát jí patří i v počtu prodaných píšťalek a v počtu transparentů. Zvláště těch duhových s bílým nápisem „PEACE“. Ačkoli to byla akce zdaleka největší, nijak nepřekvapila. Proti radaru se protestuje už dlouho a stále stejně. Hvězdou sobotní demonstrace byl starosta podbrdské obce Trokavec Jan Neoral. Jakmile se na pódiu objevil, dav div nezešílel. Symbol odporu, starosta obce, která má mít radar za humny, byl v horní půlce Václavského náměstí celebritou.
Za Čunka, odchod komunistů a nové cédéčko
Pro lidi na Můstku je už ale nulou. Ti tu mají svého písničkáře Zbyňka Horvátha. Chlapík z Valašska jim tu z provizorního pódia (střecha jeho kombíku) povídá o lecčems. O bývalých komunistech ve vlivných funkcích, o nespravedlivém odstavení Jiřího Čunka či o svém novém CD. V zásadě ale o ničem. „Asi mu lidi nechoděj na koncerty, tak si svolal demonstraci,“ okomentoval po deseti minutách podívanou jeden z fotografů. Když se na auto vyškrábe Pepa Nos, část lidí odchází. Zbývá jen pestrá skupina přihlížejících. Stejně nesourodá jako sdělení moravského hudebníka. Téměř náhodně nashromážděných 150 lidí.
Mezi nimi i hipík s bendžemem, který pěje pratiradarovou píseň. „Já zpívám jedinou písničku, ale asi na blbym místě. Tak pardon,“ povídá, sbalí nástroj a odchází k muzeu. Kdo se v tom má vyznat.
„Policie zasahovala proti skupinkám lidí, kteří vůbec netvořili žádné shromáždění. Šli prostě po chodníku. Za to museli v nelidských podmínkách až několik hodin trčet v policejních celách,“ stěžuje si na zákrok policie ve Vysočanech jeden z organizátorů Pavel Martínek.
„Bylo znásilněno právo. Na politickou objednávku. Argumenty místo zákazů, chceme svobodu slova,“ hřímá k davu další z organizátorů. Dav aplauduje. Někteří tleskají, jiní souhlasně hučí.
Pak přichází na scénu důchodce v šedé bundě, hnědé čepici a s fialovým batůžkem.
Jistý pan Kubinec z Brna, na první pohled člověk z demonstrace za levnější máslo, začíná šeptat do megafonu. „Nahláás. Neslyšíme tě,“ křičí už lidé v první řadě. Je skoro škoda, že Kubincova slova nedolétnou dál. Důchodce má totiž vpravdě radikální nápady. „Musíte si nechat narůst vlasy, aby vás lidé brali vážně a nepletli si vás z neonacisty,“ radí shromáždění, kde jen málokdo shodil vlasy kvůli chemoterapii. Po jeho slovech většině lidí s černými prapory a před pěti minutami také zachmuřenou vážnou tváří cukají koutky. Zbytek pochopil výhody maskovacího šátku.
Kubince organizátoři odstavují od tlampače a dál hřímají o svobodě slova, kterou nakonec zhmotněnou a zavřenou v černé rakvi složí u nohou Palackého. Ten přes hranu svého podstavce nevidí na datum jejího údajného skonu - 10. listopad 2007.
Neoral je bůh
Akce na Palackého náměstí skončila a její účastníci nevědí, co bude dál. „Jdeme na Václavák. U koně se protestuje proti radaru,“ zařve jeden z radikálů. „Jasně, jdeme,“ odpovídají mu ostatní. Demonstrací je v Praze na osmnácté výročí sametové revoluce opravdu hodně. Vybírat je bylo podobné listování přehledem kulturních akcí. Jestli chtěli výše zmínění radikálové navštívit opravdu početnou demonstraci, akci proti radaru zvolili zcela správně.
Dva tisíce lidí pod pódiem byl rekord, který žádná jiná akce ve městě nepřekonala. Primát jí patří i v počtu prodaných píšťalek a v počtu transparentů. Zvláště těch duhových s bílým nápisem „PEACE“. Ačkoli to byla akce zdaleka největší, nijak nepřekvapila. Proti radaru se protestuje už dlouho a stále stejně. Hvězdou sobotní demonstrace byl starosta podbrdské obce Trokavec Jan Neoral. Jakmile se na pódiu objevil, dav div nezešílel. Symbol odporu, starosta obce, která má mít radar za humny, byl v horní půlce Václavského náměstí celebritou.
Za Čunka, odchod komunistů a nové cédéčko
Pro lidi na Můstku je už ale nulou. Ti tu mají svého písničkáře Zbyňka Horvátha. Chlapík z Valašska jim tu z provizorního pódia (střecha jeho kombíku) povídá o lecčems. O bývalých komunistech ve vlivných funkcích, o nespravedlivém odstavení Jiřího Čunka či o svém novém CD. V zásadě ale o ničem. „Asi mu lidi nechoděj na koncerty, tak si svolal demonstraci,“ okomentoval po deseti minutách podívanou jeden z fotografů. Když se na auto vyškrábe Pepa Nos, část lidí odchází. Zbývá jen pestrá skupina přihlížejících. Stejně nesourodá jako sdělení moravského hudebníka. Téměř náhodně nashromážděných 150 lidí.
Mezi nimi i hipík s bendžemem, který pěje pratiradarovou píseň. „Já zpívám jedinou písničku, ale asi na blbym místě. Tak pardon,“ povídá, sbalí nástroj a odchází k muzeu. Kdo se v tom má vyznat.
