Ten černý den by on i lidé z jeho okolí nejraději vepsali černou křídou do komína. Nebo spíš černou noc. Jméno: Tomáš Caknakis, tehdy jedenadvacetiletý sportovní střelec plzeňské Dukly a reprezentace. Místo: zřícenina hradu Buben. Čas: půlnoc z pátku na sobotu 31. května 2008.
POHNUTÉ OSUDY: Pád ho posadil na vozík. Talentovaný Šembera si chtěl zablbnout |
Po přibližně dvacetimetrovém zprvu skluzu, poté pádu a dopadu na nohy utrpěl zlomeninu obratle hrudní páteře, pohmoždění míchy, zlomené žebro mu prorazilo plíci. „Už se k tomu nechci vracet,“ řekl, ale po chvíli se k úpatí zříceniny vrátil. „Já hned tušil, která nejspíš bije, nebylo to dobré. Nebyl jsem v bezvědomí, ale nemohl jsem hýbat nohama,“ pokýval hlavou.
Kamarádi, s nimiž na vyhledávané zřícenině trávil chvíle, zavolali první pomoc. Místo osvětloval vrtulník, sanitka jej dopravila do Fakultní nemocnice v Plzni. Šéftrenér střelců Dukly Bohumír Pokorný se o neštěstí dozvěděl na dovolené.
Obrovský příslib do budoucna
„Zavolal mi to náš trenér mládeže. Byl jsem v šoku, nemohl jsem se s tím srovnat. Vždyť Tomáš se ocitl v naší péči už v roce 2002, když ve střelbě na běžící terč vyhrál v Lahti titul juniorského mistra světa, což se mu podařilo zopakovat i o čtyři roky později v Záhřebu,“ připomněl.
Před nevšedním talentem, kterého doma v Krnově od deseti let vozila maminka na tamní střelnici do mládežnické líhně manželů Tobiáškových, se rýsovala kariéra jako zvon. Po druhém titulu juniorského mistra světa už se přestěhoval do Plzně. Stal se profesionálem a začal výborně doplňovat Miroslava Januše a Bedřicha Jonáše.
Tomáš Caknakis
„Byl to obrovský příslib do budoucna. Ještě jako junior se Tomáš coby nejmladší člen družstva podílel na dvou zlatých a čtyřech bronzových medailích z mistrovství Evropy. Všichni jsme ho znali jako prima kluka oblíbeného okolím. Když se to stalo, pořád jsem doufal, že se to nějak srovná a on se vrátí,“ zachmuřil se Pokorný.
Podobně událost prožívali i Miroslav Januš, nejúspěšnější střelec historie se sto padesáti medailemi a Caknakisův velký vzor, stejně jako trenér Ján Kermiet, který mladíka připravoval v Dukle a reprezentaci. „Brzy pochopil, že sláva z titulu juniorského šampiona je pouze přechodná a žít se z ní nedá. A přinášelo to plody, o to víc mě jeho neštěstí ranilo,“ přiblížil Kermiet.
POHNUTÉ OSUDY: Přežil jako Wintonovo dítě. Chtěl postavit pomník rodičům |
„Měl dobře našlápnuto, byť mu přechod do mužů chviličku trval,“ řekl legendární sběratel medailí Januš, mimo jiné bronzový v „běžícím terči“ z olympijských her v Atlantě 1996. „Když nás doplnil, měli jsme jako družstvo velmi vyrovnané výsledky, žádný z nás nezastřílel špatně. To v zemích konkurentů nebývalo obvyklé. Velká škoda, takový talent se rodí jednou za dvacet let,“ posteskl si.
Co však jsou názory lidí od terčů proti prožitkům matky? Jeho maminku zastihl smutný telefonát z Plzně v sobotu brzy ráno, sotva pár hodin po pádu syna.
Matka: Nesměly jsme truchlit
„Hned jsme s dcerou sedly do auta a spěchaly do Plzně. Já se obvykle hned tak z něčeho nehroutím, ale tohle byly hrozné okamžiky. Jenže v tu chvíli jsme se obě musely starat, ne truchlit,“ přiblížila dáma, která poté s dcerou zůstávala u synova lůžka dlouhé hodiny a dny.
POHNUTÉ OSUDY: Irena Bernášková - statečná odbojářka zasnoubená se smrtí |
Po odmlce se vrátila k tomu, co se jí v těch dnech honilo hlavou. „Byl to pocit zoufalství. Stokrát, tisíckrát jsem si říkala – proč zrovna Tomáš? Jemu jsem svou náladu dát najevo nemohla, ale po nocích jsem si pobrečela. A ráno jsem se znovu ptala proč? Jenže mi bylo jasné, že se odpovědi nedočkám,“ věděla už tehdy. Potom paní Caknakisová ještě dodala: „Tehdy jsem to ještě netušila, ale do Krnova už jsme se natrvalo nikdy nevrátily.“
První operaci podstoupil nadějný střelec v Plzni na Lochotíně, kde strávil desítky dní. „Dobře vím, že mi tam zachránili život. Ale dost mě sebralo, když mi třetí nebo čtvrtý den po operaci při vizitě řekli hodně natvrdo: Začněte cvičit ruce, budete je potřebovat. S naprosto chladnou tváří. Přišlo mi to jako ve fabrice u pásové výroby. Tak tomuhle jsme to řekli, teď další případ. Vždyť ale u podobných úrazů nikdo přesně neví, co a jak bude. Kdyby třeba řekli: Bylo to akutní, dělali jsme, co jsme mohli, snažte se a budoucnost ukáže... Ale bylo to jinak, prostě tvrdé,“ vzpomínal s jistou hořkostí Caknakis.
Tomáš Caknakis.
Mnohem příznivější prostředí prý zažil v následujících týdnech a měsících ve fakultní nemocnici v pražském Motole, kde absolvoval další dvě operace. „Ne že by mi tam mazali med kolem pusy, ale řekli mi to jinak, a přesto jasně: Záleží na tom, co se vlastně v té pohmožděné míše stalo. Mícha teď bude čtyři až šest týdnů v šoku, potom se teprve uvidí, co a jak. To se poslouchalo mnohem líp,“ popsal a přidal příjemné vzpomínky na doktora Kříže ze spinální jednotky přednosty Pavla Koláře nebo na fyzioterapeutku Petru Káfuňkovou.
„Pan doktor Kříž je sám na vozíku, takže ví, co je třeba, a Petra má zlaté ruce. Dlouho jsme denně cvičili několik hodin, pokrok byl zřejmý. Byť třeba jen drobný, ale já byl původně nepohyblivý od prsou dolů, teď už je to mnohem lepší a cvičit za ní jezdím pořád. Z hlediska praktického života na vozíku je to však stále stejné,“ přibližuje věcně.
Z Krnova do Tuchoměřic
A proč se maminka se sestrou do Krnova už nikdy nevrátily? Za pár měsíců totiž zvládly úctyhodný kousek – opustily bydlení, které v Krnově měly, a všichni se přestěhovali do bezbariérového domku v Tuchoměřicích u Prahy.
POHNUTÉ OSUDY: Letadlo s hokejisty zmizelo nad La Manchem. StB nevěřila |
„Tušila jsem, že v malém Krnově by se Tomáš uplatnil těžko. V Krnově tak déle zůstal jen otec, kvůli práci. Ze závěrečného léčení v rehabilitačním středisku na Slapech se Tom vrátil na jaře roku 2009 do nového domu. Myslím, že byl nadšený, že jsme všichni spolu,“ usmála se maminka.
„Nadšený jsem tedy byl. Mamka se sestrou byly skvělé, všechno vyřešily samy,“ nezapomněl na vděčnost bývalý střelec a přidává další důvody, proč inciativu rodiny přivítal. „Já bych se tam asi opravdu neuplatnil, ve velkém městě je mnohem víc příležitostí. A vlastně se to naplnilo, navíc jde i o dostupnost zdravotní péče,“ pokýval hlavou.
Mrzelo ho jediné – že se přestal vídat s některými lidmi z Krnova. „Pár lidí bych viděl opravdu velmi rád. Taky paní Tobiáškovou, u které jsem začínal střílet.“
POHNUTÉ OSUDY: Basketbalový Amadeus zemřel na dálnici |
Pomocná ruka z Julisky Chlapík, který mohl být nástupcem slavného Januše, začal pracovat čtyři hodiny denně na mezinárodním oddělení Armádního sportovního centra Dukla pod Juliskou. „Jsem rád, že jsem tuhle práci dostal, starám se o zahraniční výjezdy sportovců. Mým kolegou je bývalý slavný diskař Imrich Bugár, prima člověk, stejně jako další lidé. Jsme tady jako velká sportovní rodina,“ popsal Caknakis.
Souběžně studoval mezinárodní vztahy a doma na sbírku medailí padal prach. „Já bych všechny Tomášovy medaile vyměnila za jeho zdraví,“ pousmála se jeho maminka, ale hned dodala: „Těší mě, že má práci, která ho baví, že studuje, má přítelkyni, má kde bydlet. Na to, co ho potkalo, je to vlastně dobré,“ řekla, a o úsilí, které musela vynaložit, se nezmínila.
