24. února 2012 12:53 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Poslední rozhovor LN s Radoslavem
Brzobohatým: Dvanáct procent naděje

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Vrásky z lásky. Radoslav Brzobohatý jako bývalý učitel Ota a Jiřina Bohdalová jako kdysi slavná herečka Jeanne deFuro  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vrásky z lásky. Radoslav Brzobohatý jako bývalý učitel Ota a Jiřina Bohdalová jako kdysi slavná herečka Jeanne deFuro | foto: Falcon
Zahráli si spolu v legendárním trezorovém filmu Ucho, několik let byli manželé i mimo stříbrné plátno. Po čtyřiceti letech se vrací RADOSLAV BRZOBOHATÝ po boku Jiřiny Bohdalové před kameru. Zároveň rekapituluje svůj dosavadní život.

LN Naposledy jste s Jiřinou Bohdalovou točili v roce 1970, kdy vznikl prvorepublikový kriminální příběh Pěnička a Paraplíčko a trezorový snímek Ucho. Co vás přivedlo po čtyřiceti letech znovu společně před kameru?
Pro nás bylo podstatné, že film Vrásky z lásky režíruje Jiří Strach, kterého si vážíme. Navíc jsme oba profesionálové, takže jsme se shodli, že by se to mělo obejít bez problémů. Měli jsme jedinou podmínku – na natáčení nebude přítomný nikdo z bulvárního tisku. To se nezdařilo, stejně nás nakonec někdo tajně nafotil a v jednom plátku pak vyšly fotky a spousta nesmyslů...

LN S Jiřinou Bohdalovou jste byl ostatně mnoho let ve společném angažmá v Divadle na Vinohradech...
Jenže my jsme toho spolu na jevišti moc nenahráli – ona byla obsazovaná především do komedií, kdežto já dostával přece jen jiný typ rolí. Hrál jsem třeba v Hrubínově hře Oldřich a Božena, v představení Život a dílo skladatele Foltýna nebo Fausta.

LN Proč jste se vlastně v roce 1967 rozhodl přijmout nabídku Vinohradského divadla, když vás lákalo i Národní?
V Národním jsem startoval zásluhou Ladislava Peška ještě za studií, odehrál jsem tam spoustu malých rolí, a dokonce to vypadalo, že by si mě tam po absolutoriu nechali, ale Lálik, jak se Ladislavu Peškovi přezdívalo, mi to rozmluvil. Tehdy mi řekl: „Vykašli se na Národní a jdi na oblast. Tady dostaneš nanejvýš jednu velkou roli za dva roky a na tom se nic nenaučíš, zatímco v nějakém mimopražském divadle půjdeš z role do role a získáš takovou školu herectví, že celá DAMU proti tomu nebude vůbec nic.“ Poslechl jsem ho. V roce 1955 jsem nastoupil v Městském divadle v Kolíně a pak přešel do Mostu, kde jsem hrál jednu velkou roli za druhou –Macbetha, Jánošíka... Podobné to bylo v pražském Divadle S. K. Neumanna, kam jsem přišel v roce 1962. A když jsem ho o pět let později opouštěl, z Národního zrovna odcházela stará herecká garda, a nikdo nový tam nepřicházel, zatímco ve Vinohradském divadle byli úžasné osobnosti – Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Zdeněk Řehoř, Vladimír Krška, zrovna tam nastupoval Jaromír Hanzlík. Byla to parta, která držela při sobě, navíc ředitelem byl tehdy František Pavlíček, kluk z Valašska, takže nebylo proč uvažovat o zlaté kapličce.

LN Tehdy jste za sebou měl svou první velkou filmovou roli – Martina Edena ve snímku Cesta řeky k moři, který v roce 1966, podle autobiografického románu Jacka Londona, natočil Ludvík Ráža. Je pravda, že vaši předci byli námořníci?
Ve Valašském Meziříčí, odkud pochází naše rodina, bylo za časů Rakouska-Uherska třiadvacet námořníků. Jedním z nich byl můj pradědeček, jehož jsem sice nezažil, ale po němž se na moře vydal i můj děda, který se někdy v roce 1913 vrátil domů jako kapitán. O tři roky později nechal uprostřed první světové války poslat na moře i mého otce – přes své známé ho dostal jako patnáctiletého na námořní školu, a tak se otec v roce 1916 ocitl na obří cvičné plachetnici pro více než pět set kadetů. Podle mezinárodních válečných úmluv se na školní plavidla nesmělo útočit, ale navzdory tomu byla otcova loď potopena. Většina studentů byla zachráněna okolo plující plachetnicí, která šla ke dnu o rok později u Terstu. Otec byl tehdy chlap jak hora, vysoký svalovec a skvělý plavec, takže se mu podařilo zachránit několik námořníků – včetně kapitána lodi jménem Von Zahne, který si po válce pořídil obchodní loď a na tu ho najal, takže to otec nakonec dotáhl až na lodního důstojníka. Projel celý svět, na moře se ještě vrátil po narození mé starší sestry, ale když jsem v roce 1932 přišel na svět já, máma už ho nikam nepustila.

LN A jak to nesl?
Byl na moři ještě v den, kdy jsem se narodil, ale už předtím mámě slíbil, že až se vrátí, udělá si zkoušky na strojvůdce a vymění moře za železnici. A to dodržel – v tomhle ohledu byl otec absolutně poctivý. Mimochodem, my měli velice zvláštní vztah – bylo mi dvanáct, když mi řekl: „Jestliže já ti říkám Radku, ty mně musíš říkat Jardo.“ Takže já svému otci říkal křestním jménem a byli jsme jak bráchové. A samozřejmě jsme plánovali, že absolvuji gymnázium, vystuduji techniku a vyrazím na moře. Tento sen se ovšem rozplynul ve chvíli, kdy mě v roce 1948 z gymnázia vyhodili.

LN Politické důvody?
Obyčejná klukovina. Byli jsme generace, která prožila dětství za války, viděli jsme, jak se na Valachách věší. V kvintě nám sice bylo teprve nějakých patnáct, ale mentálně jsme byli přinejmenším dvacátníci. Měli jsme takovou partu a zlobili trochu víc, než bývá v kvintě zvykem... Tak nás vyhodili, ale za tři týdny nám telefonovali, abychom se do školy zase vrátili – asi jim došlo, že to byl nesmysl, protože kluci, co okusí na vlastní kůži hrůzy druhé světové války, zkrátka chtějí žít naplno.

LN Proč jste se na gymnázium nevrátil?
Byli jsme hrdí Valaši. A tak jsme všichni odjeli do Krnova a vyučili se v tamní textilce. Ale protože jsme byli zároveň nadšenými muzikanty, dali jsme dohromady kapelu, což ředitelku tamního učiliště přimělo založit ochotnické divadlo, s nímž jsme vyhrávali nejrůznější celostátní divadelní soutěže. A jednou u nás hostovalo Národní divadlo – paní ředitelka pozvala jeho herce na naše představení – a mě si po jeho skončení zavolal do hotelu Ladislav Pešek. Na místě mě začal zkoušet z různých hereckých etud a pak mi řekl, ať se přihlásím na DAMU. Poslechl jsem ho.

LN A Ladislav Pešek vás pak učil na Akademii. Jaký byl profesor herectví?
Měli jsme ho jen jeden rok, pak ho ze školy vyhodili – údajně proto, že neučil podle Stanislavského. Ve skutečnosti jestli někdo učil podle tohohle geniálního ruského herce, režiséra a pedagoga, tak to byl právě Lála. Stejně jako spoluzakladatel legendárního divadla MCHAT i on říkával: „Pokud to nemáš v očích a srdci, tak nechoď na jeviště!“ Ale stejnou filozofii vyznával i Jiří Plachý nebo Radovan Lukavský, kteří nás od Ladislava Peška převzali.

LN Mimochodem, jak rodiče přijali, že jste opustil gymnázium a místo na moře zamířil na jeviště?
Máma to nesla docela těžce, ale otec třikrát proplul bermudským trojúhelníkem, takže jeho hned tak něco nerozházelo. Pokrčil rameny a řekl: „Měl jsi dělat punčochy a svetry, tak tedy budeš dělat divadlo.“ Snad ho trochu mrzelo, že jsem se nestal námořníkem, ale když v roce 1966 běžel v televizi film Cesta řeky k moři, tak mi zavolal a povídá: „Radošu, tož sa omlouvám, byl jsem blbec!“ A pak už jezdil na všechna moje představení.

LN Na některá z nich přicházel i váš spolužák z gymnázia a pozdější režisér Vojtěch Jasný – to proto vás později obsadil do svého slavného filmu Všichni dobří rodáci?
Nebyli jsme spolužáci ze třídy – Vojta byl už v oktávě, zatímco já teprve v tercii, když jsme se seznámili. Ale přátelství nám vydrželo, v Praze jsme pak chodívali do Celetné ulice, kde bývala nefalšovaná valašská vinárna. Tam mi taky čtyři roky sliboval roli ve filmu Všichni dobří rodáci, ale pořád opakoval, že musím ještě počkat, protože to pořád nemám napsané v ksichtě. Alespoň mi v mezičase udělal horoskop – dokonce kvůli tomu začal studovat vysokou matematiku; on byl opravdu schopný na základě rovnic o několika neznámých vypočítat postavení planet ve vztahu k Měsíci a podobné astronomické zákonitosti. Já na tyhle věci nikdy nebyl, ale samozřejmě jsem si to nechal přečíst; byly toho asi tři stránky. A samé pozitivní věci. Jen na dvou místech se Vojta na pět minut odmlčel. Tehdy jsem to nechal být, ale když jsme pak točili Všechny dobré rodáky, odjel jsem během třídenního volna na Valašsko a přivezl Vojtovi domácí slivovici; on ji měl strašně rád. Jeden večer jsem před něj lahev postavil a povídám: A teď mi řekni, cos mi tenkrát z toho horoskopu zamlčel!

LN A co jste se dozvěděl?
Dlouho na tu flašku koukal a neřekl ani slovo. Pak se rozplakal. Nalil jsem do něj asi čtyři panáky, než se konečně rozhovořil: „Tož, Radošu, až sa ti bude blížit čtyřicítka, tak během čtyřiadvaceti hodin zažiješ tři okamžiky, při nichž budeš mít jen dvanáctiprocentní šanci, že z nich vyvázneš živý.“ A znovu se rozplakal. Nevěřil jsem mu ani slovo, ale jeho předpověď se nakonec vyplnila...

LN Co se stalo?
Točil jsem v roce 1971 se Zbyňkem Brynychem v Turkmenistánu film Oáza – ty tři měsíce na poušti se daly přežít jedině vytrvalým popíjením šampaňského s vodkou. Takže jakmile jsme dostali týdenní volno a vrátili se do Čech, zamířil jsem na chalupu do Jizerských hor, abych se trochu odalkoholizoval. Ještě jsem si v Praze v Tuzexu koupil nové lyže značky Fischer, hodil je do prvního patra a vyrazil za kamarády z okolí, abych se s nimi vyrovnal za to, že se mi v nepřítomnosti starali o stavení; bylo to z šestého na sedmého listopadu. Než jsem se vrátil, chalupa byla v plamenech. S kamarádem, který bydlel nedaleko, jsme začali z domu zachraňovat, co se dalo. Člověk v takových chvílích neuvažuje, takže jsme se nadýchali kouře. Jenže pak jsem si najednou uvědomil, že mám v prvním patře nové lyže! Doplazil jsem se tam, otevřel dveře a naštěstí jsem neudělal ještě jeden, osudový krok, protože v tu chvíli se zřítil strop...

LN Jak vlastně k tomu ohni došlo?
Založil ho nějaký kluk z nešťastné lásky. Byl zamilovaný do holky, která dala přednost jinému. Měla před svatbou a on se rozhodl, že se pomstí nejenom jí, ale i její rodině. A tak jí podpálil barák a pak šel, že podpálí i barák jejích rodičů. Jenže ten si spletl s mou chalupou – blbec! Tragédií bylo, že budoucí nevěsta byla ten večer se svým nastávajícím v kině, a když po návratu viděla svoje stavení v plamenech, vrhla se dovnitř, aby zachránila výbavu. Na rozdíl ode mě ona ten osudný krok navíc udělala a padající strop ji zabil.

LN Tím jste přežil svou smrt poprvé – ale Vojtěch Jasný vám prorokoval tři podobné události během čtyřiadvacet hodin…
Ve tři ráno přijeli hasiči, tak jsem se vypravil přes údolí ke svému kamarádovi, herci Vláďovi Krškovi; na spáleništi už jsem byl zbytečný a u něj se ještě svítilo. Sedl jsem do auta, a jak se blížím k železniční trati, vidím, že je nějaká rozkopaná. Dobrzdil jsem těsně před první haldou navršené hlíny a v následující chvíli se kolem přehnal vlak – jak tam spravovali koleje, tak asi přesekli přívod elektrického proudu k výstražné signalizaci. V ten okamžik mi to bylo jasný – naplňuje se proroctví, které z hvězd vyčetl Vojta Jasný. S jedinou myšlenkou na třetí smrtelné nebezpečí jsem šťastně dorazil k Vláďovi. Všechno jsem mu odvyprávěl, ale ten mě akorát seřval, že jsem z Vojty úplně zblbnul, že jsou to všechno hovadiny. Druhý den jsem se vydal do Prahy a celou cestu trpěl utkvělou představou, že mi v okolí zadního kola něco bouchá. Nakonec jsem si namluvil, že už jsem z Vojtova proroctví dočista zblbnul, a spokojeně dojel až na Palmovku, kde mi na křižovatce upadlo levé zadní kolo.

LN Takže už věříte, že hvězdy nelžou?
Copak o to, ale za týden jsem byl na Barrandově, kam mi Vojta Jasný zavolal už ze Salzburku, kam krátce předtím emigroval: „Radošu, tož žiješ?“ Odpověděl jsem mu: Co bych nežil? A on znovu začal plakat a pak mi vyprávěl, jak byl 6. listopadu ve své salzburské vilce, kde měl na zdi obraz Hradčan a pod ním modlitební klekátko. A jak se tak modlí, tak ho napadlo, jestli jsem v pořádku... Zvláštní – jak mohl vědět, co se mi zrovna v tu chvíli děje?

LN Možná je škoda, že si režisér Vojtěch Jasný neudělal horoskop na osud svého nejslavnějšího filmu Všichni dobří rodáci...
Tenkrát nemohl tušit, že ho v šedesátých letech uvidí jen sto tisíc diváků – a potom poputuje do trezoru. I když první náznaky budoucího osudu tohohle snímku se projevily už při jeho promítání v Kolíně, kde se uváděl na fotbalovém hřišti a kam tenkrát pozvali i Vojtu Jasného, Waldemara Matušku a mě. Před začátkem za námi přiběhl pořadatel a povídá: „Kluci, dávejte si bacha, co budete říkat – v první řadě sedí samí estébáci!“ Nakonec jsme nemuseli vypustit z pusy ani slovo – a už po nás začali házet rajčata. Naštěstí je místní brzy vyhnali.

LN Nicméně krátce nato putoval film do trezoru a dočasný zákaz natáčení se nevyhnul ani vám.
V mém případě nebyl problém jen s filmem Všichni dobří rodáci. Třeba Ucho se vůbec nedostalo na plátna kin a ze seriálu F. L. Věk nebyl odvysílán poslední díl... Mimochodem, je zajímavé, že já Františka Věka původně vůbec hrát nechtěl. To je samé: Ano, tatínku, ano, maminko... To nejsem já, to odporuje mé nátuře. Mně se líbila postava Václava Tháma, kterou nakonec ztvárnil Radovan Lukavský – to byla zajímavá role. Jenomže režisér František Filip tenhle seriál začal obsazovat od figury starého Věka, do níž byl vybrán Jan Pivec. A protože tenhle pan herec si mě nějak oblíbil, tak jakmile došlo na představitele role Františka Věka, prohlásil, že to musím hrát já. To se nedalo odmítnout, tatínka jsem poslechnout musel.

LN Jak potom došlo k tomu, že jste přijal roli v seriálu 30 případů majora Zemana?
Tam si mě prosadil režisér Jura Sequens, s nímž jsem o několik let dřív natočil film Pěnička a Paraplíčko. On byl obrovský profesionál, na kterého se dneska hází spousta špíny, ale málokdo už ví, do čeho všeho byl v souvislosti se seriálem 30 případů majora Zemana nucen, zejména v případě dílu z roku 1968 – a všechno to odmítl! O tomhle seriálu už se toho namluvilo hodně, ale já budu vždycky tvrdit, že to byla perfektně odvedená práce. Nehledě na to, že kdykoliv jsem tehdy udělal nějaký dopravní přestupek a byl předvolán k policajtům, vždycky jsem od jejich velitele slyšel: „Viděl jsem Zemana – toho Bláhu jste hrál báječně! A taky nám pouštěli Ucho – fantastický film!“ A každou pokutu pak hodil do koše. Tak asi tolik k Zemanovi.

Honza Dědek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz