Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Napínavý a napjatý život Radima Palouše: uchovej řád a řád uchová tebe

Lidé

  18:30
Ve věku 90 let ve čtvrtek zemřel Radim Palouš. Loni o něm vyšel v příloze LN Orientace velký článek od Terezy Matějčkové při příležitosti Paloušových 90. narozenin. Článek nyní odemykáme.

Radim Palouš. foto: Josef Chuchma, Lidové noviny

Šestého listopadu se dožívá (Radim Palouš) devadesáti let. Je to příležitost vzpomenout na jeden napínavý a také doslova napjatý život. Za poslání si totiž Palouš zvolil úsilí spatřovat ve všem jednotlivém celek a přesah - a vzmáhat se k tomuto přesahu.

Ve věku 90 let zemřel Radim Palouš. Bývalý mluvčí Charty 77

(Radim Palouš) ve své knize Totalismus a holismus (1996) poznamenává: „Do duše se vtiskuje veškerenstvo, s nímž nám bylo dáno byť jen na chvíli komunikovat.“ Palouš se výzvy komunikovat s veškerenstvem chopil se vší vážností. Ilustrací může být oslovení statisícového davu na Václavském náměstí v Praze 21. listopadu 1989. Občanské fórum existovalo teprve dva dny a jeho představitelé chtěli oslovit demonstranty z balkonu budovy nakladatelství Melantrich. Palouše vystrčili na balkon s nesnadnou výzvou: „Uveď nás.“ Přiznává, že jeho první slova nebyla důvtipná: „Halo, halo! Hovoří k vám Občanské fórum.“ Zmatené tváře volaly: „Kdo to je, kdo to je?“ Palouš si uvědomil, že lidé o Občanském fóru doposud neslyšeli a že není čas na jmenování jednotlivých účastníků. Pronesl proto jednoduše: „To je přece Václav Havel!“

Vgratulovníku k Paloušovým osmdesátinám vzpomíná na tento příběh Cyril Höschl, jeden z nejmladších účastníků bytového semináře Akademie, jejíž hlavou, scholarchou, Palouš byl. Podle Höschla se Palouš neokázale, jako anonymní dárce, otiskl do duše českého národa a pak se bez velkých gest vrátil ke své práci.

Co by tomu řekli kluci?

Sám sebe pokládá za politický antitalent. Do politiky proto nevstoupil a přijal za své relativní akademické ústraní. Roku 1990 se stal prvnímpolistopadovým rektorem Karlovy univerzity, křísitelemuniverzitního ducha po období totality a vysokoškolským pedagogem, který převzal řadu čestných doktorátů po celém světě. A to mu předtím, více než třicet let, bylo zakázáno předstoupit před žáky či studenty!

Celoživotně ctí skautský slib, který složil ve 13 letech. I ve zralé dospělosti mu podvědomí v kritických situacích našeptává: „Co by na to řekli kluci z oddílu?“ Za svou vážnost, s níž žije slib, byl vyznamenán nejvyšším skautským vyznamenáním, Řádem čestné lilie v trojlístku. A tohoto si ze všech vyznamenání, jichž je nositelem, obzvláště považuje.

Ono vymezení Paloušova života, které jsme načrtli na počátku textu - tedy spatřovat v jednotlivostech celek a přesah a k tomu přesahu se vztahovat - může jednomu znít nemístně vzletně, druhému jako „kultivované žvanění“, které postrádá jasný předmět. Obojí je hrubý omyl. Přesah z malého, nenápadného příběhu k příběhu většímu je v Paloušově případě něčím žitým, nahmátnutelným. Osudovostí životních chvil byl stižen už jako mladík během druhé světové války. Se svými přáteli Janem Balounem a Jaroslavem Kohoutem se účastnil osvobozování Prahy. Už zde se udál přerod malého příběhu v příběh osudový, v příběh, kdy se najednou hraje o všechno. Palouš i Kohout, Paloušův celoživotní přítel, z bojů vyvázli. Balounovo tělo pak Palouš identifikoval v motolské márnici. Po jeho mladém hrdinství zůstává pomníček v pražském Motole, kde padl.

Že jsme přesahováni, nemusíme cítit jen v hrdinských činech a mimořádných historických událostech. V naší každodennosti máme dostatek prostoru, abychom dostáli tomu, že se vše jednotlivé amalé vytřásá ze sebe sama, aby bylo završeno v celku, který nás přesahuje. V naší smrtelnosti na nás doléhá vědomí, že jsme podrobeni vyšší moci, jež nás stále znovu upomíná: Sami sobě nepatříme, nepatří nám přítomnost ani budoucnost. Nejsme konzumentem „našeho“ života ani „našeho“ světa. Jsme hostem v divadle světa: hostem bez vlastnických práv, ale zato hostem veleváženým, neboť -jak bude Palouš zdůrazňovat napříč svým dílem - máme jedinečné poslání, abychom z naší perspektivy, kterou nemůže nikdo jiný zastat, vydali svědectví o důstojnosti lidství.

Důstojní můžeme být teprve tehdy, jsme-li schopni dostát naší odkázanosti na druhého. Právě v této odkázanosti zažívá člověk podstatné vytřesení. Pozvemeli do života druhého člověka, zavážemeli se mu, vzdáme se naší suverenity ve prospěch druhého či ještě lépe ve prospěch čehosi třetího, ve prospěch vztahu, který nemá ve své moci ani jeden, který však oba zahrnuje a počítá s nimi. Palouš se tímto způsobem odevzdal druhému ve svých pětadvaceti letech, když si v roce 1949 vzal za ženu Annu Štrausovou, studentku FF UK. Letos oslavili 65 let společného života.

Bytostný učitel Anna Paloušová představovala spolu se svým manželem jedno z center intelektuálního disentu. Podporu později získali i od svých synů Martina, signatáře Charty 77 (po převratu českého velvyslance vUSA), a Jana, astrofyzika a univerzitního profesora. Synové dali Radimovi a Anně pět vnoučat.

Vytřesení z nás samých ale může být ještě obyčejnější než vydání se milovanému člověku, kterému se zavážeme, že budeme stát při společné, nikoliv vlastní věci. Každý čin totiž rezonuje ve veškerenstvu, přesahuje náš záměr. Tímnás vytrhává z našeho nitra, z naší uzavřenosti a uvádí do vazeb veškerenstva, v němž je nám uloženo být řádně. Být řádně znamená přijmout běh světa, přijmout jeho výzvy a zároveň být jeho řádu nápomocen: Řád světa je nám sice dán, ale paradoxně jej spatříme teprve tehdy, začneme-li na něm spolupracovat. Jsme spolutvůrci řádu, který nás nepřestává ve své nezávislosti na naší moci překvapovat, vychovávat a vzdělávat. V tomto smyslu Palouš ve svých knihách opakuje Augustinův výrok: „Uchovej řád a řád uchová tebe.“

Sebepřesah, vyvázání se z totality našeho nitra a z otročení vlastní libovůli je hlavním mottem Paloušovy pouti. Vášeň pro výchovu, pro vedení druhých i nechání se druhými vést byla u něho probuzena v 50. letech. Měl za sebou studium filozofie a historie na FF UK. Pod vedením Jana Patočky sepsal rigorózní práci Masarykovo filozofické mládí. Jak sám poznamenává, již zvoleným tématem se ideově znemožnil. Práce byla narychlo obhájena předtím, než byly na univerzitě zahájeny kádrové prověrky. Krátce poté začal pracovat v redakci Orbisu, když však odmítl podepsat „lidovou žádost“ o popravu „zrádkyně“ Milady Horákové, byl vyhozen a stal se soustružníkem v Poldovce.

Od roku 1951 započalo období, které Paloušovi určilo jeho celoživotní poslání: stal se učitelem. Nejprve učil v Davli vše od ruštiny po češtinu, zeměpis a tělocvik. Později, již jako středoškolský pedagog, vystudoval chemii, kterou vyučoval na Gymnáziu Jana NerudyvHellichově ulici. Blízkost s žáky se mu v jeden okamžik vymstila: když se ho studenti vyptávali na názor na stalinské čistky, odpověděl upřímně. Zvěsti o Paloušově upřímnosti se rozkřikly. Od roku 1959 mu bylo zakázáno učit. Napříštěměl s pedagogikou zprostředkovaný vztah: psal příručky pro uchazeče o studium chemie na vysokých školách a odtud se přesouval k filozofii výchovy, v níž se v roce 1967 habilitoval. Objevil svou pedagogickou vášeň, duchovní spříznění s Janem Patočkou mu otevřelo dílo Jana Amose Komenského.

V témže roce, v němž se habilitoval, se nechal pokřtít. Pedagogika, didaktika a víra jsou pro Palouše neoddělitelné: zde je zajedno s odkazem Komenského, jehož dílo spolu s Patočkou znovuobjevuje pro čtenáře a osvobozuje od nedorozumění, že Komenský byl „pouze“ didaktikem. V první řadě byl teologem a teologicky zakotven je i jeho pojem výchovy. Palouš přejímá Komenského dědictví a rozpoznává v něm svůj úkol: znovu a znovu zdůrazňuje, že škola nespadá v jedno s úsekem mládí, že školu a výchovu máme zapotřebí celý život. Škola nám totiž nemá zajistit lepší orientaci v nabídce současnosti, nemá nás naučit, jak nejlépe konzumovat svět. Právě naopak nás má učit svět ctít a sebe sama vychovávat řádem, který svět v sobě nese, ale na němž my sami musíme pracovat. Škola proto není povýšení, ale ponížení, je to výchova k pokoře před velkou zodpovědností, kterou je člověk nadán.

Moudrost poodstoupivších Palouš věnuje zvláštní pozornost Komenského škole stáří. Z dnešního hlediska se jedná o absurdní počínání: Jaképak školení ve stáří? Nanejvýš zabavení, zaplnění trapné prázdnoty, blahosklonná pomoc nebohým staříkům, kteří v nás přinejlepším budí soucit. Jenže takto pochopené stáří a takto pochopena gerontologie je Paloušovi výrazem nevychovanosti.

Stáří totiž náleží důstojnost právě v tom ohledu, že se skutečně jedná o uvolňování vazeb s vnějším světem. Jen tehdy, přijme-li člověk, že stárne do samoty, bude schopen dostát výzvě stáří. Nejhorší odpověď na stáří je snaha vymýtit samotu, naplnit ji blahosklonným pomáháním a čeřením aktivity tak, aby si stařec navykl předstírat, že není starý. Starý člověk stojí před koncem - a tudíž i před nejdůstojnějším okamžikem svého života. Má pro blízkost konce relativně největší - a zároveň tu poslední - šanci dobře naplnit svůj život. Proto je nejen závěrečnou, ale zároveň nejvýznamnější částí lidského života. Starý člověk se musí vzdělávat k osamění, žít ve skrytosti, aby dosáhl naplnění největších úkolů. V tomto smyslu náleží završovatelům života přední místo ve společnosti ostatních: Ztělesňují moudrosti poodstoupivších.

Radim Palouš (na snímku z října loňského roku).
Radim Palouš (na snímku z října loňského roku).

Nepochopení stáří je znamením, že výchově jako takové není náležitě porozuměno. Mnohým se potom současnost jeví jako postedukační. Člověk nechce být vychováván, neboť žije v pomatení, že naslouchat druhému a řídit se jeho autoritou je jaksi nedůstojné. V této pomatenosti se nezračí jen nepochopení výchovy, ale člověka vůbec. Lidské schopnosti nejsou rozvíjeny tím, že zabředneme do nás samých, ale tím, že budeme dost vychovaní na to, abychom druhým dovolili vysvobodit nás od nás samých. Totalitní uzavření se do vlastního nitra, z něhož se vysmíváme každé autoritě, je rezignací na vše, co je na člověku důstojné.

20. století s jeho falešnými nadějemi Palouš nazývá dekadentním. Svět přiměl člověka k vystřízlivění. Snad je to tedy právě nyní, kdy může člověk doufat v pravdivější vztah k sobě samému a ke světu. Tato naděje však může být proměněna jen za cenu, že budeme denně prolamovat naše nitro, které má zvrácený sklon se do sebe uzavírat. Výchova je v tomto smyslu přivádění člověka na svět. Přitom není cestou jednosměrnou. Nejen učitel vychovává žáka, v jejich vztahu se ustavuje meziprostor, do něhož se v ojedinělých okamžicích takřka jako noční zloděj vkrádá logos, rozum nebo racionalita.

Ve stavu permanentní bdělosti K tomu, aby se člověk neuzavřel, musí na sobě nárokovat bdělost. Palouš jí nezůstal nic dlužen. Neváhal podepsat Chartu 77 (za což následovala výpověď z pedagogického ústavu), stát se jejím mluvčím, ujmout se vedení vlastního bytového semináře, ustát mnohé výslechy i věznění nebo pohotově spolknout dokumenty k chartě, hrozilo-li, že se dostanou do rukou velmi nepovolaných.

A přitom především nerezignoval na autoritu. Palouš, který sám po celý život bořil falešnou autoritu totalitního režimu i masy mlčících, vzývá autoritu druhého člověka jako jedinou možnost vlastního povýšení. Nejvyšší autoritou je pro Palouše biblický Bůh - on je nám vzorem, že v nejzazším vydání druhým, v nejzazším odevzdání, v samotě syna, který na kříži volá „Bože můj, proč jsi mě opustil“, se prolamuje nejvyšší skutečnost. V bolesti a slabosti nadchází vzkříšení.

Autoritou je ale i druhý člověk, je to svět, v němž je třeba neustále kriticky, avšak zároveň pokorně hledat pravé autority, hledat dobro a uchovat si bdělost i odvahu, abychom nepropásli možnost se mu vydat. Výchova je celoživotní úsilí o to, abychom nepodlehli sami sobě. Nikoliv zpovykané sebevědomí je cílem výchovy, ale pokorné ponížení, nácvik pochybností i odvahy. Výchova je zcitlivění. Do těla vpravuje určitý osten, totiž vědomí, že celek se nepřestane vymykat.

Svou vlastní nehotovost se (Radim Palouš) nebál přiznat. Zaznívá i v knižním rozhovoru Dobrodružství pobytu vezdejšího s Josefem Beránkem (Karmelitánské nakladatelství, 2006). V jednom okamžiku Palouš zapochybuje o smyslu celého rozhovoru: „Grafomanie k zbláznění. Jak si potom troufnout psát, přidávat další slova a věty do toho babylonského kypění? Smolit písmeno vedle písmena? Nářek nad grafickým hypermarketem. Neunikám z chomoutu doby, sám činím to, před čím se hrozím. A tak beru na sebe vědomě vinu, přidávaje na hromadu písmen a slov další náklad. Vkoutku duše doutná jiskřička naděje: není ten pot na papíru přece jen součástí kulturního života?“

Výchova je celoživotní úsilí, abychom nepodlehli sami sobě. Nikoliv zpovykané sebevědomí je cílem výchovy, ale pokorné ponížení, nácvik pochybností i odvahy.

Příspěvek vyšel v příloze LN Orientace 1. listopadu 2014

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!