ŠTÍPKOVÁ: Tetování aneb antikoncepční kúra v deseti minutách

Jako dítě jsem si totiž dost přála, aby byl mým skutečným tátou zvěrolékař Igor, muž se vztahem ke zvířatům, outdoor-man, který na horském kole brázdí beskydské vrcholky a tváře má ošlehané větrem. Tátův a mámin spolužák ze střední, se kterým máma chodila předtím, než začala chodit s tátou.

Nicméně mým skutečným tátou je právník Tomáš, což potvrzuje nejen má prudká inteligence, ale i poměrně vysoké čelo, a postupně se zvětšující kouty. Nic z výše zmiňovaného není pro herečku úplně ideálním dědictvím po otci. Naštěstí už jsem vymyslela způsob, jak tyto zdánlivé nedostatky využít ve svůj prospěch a když to s herectvím nepůjde, rozjedu projekt „čelo jako promítací plátno“. Budu si na čelo promítat artové filmy. Nejlépe němé, abych k nim jako doprovod mohla v nějaké nevtíravé smyčce pouštět nápěv písně „Projděte dům do všech koutů“. Protože když už jednou člověk je, tak má kouty, aby byl…¨

Aby toho nebylo málo, mám ještě nevlastní sestru z tátova nového vztahu, která je mladší dokonce o dvaadvacet let. Takže celkem je nás pět sourozenců. Většina mých sourozenců má partnery či partnerky a někteří už i děti. Máma s tátou jsou šťastně rozvedení a oba mají nové partnery. Potom máme ještě babičku. Zkrátka je nás mnoho.

Výhodou velké rodiny je, že nikdy nejsi sám.

Nevýhodou velké rodiny je, že NIKDY nejsi sám.

Ve skutečnosti má velká rodina spoustu dalších výhod i nevýhod, ale o tom třeba jindy, protože teď chci psát o tom, jak mě několik členů rodiny poctilo v Praze návštěvou.

Má rodina za mnou do Prahy snad nikdy nepřijela celá. Respektive nikdy nepřijeli všichni členové najednou. Ostatně dispozice mého pražského bytu by toto výjezdní zasedání ani nezvládly pojmout, pokud ovšem nepředpokládáme, že lidé dokáží spát ve stoje. Jinak než ve stoje by se totiž do mého bytu snad ani nevešli, a to by ještě u vstupu musela viset cedule: do bytu nastupujte jednotlivě a za jízdy nemluvte s řidičem.

Zkrátka členové mé rodiny za mnou jezdí vždy po menších skupinách, ve dvou až třech lidech, v různorodých kombinacích. Na základě těchto kombinací je potom celá skupina názorově více či méně homogenní a v souvislosti s tím se pak může objevit jisté tření. Ze školy všichni víme, že třeme-li ebonitovou tyč liščím ohonem dostatečně dlouho, vzniká elektřina. A některé výlety mé rodiny do Prahy byly tak výživné, že bychom mohli elektřinou zásobit hned několik domácností, což by ovšem mohlo položit státní energetický průmysl, a tak jsem se v zájmu našeho státu jala ono vznikající tření potírat. Nebo mu v lepším případě dokonce předcházet důmyslnějším plánováním složení návštěvních skupin. To ovšem vyžaduje jisté znalosti vyšší kombinatoriky, a tak se občas stane, že se to prostě nesejde. Respektive sejde ale ne v ideálním složení anebo návštěvy přicházejí v tak rychlém sledu za sebou, že mě mí sousedé začínají podezírat, že svůj byt pronajímám přes airbnb (čti érbíenbí).

Prostě se u sebe doma občas cítím i já spíše jako na návštěvě. Což je ovšem naprosto v pořádku, vezmu-li v potaz, že i tady na světě, v těle Marie Štípkové jsem v podstatě jen na návštěvě. A když si představím, že třeba „v Hance Zagorové se střídají Iva Kubelková a Betka Stanková“ (odposlechnuto z rozhlasové recenze muzikálu Trhák), jsem dost ráda, že jsem na návštěvě zrovna v Marii Štípkové. A sama.

Poslední rodinná návštěva v Praze byla obzvlášť výživná, což nebylo způsobeno ani vysokým počtem členů ani nesourodostí. Skupina čítala tři kusy, ale vzhledem k tomu, že dva z členů byli dětského věku, by se dalo říct, že reálně jich bylo spíše jeden a třičtvrtě. Dvě děti a jejich máma by měli být skupinou poměrně názorově homogenní. Opak byl pravdou. O mámu tu nejde, máma se vždycky přizpůsobí, ale dvě děti nejsou NIKDY názorově homogenní. Zvláště nejsou-li stejného věku. Dvě děti zkrátka nejsou jedno dítě.

Když mladší dítě usíná, neznamená to, že chce spát i to starší dítě. S největší pravděpodobností vám zrovna potřebuje položit nějakou zcela zásadní otázku, čímž probudí to mladší, pomalu už usínající dítě. Máma nespí nikdy.

Pokud si mladší dítě lebedí v kočárku a zrovna nepotřebuje vystupovat, i když zrovna nespí, potřebuje ale, aby byl kočár v neustálém POHYBU, zcela jistě se bude starší dítě nutně chtít u něčeho zastavit. Prozkoumat kamínek na zemi. Vyhrabat hlubokou díru na pískovišti nebo si s vámi zrovna teď hrát na schovku v křoví, kam vy se s kočárem absolutně nemůžete dostat. Když se pak schová máma, tak ji nikdo nehledá. Maximálně tak za pár hodin policie v souvislosti se dvěma odloženými dětmi v parku.

Starší dítě nejí stejné jídlo jako to mladší dítě a téměř nikdy nemají hlad ve stejnou dobu. Kdy má hlad máma, to nikoho nezajímá.

Mladší dítě zajímají úplně jiné věci než to starší. U staršího vedou vikingové, vikingské zbraně a jejich vyrábění. U mladšího v současné době vítězí pes a vařečka. Nejzábavnější je samozřejmě kombinace obého. Pes trpí a zájmy matky se na neurčitou dobu stávají zcela nepodstatnými.

Ke všem těmto poznatkům jsem došla na základě vlastních zkušeností s tzv. „tetováním“. Do Prahy za mnou totiž na pár dní přijela sestra se svými dvěma syny, mými synovci. Ve výčtu jednotlivých poznatků bych mohla ještě dále pokračovat, ovšem mým cílem není, aby tento příspěvek byl „návodem k spolužití“ pro matky dvou dětí různého věku. Chci se tady vyznat. Vyznat se z obdivu ke své sestře, že to tak skvěle zvládá. Že ji ani nenapadne předstírat v tramvaji, že to řvoucí dítě v kočáru není její nebo třeba vystoupit na nejbližší zastávce, i když domů je to ještě zastávek pět…a že při tom všem je schopna trpělivě a po smyslu odpovídat staršímu synovi na všetečné otázky související s životními podmínkami Vikingů. Že se zkrátka dokáže láskyplně věnovat oběma klukům, i když jejich zájmy a načasování potřeb se v současné době dost míjí. A že je schopná potlačit zájmy své a být tady plnohodnotně pro ně. Sama u sebe si to totiž zatím vůbec nedokážu představit.

A to jsem s klukama strávila sama jen asi hodinu a půl. Nutno podotknout, že jsme měli ještě psa. Ten v rámci naší skupiny fungoval jako hromosvod, protože na děti řvát nemůžeš. Navzdory průtržím mračen jsme skoro celou tu dobu strávili venku, protože pokus o návštěvu kavárny skončil fiaskem. Po tom, co se mi podařilo obě děti konečně svléknout, dostat dovnitř kočár, udržet psa na jednom místě a objednat si kávu, spustil mladší synovec takový řev, který byl srovnatelný snad jen se zkouškou sirén. Bohužel netrval jen minutu. Začali jsme se urychleně evakuovat, což ovšem díky složení skupiny reálně znamenalo, že jsme se zhruba po deseti minutách ocitli konečně před kavárnou. Všichni polooblečení, dítě v kočáru nakřivo a stále řvoucí, já zpocená až na pr…i, ale VENKU! Bylo to nejdelších deset minut v mém životě.

A to jsem ještě v té kavárně náhodou narazila na kolegyni, která mi s celým tím naším cirkusem dost pomohla. Jak by to bylo s námi dopadlo, kdyby tam nebyla, to si radši ani nechci představovat. Deny, díky! A promiň za tu antikoncepční kúru v deseti minutách…

Jasně, že jsme si za těch pár dnů užili taky spoustu srandy a hlavně…nakonec jsme to všechno zvládli…jen v tu chvíli to jednoduché nebylo.

A proto ten obdiv, Zuzi, protože teď už si dokážu tak nějak živěji představit, co žiješ. Všechny vás miluju! I když možná o něco víc, když jste trochu dál. 

Skláním se před všemi matkami světa a slavnostně přísahám, že už se nikdy nebudu tvářit pohoršeně, když bude některé z vás v tramvaji křičet dítě. Anebo v kavárně. Protože vy si to kafe sakra zasloužíte!

Při psaní tohoto blogu nebylo ublíženo žádnému živému tvoru. Všechny děti i pes (snad) zůstali bez úhony. Jediné zranění utrpělo mé ego a má představa o tom, jak skvělou mámou jednou budu.