Zoologické zahrady v Česku chrání zvěř před koronavirem. Nebezpečí hrozí hlavně primátům a šelmám |
Koronavirová karanténa připravila Zoo Praha o 300 tisíc návštěvníků. Kdyby měla přijít znovu a přinést pozastavení nebo omezení investic, byl by to pro zahradu velký problém. Je tu rozestavěný pavilon goril, na nové zázemí už netrpělivě čekají lední medvědi a změny se má dočkat i horní část zahrady u výběhu koně Převalského.
Ředitel pražské Zoo Praha Miroslav Bobek však nevypadá jako člověk, který by se jen tak vzdával. Když popisuje, jak se mu podařilo na počátku jeho zoomise získat na Šrí Lance slonice Tamaru a Janitu, jež se staly základem nového chovu, pomyslím si, jak zajímavé to je, že i u velkých věcí většinou záleží spíš než na smlouvách na náhodě a na tom, jak jí dokážete využít.
LN: Letos v lednu uplynulo deset let od chvíle, kdy jste zasedl do ředitelského křesla pražské zoo. Bilancoval jste?
Já se dívám spíš dopředu, zpátky se moc neohlížím. Ale byla spousta silných chvil, za které jsem vděčný. Jednou z nich bylo, když jsme v červnu 2011 po našem prvním českém transportu vypouštěli v Mongolsku koně Převalského do přírody. Transportů, při nichž jsme využívali armádních letounů CASA, bylo pak ještě osm, ale na ten první nezapomenu. Radost a zadostiučinění bylo obrovské, protože historie pražské zoo je s koněm Převalského opravdu úzce spojena.
První dvojice – samec Ali a klisna Minka – sem přišla už ve 30. letech, kdy je zahradě věnoval hipolog František Bílek. Za války se je tu podařilo udržet a množit řediteli Janu Vlasákovi, což byl důstojník Československé armády. Mimochodem, tehdy se tu také podařilo patrně poprvé na světě uměle odchovat mládě ledního medvěda. Následovalo mezinárodní sympozium na záchranu koně Převalského v roce 1959 a od té doby se tu vede světová plemenná kniha koně Převalského. Všechno to vyvrcholilo právě tím prvním transportem do země původu tohoto druhu.