BRETT: Jak jsme všichni jeli na Adama

Ano, hned na začátku zklamu všechny senzacechtivé čtenáře. Nejeli jsme s rodiči na divokou dovolenou na nudapláž, či přímo do nudistické vesnice, jak by mohl zavádět název. Adam je vrcholek v Orlických horách a myslím, že toto biblické jméno nesl i náš hotel (vidíte první autorovo zaváhání ve vzpomínkách).

Táta plánoval dovolenou zhruba od ledna – listoval v mapách a poctivě si zakresloval trasu, dvacetkrát zkontroloval správnou nahuštěnost kol, doléval, odléval a zase doléval chladicí kapalinu, než se hladina ustálila přesně na rysce nádoby a naši stodvacítku vypulíroval tak, že by se mohlo jíst ze země. Doslova. Jelikož naše zelené žihadlo bylo tak rozežrané rzí, že jste při jízdě mohli pozorovat asfaltku, aniž byste vykoukli z okénka. Zkrátka táta je poctivý systematik. Máma je HR. Zabalila kufr (pro všechny čtyři jeden), pofackovala byt, pofackovala nás, všechny odlifrovala do auta a jelo se.

Co by to bylo za rodinnou dovolenou, kdyby se neobjevily potíže! Jenže naše první potíž (pak už je ani nebudu počítat) se dostavila asi po hodině jízdy. V krásách Českého Ráje jsme začali vařit. Ne, opravdu jsme nezakempovali, nevytáhli propanbutanový vařič a nepustili se do kulinářského umění. Vařilo nám auto. V kopcích. Táta jako správný pedagog zastavil u krajnice a všem nařídil, abychom vyskákali z vozu a schovali se v pangejtu. V pangejtu jsme v podstatě proleželi dopoledne, než škodovka zchladla a mohlo se pokračovat.

Prý jsme s bráchou byli stateční a rodiče za odměnu začlenili do programu zastávku v Hradci Králové (možná to bylo i někde jinde). Vjeli jsme až na náměstí (první dovolenou si musíme královsky užít, no ne?!). Máma je HR. Zamačkala všechny čudlíky na všech dveřích a zabouchla. Všechny dveře. Když se táty ptala, kde má klíče od auta, už jsem větřil potíž číslo dvě. Ano, houpaly se ještě v zapalování. Nebyla procházka, nebyla zmrzlina. V podstatě celé odpoledne strávili rodiče dolováním klíčů. My se s bratrem královsky bavili. Jediné minus Hradce Králové (nebo jiného města) bylo, že na náměstí nebyl pangejt, kde jsme si mohli poležet.

GEISLEROVÁ: Jsem tu s váma, odesláno z iPhonu

Za tmy (a víte, v kolik se v létě stmívá) jsme dojeli k hotelu. Do krásných, dětskýma očima vnímajících velehor. Recepce. Potíž číslo tři. Ubytování máme zarezervované až od zítřka. Máma je HR a nezkontrolovala si datum. Rodiče šli na slečnu recepční přes unavené děti a ještě unavenější stodvacítku. Marnost. Nedala nám provizorní pokoj, ale tip na kemp. V chatičce jsme přečkali noc o jednom žlutém melounu (vůbec nevím, kde se těsně po revoluci objevil žlutý meloun, i tady mě vzpomínky zrazují), jelikož všechnu hotovost schramstlo vytažení klíčů z vozu.

DIANIŠKA: O 47 chloupků lehčí aneb Jak jsem podstoupil depilaci celého těla

„Ráno moudřejší večera“, ,,Kdo si počká, ten se dočká“ a dalších asi tisíc lidových pořekadel nepopíše tu slast, když jsme druhý den na již známé recepci dostali do rukou klíče od pokoje a mohli se ubytovat. Konečně všem odlehlo a nastal čas užít si dovolenou! Správňácký táta vzal své dva správňácké syny k Divoké Orlici, kde si postavíme hráz a správňácká máma bude na břehu chystat piknik (půlka žlutého melounu nám ještě zbyla). Táta byl HR. Skočil do řeky pro šutr, uklouzl na šutru a o dalších asi padesát šutrů si zlomil ruku. Místo pikniku - stejně nám žlutý meloun moc nejede - se jede do nemocnice. Táta dostal sádru a po zbytek dovolené má po hrázích, po řízení a hlavně po koupání.

Strávit dovolenou u vody umí kdejaký blbec, ale užít si ji na pokoji u „Člověče, nezlob se“ a u karet umí jen správňácká rodina. A to my rozhodně jsme! Musím říct, že Adam patří do zlatého fondu mých vzpomínek (i když možná zkreslených) a i dnes, po 24 letech, vytahuji historky z Orlických hor jako trumf na většině večírků.

VĚNOVÁNO ŠÁRCE, LUBOŠI A JANU BRETTOVÝM.