Vždy jsme byli dvojjazyční
Dědka mýho zednickýho ani nenapadlo, aby vercajk jmenoval podle nějakého novotvaru nějakého posedlého nacionalisty. Jeho terminologie fungovala ve Vídni, a kdyby byla práce v Mnichově, tak i tam. Nic proti roztomilým jazykovědcům, ovšem v učňáku je třeba znát oboje. Podobně lekárník si držel latinu, protože omyly na receptech by jen odváděly zákazníky k funebrákům. Dokud to chápal i právník, byl zákon jednoznačnější, nejen inovace kdejakého revolucionáře, co pohrdá sám sebou sebepoškozováním návykovými látkami, svou rodinou a legitimnímu zvyky civilizovaného okolí. Když padla v Uhrách úřední řeč latina, povodeň separatismu a nacionalismů už nezastavil nikdo, balkánská jatka nedávno poslední "úspěch". Když je druhý němá tváře, "němec", to těžko s ním vyjednávat, kdo to bude tlumočit? Zbývá boj. Nastupující generace ovšem jazyk využije jako šanci na emigraci, ani se jí nedivím, dokud nedokážeme obnovit otevřenost i jazykovou obratností, jsme balkán a maďarsko. Rozumět filmu není snadné, mohl by být i zjednodušený pomalý dabing právě pro malé děti v originálním jazyku. Stejně jako školní předměty, dělat chemii česky je magořina.itá ová ičná ičitá. to nechme romantikům poezii folkloru. Podobně nemožnost si opatřit původní texty deformuje politiku, je snadné, aby demagog odřízl skupinu os světa. Již malý jazyk znamená omezení, v dnešním rozmanitém světě nelze všechno přeložit natož vydávat. Ošidit národ o podíl na světové produkci je už na hranici zločinu, udělat z něj lid majora nebo prezidenta Zemana.