‚Paní pošťačka tu starou paní udala.‘ Narušeným vztahům pomáhá mediace |
Kromě toho, že trestní právo zvířata chrání, aby jim nikdo neubližoval, natož aby je zabíjel kvůli prodeji trofejí, pokládá je v určitých situacích za zbraň a v jiných za nebezpečí. Poštve-li útočník zvíře, nejčastěji psa anebo jako Sherlock Holmes proti pachateli vycvičené včely, je v tu chvíli zvíře z hlediska trestního práva zbraní. Napadne-li člověka samo, aniž ho k tomu jeho majitel ponoukal, jde o nebezpečí.
V prvém případě se lze zvířeti jako živé zbrani bránit v nutné obraně, ve druhém v krajní nouzi.
Zvíře jako zbraň
„Trestný čin může pachatel spáchat sám, doslova svýma vlastníma rukama, vlastním fyzickým jednáním, anebo prostřednictvím nástroje. Tímto nástrojem může být nástroj v technickém slova smyslu jako pistole, nůž, jeřáb a podobně, anebo i živý nástroj. Živým nástrojem může být buď jiný člověk, nebo zvíře. Zvíře musí být cvičené, musí být živým nástrojem v rukou svého pána. Praktickým příkladem může být majitel psa, který ho poštve na někoho jiného. Anebo ho neodvolá, když pes na jiného člověka útočí,“ vysvětluje vedoucí katedry trestního práva pražské právnické fakulty (PF UK) Jiří Jelínek.
Majitel psa je v takovém případě z hlediska trestního práva takzvaným nepřímým pachatelem. „To znamená, že je buď úmyslně, či nedbalostně odpovědný za to, co zvíře jako jeho živý nástroj způsobilo,“ dodává Jelínek.
Člověk se může útoku poštvaného zvířete bránit v nutné obraně. „Musí ovšem splnit její zákonné podmínky. To znamená, že obrana proti útočícímu zvířeti nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu, jímž zvíře na člověka útočí. Další podmínkou je, že útok, v našem případě psa, musí trvat anebo alespoň bezprostředně hrozit trvat. O nutnou obranu proti útoku psa by proto nešlo, kdyby například někdo vyšel ozbrojen na ulici, uviděl psa, a aniž by ten dal jakýmkoliv způsobem najevo, že na něj hodlá zaútočit, hned ho zastřelil s odůvodněním, že je všeobecně známo, že tento druh psa na lidi často útočí,“ vysvětluje profesor Jelínek.
Má-li při sobě ten, koho útočník napadl, svého psa, může ho pochopitelně jako živou zbraň použít i on. Tentokrát aby odrazil pachatelův útok.
Pes je dnes nejčastější živou zbraní v lidských rukou. Ve starověku se však jako bojová zvířata celkem běžně používali sloni. Ve své armádě je měli Indové, Peršané i Hannibal. Během druhé světové války měli být v Tichomoří nasazováni delfíní „kamikaze“, již měli na lodě nepřítele sebevražedně útočit s přivázanými minami na svém těle.
Delfíny jako živou zbraň měl mít i Sovětský svaz. Tento vojenský program měl ukončit po svém rozpadu na začátku 90. let. Podle britské BBC Rusové pak své delfíny prodali Íránu. Podle britského deníku The Guardian měla po rozpadu Sovětského svazu zůstat další delfíní jednotka na území Krymu, jenž je od roku 2014 okupován Ruskem. Ukrajina měla tehdy podle deníku vznést vůči Rusku požadavek na vydání těchto savců.
Zvíře jako nebezpečí
„O zvířeti jako o nebezpečí hovoříme v trestním právu tehdy, pokud nepodléhá moci svého pána, není jeho živým nástrojem, a přesto nás ohrožuje. Například uprchlý zdivočelý pes anebo zdivočelé domácí hospodářské zvíře jako plemenný býk, který uprchl z ohrady, jež se mu zdála příliš těsná,“ vysvětluje situaci, v níž už zvíře není z pohledu práva živou zbraní, nýbrž nebezpečím, Jiří Jelínek.
Obranu proti útoku divokých, zatoulaných anebo svými pány napospas osudu ponechaných zvířat umožňuje trestní zákoník v krajní nouzi.
„I ta je ale možná jen za zákonných podmínek. U krajní nouze platí, že následek jí způsobený nesmí být stejný nebo vyšší než škoda, která z nebezpečí hrozila. Také musí být splněna podmínka, že nebezpečí nelze zabránit jinak. Třeba že nejde přivolat obsluhu nebo někoho, kdo by zvíře odvolal nebo zavřel zpátky do ohrady,“ dodává Jelínek.
Nikoho by nemělo překvapit, že na něj zvíře zaútočí v Africe. Málokdo se ale bude bát jinak běžně apatického hrocha. „Hroch je extrémně agresivní a teritoriální zvíře. Špatnou zkušenost s ním měli i muži, kteří objevovali Afriku – Livingstone, Stanley, Buton, Selous nebo Speke. Ti všichni málem přišli kvůli hrochům o život. Nejčastěji při plavbě člunem po řece, když se hroši pokusili převrhnout lodě expedice. Tyto nehody se dějí i dnes,“ varuje Tomáš Karlík v National Geographic Česko. To u nás se v posledních letech máme na pozoru nejčastěji před uprchlými pumami.
