130 let
Jan Kohout (první vlevo nahoře) a vedle něj Štefan Fülle. Úplně vpravo dole Petr Šimerka

Jan Kohout (první vlevo nahoře) a vedle něj Štefan Fülle. Úplně vpravo dole Petr Šimerka | foto: ČTK

Normalizace české diplomacie

Ekonomika
  •   8:44
PRAHA - Tak jsme se včera od Jiřího Paroubka dozvěděli, proč se mýlí kritici soudící, že nástup vlády Jana Fischera pošle české předsednictví Evropské unie do kytiček.

Jako důkaz použil politik, který se už už třese na premiérské křeslo, v televizních Otázkách Václava Moravce skutečnost, že místo „diletantského diplomata“ Alexandra Vondry bude unijní záležitosti řídit „špičkový“ diplomat Štefan Füle a ministerstvo zahraničí pak stejně ostřílený Jan Kohout.

Dárek k výročí
Přímočarost, s jakou Paroubek postavil do protikladu někdejšího disidenta Vondru a dva exkomunisty, je neomalená, ve svých důsledcích až nebezpečná. Vůči Vondrově jestřábí politice lze mít výhrady, v žádném případě ho ale nelze označovat za diletanta. Již jako poradce exprezidenta Václava Havla, první náměstek ministra zahraničí, velvyslanec v USA, zmocněnec pro přípravu summitu NATO a ministr zahraničí bohatě osvědčil své profesionální kvality, k nimž patří i kreativnost a současně zásadovost.

Füle a Kohout jsou z jiného hnízda. Kreativita a zásadovost je minuly obloukem, zato dokazují pevnost kariéristického úchopu. K němu v dobách totalitního režimu Gustáva Husáka vedle nezbytného členství v komunistické straně patřila i ochota projít kovárnou sovětských diplomatických kádrů, Moskevským státním institutem mezinárodních vztahů (MGIMO). Kohout se to v minulosti alespoň pokusil omluvit nutností kvalifikovat se na stáž v Paříži, zatímco „mgimák“ Füle se omezil na nepravdivé tvrzení, že v Moskvě studoval až v době takzvané perestrojky.

Plody husákovské normalizace se tak k letošnímu čtyřicátému výročí zahájení tohoto procesu morální devastace národa dočkaly hezkého ocenění. Spolu s designovaným premiérem Fischerem budou zemi vládnout hned tři husákovští kádři. A to dost možná, jak tvrdí novinář Jan Čulík ve své polemice s Lidovými novinami, za situace, kdy je „většině národa po dvaceti letech už jaksi jedno, že někdo studoval začátkem osmdesátých let v Moskvě“. Smutné.

Odstupující premiér Mirek Topolánek vyslovení nedůvěry své vládě glosoval slovy, že se „slavilo na Pražském hradě, slavilo se v Kremlu a na ruské ambasádě“. Nyní by mohl dodat, že šampaňským si mohou připít i lidé, které spojují nostalgické vzpomínky na totalitní režim. Ten nejenže vystavěl vysoké pece a vodní díla, ale ještě připravil „špičkové“ kádry pro demokracii. A nyní se tak již děje nikoliv proti Topolánkově vůli, ale za jeho přikyvování. „Pro mě je to odborník, který nám neudělá ostudu,“ řekl o Kohoutovi Lidovým novinám.Podobně se chovají i zelení, kteří vzdali boj o nestranického ministra zahraničí Karla Schwarzenberga se slovy „minulost nám vadí, ale s tím nic neuděláme“.

V politice bez charakterového ukotvení
Problém ovšem nespočívá v minulosti. Jde spíše o to, že se v politice výrazně uplatňují lidé, kteří postrádají charakterové ukotvení. Navíc je stmeluje vědomí nedávného společného ohrožení, které prožívali v letech po sametové revoluci. Nyní se jich mohou obávat lidé zcela jiného ražení. Příznačné je, že už před devíti lety, kdy Petruška Šustrová v LN kritizovala lustrační zákon, který nechal stranou právě „mgimáky“, jí údajně tehdejší pracovníci ministerstva zahraničí vyjadřovali podporu, nicméně nechtěli, aby je jmenovala. Dnes by to platilo dvojnásob – některé Moskvou proškolené diplomaty najdeme v křesle velvyslance, ředitele sekce či odboru.

Zákony stmelené smečky hájící své pozice neplatí vždy – sovětská zkušenost plodila i různice. Ještě za časů ministra Jiřího Dienstbiera se tradovalo, že rivalita dvou vysokých úředníků z řad „mgimáků“ (mimochodem profesionálně skutečně zdatných) pramení ze skutečnosti, že je naverbovaly konkurenční tajné služby (GRU a KGB). Pravdu měl i někdejší „mgimák“ a Dienstbierův generální sekretář Zdeněk Matějka, když v LN psal o profesních kvalitách moskevských absolventů včetně Rumunů ve službách tehdejšího diktátorského režimu. Jak však Matějka přesně uvedl – řemeslo nestačí. Důležitá je i osobnost, zaujetí a „netuctový přístup“. Tedy přesně to, co osvědčoval například Vondra, Schwarzenberg či jeho první náměstek, bývalý ředitel společnosti Člověk v tísni Tomáš Pojar.

Zvládnutí diplomatické práce je vhodným doporučením pro posty ve vládě, jejíž hlavní aspirací je správa země ve zmatené vnitropolitické konstelaci. Není náhodou, že i v úřednickém kabinetu Josefa Tošovského působili hned čtyři diplomaté, právě oni však byli oněmi kreativními osobnostmi. Oblíbenci šéfa ČSSD jimi nejsou ani zdaleka. Paroubkovská normalizace totiž staví na poslušnosti a osobní loajalitě. Tedy na funkční spolehlivosti šroubků, jimiž chce předpokládaný vítěz předčasných voleb zpevnit soukolí své osobní moci.

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás