Nečekaný tah vzbuzuje zaslouženou pozornost nebo očekávanou nelibost. Veletržní palác, ve své podstatě ponurý, hostí velká historická jména i pozapomenuté „z-jevy“ dnes poněkud vyvanulých a neznámých idejí.
Egon Schiele: Stojící mužská postava – Autoportrét (1914). Tužka, kvaš na papíře, 46 x 30,5 cm.
Autorka konceptu – americká kurátorka Pamela Kort – dala dohromady vskutku pestrou směsici autorů, jejichž společný jmenovatel nemusí být širší veřejnosti na první pohled zřejmý. Výstava se tedy může jevit jako násilně spojovaná konstrukce stejně jako nevšední až objevitelská práce. Záleží na úhlu pohledu a míře informací.
Stoletá nit
Samotné téma je do jisté míry závislé na souznění s místem a časem, ve kterém se celý „příběh“ odehrává. V něm figurují světově proslulí umělci: Egon Schiele, František Kupka, Friedensreich Hundertwasser a Joseph Beuys na straně jedné a méně známé osobnosti různě rozptýlené z řad takzvaných bosonohých proroků na straně druhé.
Friedrich Schröder-Sonnenstern: Wellodistanzismus Meta-(Physik) mit dem Hahn! (1952). Tužka a barevná tužka na papíře, 31 x 23 cm.
Až na Kupku se tedy jedná o tvůrce, věrozvěsty či filozofy z Rakouska, respektive Německa. Stoletá červená nit se zde vine specifickou lokalitou v průběhu různých uměleckých i duchovních proměn a konstelací. Poznání, přiznání i akcentace jednotlivých prvků sledovaného děje je i dnes otázkou osobního uchopení, či dokonce chtění. Zkusme tedy jít, alespoň stručně, výstavou chronologicky.
Lákavá teosofie
Koncepce projektu vlastně sahá až do první poloviny 19. století – do industriálního rozvoje měst, kde se začali houfovat dosud spíše venkovští obyvatelé s přirozeným životním stylem a pevným hodnotovým systémem. Následná chudoba a ztráta identity relativizovala dosavadní jistoty – a nabízely se tak nové duchovní i sociální recepty k dalšímu důstojnému přežívání.
Gustav Nagel s mírovým praporem (kolem 1903). Pohlednice.
Pnutí mezi nutnou obživou v hromadné anonymní výrobě a přirozenou touhou po návratu k přírodě bylo stále silnější. Tomu nemohla zabránit ani stále formálnější katolická církev. Tím spíše se rozšiřovaly kruhy nastalých duchovních aktivit v čele s lákavou teosofií („boží moudrostí“) Heleny Petrovny Blavatské, která měla v druhé polovině 20. století v německé jazykové oblasti mimořádný význam.
Stále více lidí včetně senzitivních umělců vítalo tuto „kosmologickou i antropologickou“ nauku jako prazákladnu všech pozdějších a pouze dílčích náboženství. Osobnější spiritualita nabízela svobodu („osvícení musí přijít zevnitř“) a zároveň měla společné kořeny sahající až k tajemným Mistrům – polobohům sídlícím snad až v legendární Šambale.
Zasažená avantgarda
Zásadní umělci avantgardy (Vasilij Kandinskij, Kazimir Malevič, Piet Mondrian) byly teosofií a obecně spiritismem velice zasaženi. Také Kupka k nim náležel – matečné mořské vlny, zaniklé i tušené astrální světy, mytické či ztracené civilizace byly v jisté etapě jeho dominantním tématem. Tedy od doby, kdy přesídlil z Prahy do Vídně.
Friedensreich Hundertwasser: Vous je trávníkem plešatého muže (1961). Kombinovaná technika, 146 x 114 cm.
Zde jej přímo fascinovala výstava Karla Wilhelma Diefenbacha (rovněž ve Veletržním paláci zastoupeného rozsáhlým vlysem). Tento charismatický umělec se viděl coby samozvaný prorok, vidoucí spasitel, vegetarián chodící naboso v prostém rouchu. Roku 1892 uspořádal ve Vídni svou výstavu, která přilákala 78 tisíc návštěvníků a přes noc z něj udělala hvězdu. Rozhodně to nebyla okrajová postava.
Vedle tohoto „vegetariánského apoštola“ zmiňme „přírodního proroka“ Gustu Gräsera – osamělého jeskynního poustevníka i vyhledávaného učitele (jeho žákem se stal například Hermann Hesse). Také tento guru se cítil být povolán k nápravě světa a inspiroval i umělce k novým přístupům v souladu s přírodou a bližními. Během 50. let 20. století jeho příklad následoval slavný Hundertwasser stylizující se do role umělce-ekologa s alternativním životním stylem.
Joseph Beuys: Revoluce jsme my (1972). Fotosazba na polyesterové fólii, ručně psaný text, značeno, 191 x 100 cm.
Rovněž ikonický Joseph Beuys navazoval na odkaz svérázných umělců-proroků od Diefenbacha přes Nagela a Baadera až po Haussera. Také on hlásal v 60. letech všezahrnující víru (pod vlivem antroposofie Rudolfa Steinera), zakládal vlastní politickou stranu, vysazoval duby, rozmlouval s šakaly, šířil svérázné křesťanství a prezentoval se jako trýzněný umělec.
Také Egon Schiele byl přitahován alternativou – ve Švýcarsku se seznámil se zmíněným „přírodním prorokem“ Graserem i s žáky Diefenbachovými, avšak jeho „trýznění“ postupně nabývalo intimní povahy a anarchistického chování. Nejen tím Schiele z konceptu výstavy poněkud vybočuje.
Kupkova polarita citu a rozumu
Časem mnohé zde zmíněné ideje vyvanuly zcela, jiné nalezly odezvu v příštích generačních hnutích (beatníci, hippies) či u solitérních umělců. K bližšímu poznávání převážně německých zvěstovatelů „světelných lidí“ slouží vystavená díla i řada unikátních dokumentů (více než 350 exponátů). Pak je možné více se vcítit do převážně poctivě míněných pokusů a odhodlaných životů, které nabízely osobní příklad, nové postoje a cíle a také umělecká svědectví.
František Kupka: Cesta ticha II. (1900–1903). Kombinovaná technika, pastel na plátně, 80 x 90 cm.
Z nich na výstavě zaujme přeci jen nejvíce starý dobrý František Kupka. Jeho cesta však vedla od „božského světla“ mnohdy autoritářských hnutí také k dalším průzkumům až vědeckého rázu (ontogeneze, termodynamika, mikrosvět apod.). Právě díky této životodárné polaritě citu a rozumu se mohl již s tichou pařížskou koncentrací překlenout svým dílem přes dobovou či snad módní determinaci.
Výstava ve Veletržním paláci v Praze je v každém případě zajímavá a nezvykle podnětná. Nastavuje nové pohledy i souvislosti a připomíná, že umění může být hlubinným vhledem a nezaměnitelnou reflexí naší existence. Právě jisté posunutí navyklého historického i estetického vnímání je v tomto ohledu vítaně restartující.
Umělci a proroci. Schiele, Hundertwasser, Kupka, Beuys a další Ludwig Christian Haeusser: Haeusser 9, 198 (1926). Tisk, 59 x 44 cm.
|
