Joel Ruml je nejvyšším představitelem Českobratrské církve evangelické, která vznikla v roce 1918 a k níž se podle posledního sčítání lidu hlásí více než 50 tisíc věřících. Je také předsedou Ekumenické rady církví (ERC), která vedle České biskupské konference a Federace židovských obcíc tvořila takzvanou Církevní komisi, jež s vládou vyjednávala o podobě návrhu majetkového vyrovnání státu s církvemi.
ČESKÁ POZICE s předním aktérem vyjednávání církevních restitucí hovořila o tom, co majetkové vyrovnání bude znamenat konkrétně pro jeho církev, k níž se po Církvi římskokatolické hlásí nejvíc lidí. Padly i dotazy, zda se okolo této církve kvůli restitucím už nemotají různí finanční šíbři. Zatím prý jde jen o elegantní nabídky. „Přínosem církevních restitucí pro naši církev je, aby společnost poznala, že nejsme žádní uchvatitelé ve stylu ‚Pojďte k nám, ať je nás víc‘. Ale že nabízíme možnost rozvíjet se duchovně,“ říká mimo jiné Ruml.
Míč mají poslanci
ČESKÁ POZICE: Věříte, že současný vládní návrh na vyrovnání státu s církvemi bude schválen? Neobáváte se, že vzhledem k těsné většině Nečasovy vlády ve sněmovně by například někteří poslanci ODS, kteří mají k návrhu výhrady, mohli tuto věc ještě potopit?
RUML: Mnozí z poslanců hrají o svou pozici nehledě na faktickou věc. Všichni si uvědomují, že jejich hlas má váhu, ale někdy se vyjadřují k věcem, které jim příliš blízké nejsou. Přál bych městům a obcím, aby co nejdříve mohly disponovat majetkem, který je na jejich území. Bylo by správné církevní restituce dotáhnout do konce. Nejsem ale člověk, který by to chtěl uskutečnit za každou cenu. Odpovědnost nechávám na poslancích, ať se pořádně zamyslí. Ať nechají stranou populistické ohledy na nálady veřejnosti, které jsou velmi vrtkavé.
ČESKÁ POZICE: Měla by se vláda na návrhu církevních restitucí shodnout s ČSSD? Aby se po příštích volbách případně nestalo, že sociální demokraté návrh na vyrovnání výrazně změní…
Nejsem člověk, který by církevní restituce chtěl uskutečnit za každou cenuRUML: Kompromis by samozřejmě dobrý byl. Jedna věc je taková ta oficiální tvář politiky, jak se politici tváří navenek, když se na ně voliči dívají v televizi. Druhá věc je kuloárová politika. Z toho, co prosakuje, vyplývá, že leccos z vládního návrhu by pro některé sociální demokraty bylo přijatelné, ale navenek to nemohou před voliči říct. Pracuji s tím, že tu máme legitimní vládu, která si dala za úkol toto téma vysvětlit. Je na vládě, jaký způsob prosazení najde.
Pokud by situace měla zajít do stadia, kdy církevní restituce zatřesou vládou a měly by být nové volby, pak i z nich vzejde nějaká nová vláda. A bude zase na ní, jak k problému přistoupí. Třeba začneme jednat úplně od začátku nebo se změní jen některé problematické body pro novou vládu. Tak je prostě rozložena moc v naší zemi.
Žádné uchvacování dušiček
ČESKÁ POZICE: Pro vaši církev, která nedostane zpět takové množství majetku jako římskokatolická církev, by asi bylo výhodnější, kdyby byl schválen současný návrh, jenž kromě roviny vrácení konkrétního majetku počítá i s finančními náhradami za nevydaný majetek. Finanční kompenzaci ale sociální demokraté odmítají.
RUML: Jedna věc je, co teď ČSSD říká z opozičních lavic. Bylo by tomu tak i ve chvíli, kdyby byla u vlády? I v ČSSD je řada věřících, kteří mají zájem na vyřešení této věci. Předpokládám, že i ČSSD by s církvemi vyjednávala.
ČESKÁ POZICE: Čím je současný návrh církevních restitucí výhodný pro Českobratrskou církev evangelickou?
Jedna věc je, co teď ČSSD říká z opozičních lavic. Bylo by tomu tak i ve chvíli, kdyby byla u vlády?RUML: Už od roku 1993 se učíme být nezávislí na tom, co nám dá a slíbí stát. Spoléhat se na stát je vrtkavé, stačí ‚změna větru‘ a moci a vše je jinak, než jak bylo slíbeno. Snažíme se vychovávat tak, abychom všechno, co dostaneme, brali spíše jako dar, na kterém není tato církev existenčně závislá. Ale jako dar, který nebudeme konzumovat pro vlastní existenci. Tento směr je nastaven v této církvi od roku 1993.
Naše církev se učí nést náklady svého života sama. Teď je pro nás důležité slyšet, k čemu se stát rozhodne a co bude garantovat, abychom věděli, jak to vše poskládat. V naší církvi proto vyjednávání restitucí nevyvolává strach. Nejsme v pozici chvění se o svůj osud.
ČESKÁ POZICE: Co si slibuje vaše církev od majetkového vyrovnání? Využijete prostředky pro šíření osvěty? Nebo se budete snažit získat nové „sympatizanty“?
RUML: Prvotním smyslem církve není získávat členy, jako je tomu v případě politických stran. Existence církve tu je kvůli něčemu jinému. Když církev nemá být formovaná pro moc ve světě a ve společnosti, neznamená to, že nechce mít vliv na myšlení člověka – aby se mu dostalo co nejvíc podnětů, které ho kultivují a rozvíjejí. U nás existuje relativně velká skupina lidí, kteří mají našlápnuto k víře – jakékoli. Církev je tu pak od toho, aby nabídla a podpořila lidi v jejich ‚hledání‘ takové víry, která jejich život dobře rozvine a zušlechtí.
Přínosem církevních restitucí pro naši církev je, aby společnost poznala, že nejsme žádní uchvatitelé ve stylu ‚Pojďte k nám, ať je nás víc‘. Ale že nabízíme možnost rozvíjet se duchovně a zároveň nehroutit se ve chvíli, kdy se člověku nedaří a něco ho skřípne. To se může dít různým způsobem – nějakou osvětou mezi lidmi nebo třeba působením ve školách. Především a ve všem jde o to ukazovat na smysl života a jeho dobré obhospodařování. Smyslem majetkového narovnání tedy není získat prostředky, a pak se snažit lákat nové členy. Ani náhodou.
Šíbři? Jen elegantní nabídky.
ČESKÁ POZICE: Jakým způsobem se budete hlásit o majetek? Ve kterých oblastech si jej nárokujete nejvíce?
RUML: Jednotlivé sbory (základní jednotkou církve je místní Farní sbor – pozn. red.) v obcích mají seznamy toho, o co přišly. Je tam výrazně zastoupeno Polabí – zejména zemědělská půda –, na Moravě jde zase spíše o lesní půdu. Tyto sbory prokážou právo na majetek různými dokumenty a doklady a budou jednat s příslušnými státními institucemi.
ČESKÁ POZICE: Představte si situaci, že někde dostanete kus lesa. Jak budete poté postupovat? Kdo se o tento svěřený majetek bude starat? Komu jej případně svěříte do správy?
RUML: Záležet bude na jednotlivých vlastnících – každý si bude moci rozhodnout, jak s majetkem naloží. Na druhou stranu u menších církví nepůjde o velké souhrnné majetky, žádné stohektarové lány. V takovém případě je zajímavost pro všelijaké finanční skupiny menší. Když si představím nějaký moravský sbor, který dostane kousek lesa, bude jen na něm, zda jej pronajme, nebo si jej lidé v dané obci budou obhospodařovat sami.
ČESKÁ POZICE: Kdo bude spravovat finanční prostředky, které budete dostávat?
RUML: Pokud by nastalo majetkové narovnání tak, jak zní současný vládní návrh, pak největší nárok bude na obhospodařování finančních prostředků, které nám přijdou. Na to máme připravenou strategii. Ustavili jsme komisi odborníků – ekonomové, právníci a investoři – a ti už postupně něco investují a vychytávají počáteční nemoci takové správy. Dáváme to postupně dohromady.Ustavili jsme komisi odborníků – ekonomové, právníci a investoři – a ti už postupně něco investují a vychytávají počáteční nemoci takové správy
Jakmile bude zákon přijat, tato komise se zvětší přiměřeně tomu, co má obhospodařovat. Takovým způsobem, aby majetkové narovnání bylo ušetřeno snahy zkonzumovat je co nejdříve, a zároveň aby vytvářelo základnu pro samostatnou a budoucí činnost církve. K takovému účelu totiž byl původní majetek církve určen – zajistit existenci církve a její službu, kterou považovala za potřebnou. Jak pro financování farářů, tak pro činnost ven pro všechny – nejen pro naši církev.
ČESKÁ POZICE: Motají se už okolo vás nějací šíbři či velké finanční skupiny?
RUML: Takto dramaticky to zatím nevypadá. Jsou to jen takové elegantní a kultivované nabídky. To se děje, ale ne v takové míře, že by parkovali před domem a pozorovali, zda je třeba nepředbíhá konkurence (smích).
ČESKÁ POZICE: Nedávno jste v Senátu v rámci diskuse o církevních restitucích uvedl, že je kromě narovnání vztahu státu s církvemi třeba narovnat i vztah mezi církvemi a společností. V této souvislosti jste nabídl myšlenku na vytvoření jakéhosi společného sociálního fondu, který by sloižil například výchově a vzdělávání. Jak na tento nápad zareagovaly ostatní církve?
RUML: Tato myšlenka vzbudila u církví pozornost. Dokud však není o majetkovém vyrovnání rozhodnuto, nemáme příliš o čem debatovat. Nezaznamenal jsem ale žádnou negativní reakci. Až bude narovnání schváleno, bude moci společenství církví v této věci nějakým způsobem jednat. Mohl by být vytvořen jakýsi nadační fond, který by si určil konkrétní cíle, na něž by přispíval. Bylo by to sdělení veřejnosti – nejen to, že církve jsou schopné se dohodnout ve věci získávání majetku, ale stejně když jde o vydávání a podporu navenek.
Národ bez kotvy
ČESKÁ POZICE: Na Žofínském fóru jste před časem řekl, že považujete za důležité, že se navzájem dohodly jednotlivé církve, které se nyní mohou duchovně obohatit a doplnit. Jaký je vlastně smysl účasti menších církví na majetkovém vyrovnání? Co mohou společnosti dát?
RUML: Podívejme se na poslední sčítání lidu. Téměř stejným procentem zaznamenaly všechny církve úpadek. To vypovídá o jednom: existuje tady společenství křesťanských církví se svými tradicemi, dogmaty a učením. Je to společenství, které je postaveno na stejném základu, roste z jedné půdy, ale zároveň se jinak projevuje, jinak kvete. Za uplynulé desetiletí není patrné, že by některá z těchto ‚květinek‘ nalákala více včel než ta druhá. Když přijde nějaká choroba, dosedne na všechny stejně.
Každá církev jisté skupině lidí něco dává. Na monopol si tady žádné křesťanské společenství nemůže činit nárok – tedy ani římskokatolická církev. Půda je stejná, jen každý z nás z ní čerpá tak, že doplňuje paletu barev jinak. V tom je krása a je dobré toto společenství držet i pro budoucnost. K tomu pomáhá dohoda o dělení finanční náhrady.
ČESKÁ POZICE: Vznikly při vyjednáváních mezi církvemi spory, kolik, kdo a jaký majetek obdrží?
RUML: Soustředit se jen na to, čí byl majetek a kdo má největší nároky, by byla cesta do pekel. Historicky majetek prošel vývojem, a ne vždy patřil tomu, komu patřil zrovna v roce 1948, když přišli komunisté. I vědomí historických turbulencí, jež se dotkly majetku, vedlo k tomu, že jsme se domluvili, že nemá cenu, kolik čeho komu přísluší a na co má nárok.
Musím říci, že se spontánností zaznělo: Naše křesťanství je pestré společenství, navzájem se potřebujeme, a protože nelze jinak majetek s úplností popsat a využít, římskokatolická církev pro existenci dalších církví ustoupila od práva na své majetkové nároky. Tím římskokatolická církev dává najevo, že chce, aby tady existovaly i ty církve, s nimiž tvoří mozaiku květu křesťanského svědectví. To považuji za stanovisko pro budoucnost. Zatímco všechny ty řeči ‚kdo na co má nárok‘ za stanovisko minulosti, která byla ne vždy jasná a dobrá.
ČESKÁ POZICE: Česká republika je označovaná za jeden z nejateističtějších států na světě. Přispívá to podle vás k té takzvané „blbé náladě“ ve společnosti?
RUML: U nás je to způsobeno jakýmsi jednoduchým pocitem satisfakce, který se k nám dostavil po pádu komunismu v roce 1989. Řekli jsme si: Doteď jsme trpěli, proto teď musíme dohnat životní standard. Neříkám to s despektem, rozumím tomu. Když otevřete ohradu, hříbě trojčí – to lze říci i o české společnosti po roce 1989. Lidé tehdy byli vděční za svobodu a po právu si vydechli. Svobodu si česká společnost začala naplňovat po svém, bohatla, a čím dál víc se vzdalovala myšlence, že musí pamatovat i na duchovní ukotvení.
Svobodu si společnost začala naplňovat po svém, bohatla, a čím dál víc se vzdalovala myšlence, že musí pamatovat i na duchovní ukotveníKotva má kolikrát dlouhé lano, ale je důležité, že to lano existuje. Až tehdy je naplňován její účel, když přijde příboj a loď vydrží na místě. To lano dnes ale u mnoha lidí chybí. Nevíme, na čem tu kotvu zachytit, žijeme v době důsledků odduchovnění. Světová hospodářská a finanční krize jen odhaluje slabinu nezakotvení v duchovnosti.
Tento národ nemá praktickou zkušenost, jak nakládat s náboženskou vírou. Je třeba, aby bylo vidět na nás věřících, k čemu je víra dobrá. Třeba jak hospodaříme – zda se naše víra promítá do našeho hospodaření se životem nebo s materiálními statky. Tuto zkušenost společnosti dlužíme.
Také je problém, že náboženská víra je až příliš soukromá záležitost. To je další důsledek komunismu: se svou vírou jsme se až příliš uzavřeli do soukromí. A to není dobře. Dnes máme problém, jak se otevřít, jak bez křečí ukázat normálnost víry v Boha a její krásný přínos pro člověka.
