Nemám žádný důvod prezidenta Václava Klause šetřit (viz můj blog „bába ufňukaná, kremlofilní“), leč kdybych byl senátor, k obžalobě vůči němu coby (údajnému) velezrádci bych se nepřipojil. Jednak proto, že v posledním týdnu jeho prezidentství to nemá smysl (kdybych byl přesvědčen o jeho velezrádném jednání, žaloval bych ho mnohem dřív), a jednak proto, že výraz „velezrada“ má i jiné konotace, než ty, které formalisticky stanoví naše Ústava.
Jaké konotace? Takové, za které – a kvůli kterým – se jde před popravčí četu. Něco takového Klaus (alespoň doufám, neboť nevím všechno…) neudělal.
Ústava USA je v tomto exaktnější – důvodem pro „impeachment“ nejsou jen „high crimes“, závažné zločiny, mezi něž patří nejen „high treason“ – velezrada –, ale i „misdemeanors“, přestupky, delikty, jak ty ústavní, tak i ty proti dobrým mravům a důstojnosti úřadu prezidenta (například vložení penisu do pusy dvaadvacetileté stážistky, a pak lhaní o tom pod přísahou a bránění průchodu spravedlnosti).
Kdyby ono podání Ústavnímu soudu bylo i za ústavní delikty, coby senátor bych se k němu nejspíš připojil. Za velezradu však nikoli, za velezradu, jak se běžně rozumí („…zítra ráno v pět, před popravčí četu…“).
Povedená Ústava
Klause mi však líto není. Sklidil, co zasel. Napínal ústavu k prasknutí a v několika případech až tak, že zapraskala. Překračoval ústavní omezení svých pravomocí. Opakovaně a beztrestně. Zhusta a s gustem.
Nemůže se tedy divit, že přišla kontra reakce. Usurpoval-li si prezident pravomoci, jež mu dle Ústavy nenáleží, přišla kontra reakce ze strany moci zákonodárné, skupiny senátorů.
Stejně jako on měl ústavní pravomoc vyhlásit amnestii a abolici v jakémkoli rozsahu (což mu – bohužel – byl premiér ochoten kontrasignovat), tak, a stejně tak má i skupina senátorů ústavní pravomoc požádat Senát (pokud ho přesvědčí) o podání žaloby Ústavnímu soudu vůči presidentovi ve věci jeho (obvinění z) velezrady. Což se stalo.
Ústavní „madisonovský“ systém brzd a protivah fungujeNeočekávám, že Ústavní soud této žalobě vyhoví. Ale nedivím se, že ji senátoři podali. Ústavní „madisonovský“ systém brzd a protivah funguje; je-li jedno ústavní centrum příliš ambiciózní, spojí se proti němu centra ostatní. Což je důvod ke spokojenosti a hrdosti; Ústava se svým „otcům“ v tomto jejím nejdůležitějším aspektu – omezování a vyvažování (pravo)mocí – povedla.
Jak říkám, já coby senátor bych poslední týden jeho prezidentského mandátu Václava Klause z velezrady neobžalovával. Ale nedivím se senátorům, kteří tak udělali. Kdo seje vítr, sklízí bouři.
Klaus vejde do dějin jako první a zatím poslední prezident České republiky, který byl obžalován z velezrady.
