„Podpis na jakémkoliv dokumentu je pro něho traumatem. Nejraději by zničil vše to, co bylo vytvořeno před ním, poněvadž přitom nemusí nic vymýšlet, jen bořit,“ řekl bývalý ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák o svém nástupci Vladimíru Röselovi v rozhovoru pro „klausovskou“ kulturně-hospodářskou revui Fragmenty (vyšel v pondělí 20. srpna). A přidal mnoho dalších přesně mířených jedovatostí.
Obsáhlý rozhovor, v němž Knížák rovněž vyzývá ministerstvo kultury, „aby urychleně zakročilo a odvolalo z postu generálního ředitele Národní galerie v Praze pana Rösela a nahradilo ho někým normálním“, byl zveřejněn jen tři dny předtím, než prostor před Veletržním palácem definitivně opustilo Knížákovo sousoší Král a královna. To byl krok, který pyšného umělce jistě ťal do živého.
Nedotažené gesto
Vystěhování soch Milana Knížáka, Aleše Veselého, Karla Nepraše, Karla Malicha a Stanislava Kolíbala, které před budovu se sbírkou moderního a současného umění Národní galerie nechal před časem umístit její bývalý ředitel, je po více než roce šéfování prvním mediálně skutečně viditelným krokem současného ředitele. Bohužel, ne úplně dotaženým.
Odstranění soch z veřejného prostoru je silné gesto, které současný ředitel nedokázal pořádně vysvětlit veřejnostiOdstranění soch z veřejného prostoru je silné gesto, které současný šéf nedokázal pořádně vysvětlit veřejnosti. Slyšet bylo jen Knížáka (ostatní žijící umělci proti odvezení svých děl neprostestovali), uraženého nejen samotným stěhováním, ale nejspíš i tím, že zatímco ostatní díla budou vystavená v Ostravě, to jeho bylo uklizeno do depozitu v zahradě Anežského kláštera. Chvíli umělec dokonce tvrdil, že zavolá policii, protože dílo je jeho majetkem, na který se nesmí sáhnout. Národní galerie se ohradila: má dokumenty, že sochy patří jí.
Byla ovšem chyba, že Rösel sám s přesvědčivou představou budoucího využití prostoru před Veletržním palácem nevystoupil. Vágní argumenty, že na sochy nebylo přes betonové truhlíky pořádně vidět a že umělecká díla nesplnila původní očekávání přilákat návštěvníky moderní sbírky, nechal tlumočit tiskovou mluvčí galerie. Místo toho, aby položil na stůl vizualizaci a řekl jasně, jak a proč to bude před Veletržním palácem nově vypadat a fungovat, jsme zaslechli jen cosi o kavárenských stolcích a proměnlivých exponátech.
Kdyby nebylo jednou z „obětí“ stěhování i dílo Milana Knížáka, asi by to všechno Vladimíru Röselovi neprošlo tak snadno. Pokud měl tento krok rovněž znamenat jakési účtování s minulým vedením a symbolizovat změnu, měl přijít minimálně o půl roku dřív. A tento význam v odstranění soch, jejichž instalace se kdysi setkala s odporem výtvarné obce, latentně přítomný je. Ať si to současný ředitel připouští, nebo nikoliv.
Přízrak nenáviděného Knížáka paradoxně do jisté míry Rösela chrání i před jinými výtkami ze strany odborné veřejnosti. Dosud totiž šéfovi Národní galerie procházelo, že zatím nezveřejnil koncepci jejího dalšího vývoje nebo ponechal sbírku moderního a současného umění téměř rok bez šéfa. Obojí – vyhlášení výběrového řízení na ředitele Veletržního paláce i zveřejnění koncepce – se má konečně odehrát v září.
Alibistické mlčení bývalého ředitele
Na Röselovu obranu je nicméně nutné uvést, že se ocitl v opravdu mimořádně složité finanční situaci. Po svém nástupu musel řešit splácení padesátimilionového dluhu, který mu Knížák zanechal a o němž samozřejmě ve svých výpadech na současné vedení Národní galerie – i ve zmíněném rozhovoru – alibisticky mlčí. Také úsporná opatření ministerstva kultury na příští léta jsou drastická. Podle Röselových výpočtů podfinancované instituci téměř žádný prostor pro rozvoj nezbývá. A dluhy její šéf dělat nechce. Stejně tak odmítá „nadstandardní“ vztahy s politiky, které tak vehementně pěstoval jeho předchůdce.
Přečtěte si rozhovor ČESKÉ POZICE s Vladimírem Röselem.
Díky sponzorovi prý bude od podzimu otevřená v Praze galerie Milan KnížákZ prozatímních vystoupení ředitele Rösela lze usoudit, že se korektně pokouší najít vnitřní rezervy i nové sponzory. Nicméně určitý „ostych“ a mlhavost či nešikovnost v komunikaci s veřejností i uvnitř galerie se také přehlédnout nedají. A právě tyto vlastnosti Knížák s gustem v rozhovoru ironizuje: „Nový ředitel NG je posedlý touhou něco udělat, ale neví co, neví jak, a bojí se, aby neudělal chybu.“
To Milanu Knížákovi energie, odvaha k razantním řešením a vůle po sebeprosazení nikdy nechyběly. Z rozhovoru na Fragmentech vyplývá, že z jeho činorodosti se mohou nyní těšit na AVU, kde se angažuje v Senátu, nebo v Radě vysokých škol. Píše, vystavuje, otevřel dvě galerie, kde představuje loutky ze své unikátní sbírky. Ale hlavně: „Díky sponzorovi bude od podzimu otevřená v Praze galerie Milan Knížák, která se bude věnovat jen mým uměleckým aktivitám.“
Konečně tedy bude mít nějakou galerii jenom sám pro sebe. A může si před ni postavit i Krále a královnu. Ekonom Rösel mu sousoší jistě rád prodá.