„Asadova Sýrie se stala klíčovou výspou kremelských zájmů na Blízkém východě poté, co se Egypt za Sádátovy vlády odklonil od Sovětského svazu, a poté, kdy přišly těžkosti ve vztazích mezi Moskvou a Saddámem Husajnem v Iráku.“ Toto shrnutí by se dnes nejspíš ztratilo v jakémkoli komentáři k probíhající válce v Sýrii. Týká se však Háfize Asada, tedy otce současného syrského prezidenta, a popisuje osmdesátá léta 20. století.
A autorem uvedených vět není nějaký americký novinář, ale bývalý ruský ministr zahraničí, expremiér Ruské federace a někdejší šéf ruské rozvědky Jevgenij Primakov. Ve své knize Důvěrné. Blízký východ na scéně i v zákulisí (Konfiděnciaľno. Bližnij Vostok na sceně i za kulisami) shrnuje dobu, kdy byla v plném běhu studená válka. Ta se přitom podle řady analytiků do určité míry vrací, a to právě na pozadí „horké války“ v Sýrii.
Jako se Saddámem Husajnem
Není to ale poprvé – je až ohromují, jak je dnešní rozdělení velmocenských rolí v boji o Bašára Asada podobné tomu, co se před deseti lety dělo kolem iráckého autokrata Saddáma Husajna. Primakovem citované napětí mezi Sovětským svazem a Irákem se týkalo období, kdy proti Saddámovi v ilegalitě bojovali Moskvou inspirovaní iráčtí komunisté. O dvě dekády později už ale Rusko bylo klíčovou oporou izolovaného Saddáma na světové scéně. Primakov dokazuje, že šlo o dost nevděčnou roli – podobně jako je to dnes s hájením Bašára Asada.
Ruský návrh s předáním chemických zbraní válkou rozvrácené země pod mezinárodní kontrolu je patrně nerealizovatelný„Setkal jsem se se Saddámem Husajnem v roce 2003, tři týdny před zahájením amerického útoku,“ vzpomíná někdejší těžká váha ruské diplomacie, špionáže, ale také arabistiky. „Letěl jsem do Bagdádu po noční debatě s prezidentem Vladimirem Putinem, který mě pověřil předáním naléhavého ústního vzkazu Saddámu Husajnovi: aby dobrovolně odstoupil z funkce iráckého prezidenta a ponechal si jen stranické funkce. A aby umožnil svobodné parlamentní volby... Putin mi řekl, že to může být poslední šance, jak odvrátit americký útok.“
Historie se opakuje. Jenže zatímco v únoru 2003 Saddám Husajn ruský návrh vzdorovitě odmítl jako zradu a postupně přišlo jeho svržení a poprava, syrský prezident Bašár Asad na (daleko příznivější) ruský nouzový plán kývl – a zdá se, že si přinejmenším dočasně zachránil kůži. Skutečnost, že ruský návrh s předáním chemických zbraní válkou rozvrácené země pod mezinárodní kontrolu je patrně nerealizovatelný, na věci moc nemění.
Teprve probíhající mezinárodní jednání naplno odhalí, že přesná inventura dosud zapíraných chemických arzenálů, jejich zajištění zahraničními experty, transport zbraní do bezpečí (to vše patrně s rizikem útoků bojujích stran) jsou prostě příliš velkým soustem – anebo chladně vykalkulovaným tahem, jak pro Asada získat další čas k boji proti rebelům.
Ruskou iniciativou získali všichni
Ruský politolog a šéfredaktor časopisu Rusko v globální politice Fjodor Lukjanov mezitím soudí, že rozuzlení může vydávat za své vlastní vítězství hned několik účastníků sporu, tedy nikoli jen Moskva. „Je to výhodné hlavně pro Američany,“ řekl ve středu Lukjanov v narážce na fakt, že Vladimir Putin protentokrát umožnil Baracku Obamovi vycouvat z přípravy konfliktu, do kterého se šéfovi Bílého domu evidentně vůbec nechtělo.
Pokud někdo nemá na úspěchu ruské iniciativy zájem, pak je to předně syrská opoziceSpojeným státům se také podařilo za pomoci ledabylých novinářů opisujících oficiální komuniké vytvořit dojem, že první, kdo navrhl zahraniční dozor nad chemickými arzenály Sýrie, byl ministr zahraničí USA John Kerry. Skutečně to v pondělí nadhodil na dopolední tiskové konferenci v Londýně. Otázkou ale je, zda šlo opravdu jen o „spontánní nápad“ v odpovědi na novinářský dotaz, anebo o nenápadnou snahu naskočit na poslední chvíli do rozjetého ruského expresu.
O rusko-íránském zákulisním vyjednávání, které mělo Asada přimět k předání zbraní pod kontrolu (konkrétně na ruskou základnu v syrském Tartúsu), se totiž už o víkendu psalo v blízkovýchodním tisku a informovala o tom v pondělí i ČESKÁ POZICE. Když se tedy posléze k plánu veřejně přihlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, rozhodně to nebylo jen v reakci na Kerryho londýnskou poznámku, jak tvrdila řada západních i českých médií, ale prostě tím zveřejnil déle připravovaný ruský záměr.
Politolog Lukjanov také uvádí, že celý zvrat přinesl body zejména Moskvě. „Pro Rusko je to příležitost ukázat, že naše diplomacie, která byla v posledních dvou a půl letech principiální a konzistentní, nakonec sklízí určité úspěchy, že se podařilo válku odvrátit,“ míní Lukjanov. Jak dodal, pokud někdo nemá na úspěchu ruské iniciativy zájem, pak je to předně syrská opozice. Čemuž se však nelze divit – patálie s chemickými zbraněmi totiž zcela odvedla pozornost od probíhající krvavé války konvenčními zbraněmi a „konvenčních“ válečných zločinů, od války, v níž rebelové tahají za kratší konec provazu a už dva roky marně volají po podobném zásahu, jakým Západ pomohl v roce 2011 povstalcům v Libyi.
Cynismus v zájmu stability a zbrojařů
Ruské partnerství se syrským režimem bývá vykreslováno jako cynická podpora autoritářskému despotovi. Je to z velké části pravda, která však ponechává stranou fakt, že své despoty mají v Orientu i Spojené státy, Velká Británie, Francie a podobně. Nejde jen o známé vazby USA na totalitní monarchie Arabského poloostrova, stojí za to vzpomenout i třeba na bizarní případ bývalé francouzské ministryně zahraničí Michele Alliotové-Marieové, která zkraje roku 2011 navrhovala poslat francouzské zbraně a speciální jednotky k potlačení revoltujících Tunisanů.
Všechna tato spojenectví mívají rozmanitou motivaci – od osobních vazeb na arabské vládce (což byl případ Alliotové-Marieové a tuniského prezidenta bin Alího) až po zájmy zbrojařů. Například americko-izraelská dohoda o vojenské pomoci určuje, že ze tří miliard dolarů posílaných ročně z peněz amerických daňových poplatníků na vyzbrojování židovského státu se musejí zhruba tři čtvrtiny utratit u amerických výrobců, což se samozřejmě nelíbí zbrojařům izraelským.
S Arabským jarem přitom USA i další západní státy masivně oživily i vyzbrojování svých arabských spojenců, ať už s odůvodněním posílení vnitřní stability dotyčných zemí, anebo – a to především – s odkazem na údajnou íránskou hrozbu. Například britské zbrojní exporty se loni hlavně díky dodávkám na Arabský poloostrov zvýšily o šedesát procent.
Například britské zbrojní exporty se loni hlavně díky dodávkám na Arabský poloostrov zvýšily o 60 procentPrimakovova kniha o sovětské a ruské politice na Blízkém východě ukazuje fakt, že úplně stejně bohulibě mohou být popisovány i kontroverzní ruské dodávky Sýrii – vlastně poslednímu důležitému arabskému odběrateli –, protože všechny ostatní trhy si za posledních dvacet let pevně obsadili západní zbrojaři.
Primakov se například pokoušel při jedné schůzce v osmdesátých letech přimět syrského vládce Háfize Asada, aby se přidal k opatrnému arabskému sbližování s Izraelem. Bylo to po podpisu egyptsko-izraelské mírové dohody. Asad starší proto namítal, že vypadnutím Káhiry z protiizraelské aliance získal Izrael značnou vojenskou převahu. Syrský prezident argumentoval, že při této nerovnováze se k mírovým rozhovorům nemůže připojit.
„Po schůzce jsme si se sovětským velvyslancem v Damašku Vladimirem Juchinem porovnávali své dojmy z toho jednání,“ píše Primakov. „Shodli jsme se, že zdůrazňováním parity mezi oběma stranami konfliktu se Asad snažil Sovětský svaz přimět ke zvýšení zbrojních dodávek. Vycítil totiž, že nám na uzavření izraelsko-arabského míru velmi záleží,“ popsal ruský diplomat kořeny přetrvávající podpory, kterou dnes Moskva poskytuje Asadovi mladšímu.
Odchod jedině se ctí?
Jestli Rusové někdy kývnou na Asadův pád, nejspíš to bude opentleno všemi atributy důstojného „dobrovolného“ odchodu respektovaného státníkaJakkoli to může znít až bizarně, rusko-syrské spojenectví má také jistý etický rozměr. Když americký prezident Barack Obama hodil před dvěma lety přes palubu egyptského vládce Husního Mubáraka a USA kývly na mocenský zvrat v Káhiře, byli Američané chváleni, že podpořili národ toužící po svobodě. Zároveň ale čelil šéf Bílého domu tvrdé kritice, že zradil oddaného spojence Ameriky, na což Západ časem doplatí, a nadto že se zachoval k Mubárakovi hanebně.
Rusové se zjevně na podobně vratkou cestu vydat nechtějí a alespoň na veřejnosti drží s Asadem linii. Jestli někdy kývnou na jeho pád, nejspíš to bude opentleno všemi atributy důstojného „dobrovolného“ odchodu respektovaného státníka. Tak, jak to Jevgenij Primakov před deseti lety diskrétně a marně nabízel Saddámu Husajnovi.
Každopádně v tuto chvíli Moskva využila ve prospěch svůj i ve prospěch Bašára Asada americkou kartu chemických zbraní. Když ji Barack Obama před rokem proti Asadovi vytáhl, určitě ho ani ve snu nenapadlo, že s ní teď budou Rusové trumfovat ve prospěch syrského vládce.
