Ruskou vojenskou intervencí na Krymu vyvrcholila dvacetiletá geopolitická bitva Západu s Ruskem o orientaci Ukrajiny. Architekt této akce, ruský prezident Vladimir Putin, je posedlý nápravou traumatizujících devadesátých let, která byla v Rusku spojená s anarchií a úpadkem mezinárodní prestiže, a návratem své země do role velmoci.
Rusko v devadesátých letech minulého století těžce neslo události v Jugoslávii, kde na ně Západ nebral ohled, i barevné revoluce v zemích na ruské periferii, které přinesly prozápadní vlády. Po vnitropolitické konsolidaci začal Putin obnovovat velmocenské postavení Ruska a jeho obvyklé sféry vlivu.
Prezident Putin pokračuje v politice svých komunistických i carských předchůdců a obnovuje nárazníkovou zónu okolo ruských hranic
Trend šíření západního vlivu na ruské periferii poprvé Putin zvrátil v roce 2008 intervencí v Gruzii, která usilovala o členství v Evropské unii a NATO. Tehdy poslal Gruzíncům a ostatním postsovětským republikám jasný a účinný vzkaz – Rusko je zpět a Západ vám navzdory všem garancím nepomůže.
Nárazníková zóna
Historická zkušenost Rusku velí považovat mezinárodní vztahy za takzvanou zero game – hru s nulovým součtem. Putin pokračuje v politice svých komunistických i carských předchůdců a obnovuje nárazníkovou zónu okolo ruských hranic, kterou chápe jako stěžejní zájem své země. A provádí tradiční mocenskou politiku založenou na bezskrupulózním sledování ruských zájmů.
Putin ví, že pokud by velmoci měly dělat zahraniční politiku podle oblíbenosti u mezinárodního společenství a veřejnosti, nikdy by se jimi nestaly. Vedle toho EU se svými nepružnými, právně administrativními postupy ani Západ obecně, který přestal chápat zahraniční politiku jako ryze specifickou činnost odlišnou od té domácí a redukoval ji na mix prázdných frází o demokracii a lidských právech bez strategické vize, neobstojí.
Zatímco na Západě, v domnění, že je po všem, většina lidí donekonečna rozebírala mytického ducha Majdanu a jako zábavnou detektivku sledovala úprk ukrajinského exprezidenta Viktora Janukovyče, Rusko postupně vysílalo stále silnější signály, že s převratem na Ukrajině nesouhlasí, a připravovalo si prostor pro akci.
Promyšlený plán
Amatérské počínání nové ukrajinské vlády coby dobyvatele, nikoliv sjednotitele, kterou Západ nijak neusměrnil, poskytlo Rusům snadnou záminku k vojenskému obsazení Krymu. Imaginární představy Evropanů zcela vytěsnily skutečnost, že by Rusové mohli uplatnit silové řešení. To se však stalo.
Ruské jednání není výrazem zoufalství, jak se někteří lidé na Západě utěšují, nýbrž promyšleného plánu, který dosud vychází
Ruské jednání není výrazem zoufalství, jak se někteří lidé na Západě utěšují, nýbrž promyšleného plánu, který dosud vychází. Putin kalkuluje jak s tím, že ekonomické, společenské a kulturní propojení Ruska s Ukrajinou je obrovské, což zakládá silný ruský vliv v této zemi, tak s tím, že Západ ve skutečnosti nemá na Ukrajině stejný zájem jako Rusko. Cílem plánu je zamezit zásadnímu pronikání vlivu Západu ve formě integrace do západních struktur a za každou cenu v ruské sféře vlivu udržet pokud možno celou Ukrajinu.
Ta je v životním zájmu Ruska. Bez ní totiž přestává být evropskou velmocí, bez krymských přístavů pak nemá přístup k teplým mořím a vytrácí se coby námořní velmoc. Včlenění Ukrajiny do západních struktur by Rusko považovalo za ohrožení svých národních zájmů a bezpečnosti.
Nedostatečný zájem
Naopak Západ si sice přeje prozápadní Ukrajinu, ale zatím do tohoto záměru nebyl ochotný příliš ekonomicky ani politicky investovat. Přitom žádná proevropská ukrajinská vláda nemůže mít tu moc, aby vymanila Ukrajinu z ruské sféry vlivu a posunula ji prozápadním směrem bez masivní podpory Západu.
To Putin dobře ví. A také, že si Západ není jistý, zda je tuto podporu ochotný a schopný poskytnout. Koneckonců byly to Francie a Německo, které v roce 2008 vetovaly přihlášku Ukrajiny do NATO, v čemž spočívá podstata problému. Pro Západ nemá Ukrajina stejnou váhu a význam jako pro Rusko. Geopolitická realita a nedostatečný zájem Západu předurčují Ukrajinu, aby zůstala v ruské sféře vlivu, aniž by si to samotní Ukrajinci přáli.
Geopolitická realita a nedostatečný zájem Západu předurčují Ukrajinu, aby zůstala v ruské sféře vlivu, aniž by si to samotní Ukrajinci přáli
Putinův plán je založen na neochotě Západu nasazovat se pro Ukrajinu. A poté se bude spoléhat, že objektivní realita ji dotlačí ke spolupráci s Ruskem. Stejně jako je tomu dnes v případě Gruzie.
Intervencí na Krym Putin Ukrajincům ukázal, že jedinou reálnou silou v regionu, jež chce zasáhnout, je Rusko a že na Západ se nemohou spolehnout, neboť není ochotný nést náklady prozápadní Ukrajiny. Západu pak demonstroval, že Ukrajinu považuje za ruskou sféru vlivu a že snaha odlákat ji z ní bude nákladná. Řečeno jinak, Západ zastrašil.
Posílení vyjednávací pozice
Putin si může být poměrně jistý, že po těchto událostech se Ukrajina stěží stane členem EU, natož NATO, zejména pak s ruskými vojáky na ukrajinském území. Ať už se Rusové z Krymu stáhnou, nebo tento poloostrov připojí k Rusku, Putin prakticky dosáhl svého. Cenu za snahu vymanit Ukrajinu z ruské sféry vlivu nastavil ostentativně vysoko.
Po vyřazení možnosti, že se Ukrajina stane součástí západních struktur, nyní bude chtít potvrdit ruský vliv na Ukrajině. Separatistické tendence, které vyvolal na Krymu a jež se přesouvají po jihovýchodní Ukrajině, posilují Putinovu vyjednávací pozici bez ohledu, jak s nimi nakonec naloží. Ve skutečnosti vůbec nemusejí znamenat snahu obsadit či rozdělit Ukrajinu, stačí, že vyvolávají nestabilitu, přesouvají těžiště událostí do východních proruských oblastí a ukazují nekompetentnost prozápadní vlády.
Ostatně skutečnost, že ruské jednotky na Krymu stále nejsou pod ruskými insigniemi, znamená, že se Rusové ještě ani zdaleka nerozhodli. (A také to naznačuje, že šlo o pečlivě připravovanou akci.) A míra nestability dávkovaná Putinem podle potřeby bude nepřetržitě zaměstnávat centrální ukrajinskou vládu a umožní mu udržovat iniciativu.
Nejednotná EU
Názory a odsudky Západu Putina nezajímají. Zajímá ho pouze, co může Západ objektivně udělat. A v okamžiku, kdy vyloučil vojenské řešení, pro Putina přestal existovat důvod, proč by ustupoval. Ví, že prioritou USA je jednání s Íránem, jihovýchodní Asie a vlastní dluh. A v řadě otázek, jako je právě Írán nebo Sýrie, navíc Američané Rusy potřebují. A jejich prezident Barack Obama se všemi svými červenými liniemi nakonec přestal být pro Putina důvěryhodný.
Evropská unie nedisponuje nástroji, jak Rusům adekvátně odpovědět, a její vnitřní nejednota bude v případě Ruska nepřekonatelnáEvropská unie pak nedisponuje nástroji, jak Rusům adekvátně odpovědět, a její vnitřní nejednota bude v případě Ruska nepřekonatelná. Zatím nejtvrdší odpovědí EU se zdá pozastavení (!) jednání o bezvízovém styku. Tomu se Putin musí smát.
Západ v reakci na intervenci zcela obrátil osvědčenou zásadu zahraniční politiky exprezidenta USA v letech 1901 až 1909 Theodora Roosevelta „mluv tiše a nos velkou hůl“ v pravý opak – vyhrocenou rétoriku, hysterické srovnávání s Hitlerem a moralizování nepodložené žádnými činy. Vrcholem patetičnosti bylo mentorování Rusů, co je ve skutečnosti jejich zájem.
Západní pozérství
Skutečná tragédie ovšem spočívá v tom, že toto pozérství Západ předváděl dávno před současnou krizí. Ponoukal Ukrajinu k západnímu kurzu, ale nebyl schopný ji v něm dostatečně podpořit. Namísto sledování realistické politiky ve formě nezávislé Ukrajiny coby nárazníkového státu mezi Evropou a Ruskem jí nabízel členství v západních strukturách, což pravděpodobně nikdy nemyslel vážně. Lehkovážné jednání má však důsledky, zejména pokud se týká Ruska. Dnes na to doplácí Ukrajina a západní důvěryhodnost.
Pozérství Západ předváděl dávno před současnou krizí. Ponoukal Ukrajinu k západnímu kurzu, ale nebyl schopný ji v něm dostatečně podpořit.Ukrajina je ztracená především proto, že ji Západ nikdy dostatečně nechtěl. Lze jednat o zachování její územní celistvosti výměnou za federalizaci (znamenající její faktickou paralýzu), ale její členství v západních strukturách je vyloučeno. Putin vítězí v bitvě o Ukrajinu, protože sleduje jasnou strategii a na rozdíl od Evropanů nepřestal věřit, že válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky. Ví, co je moc a jak ji uplatňovat.
Ze západních představitelů naopak cítí bezradnost a nejistotu. Po Sýrii tím uštědřil Západu další lekci a opět ukázal, že v mezinárodní politice bohužel nemá konkurenci. Západ naopak odmítá pochopit Putina a železnou logiku ruských zájmů. Dokud se to nezmění, může se snadno stát, že další střet Západu s Ruskem se odehraje v bývalých sovětských republikách v Pobaltí, aktuálně členech EU a NATO. Kola dějin se v Evropě zase začala otáčet.
