Vyznávám ležérní módu, a i do práce nosím uvolněný oděv. Ale i když nechodím v kostýmku, jsem zvyklá se po příchodu domů převléknout do domácího oděvu. Pohodlí na prvním místě, jako by znělo mé heslo. Nejraději nosím tepláky, které mají své nejlepší roky už opravdu dlouho za sebou. Bývaly černé, dnes ale nesou stopy všelijakých úkonů, které jsem v nich prováděla. Žádné dvojsmysly, prosím! – Mám na mysli pečení (otisky moučných rukou na zadní části tepláků), vaření a smažení. Mé výtvarné sklony zase připomínají barevné skvrny na stehnech. Na teplácích se najdou i pozůstatky barvy na vlasy, skvrny od odlakovače a mnoho dalších, dnes už neidentifikovatelných fleků.
Tepláková úchylka Ráda se totiž cítím pohodlně a právě ta volnost, kdy nemusím myslet na to, abych se náhodou neumazala, mi vyhovuje. Až tak, že při vaření mé ruce putují raději rovnou na zadek, místo abych si je otřela do utěrky. Svůj domácí oděv využívám jako ručník, mop a hadr na podlahu v jednom.
K této teplákové úchylce by nikdo nemusel nic namítat, kdybych nežila ve společné domácnosti ještě s další osobou: svým přítelem. A aby toho nebylo málo, můj partner se po příchodu domů zásadně nepřevléká. Žádné tepláky, žádná vytahaná trika s vybledlými fotkami pubertálních idolů, jaká s oblibou předvádím já. Přítel si pěkně kultivovaně sedí v obýváku v džínách, v nichž celý den pracoval.
Servírujíc večeři si všimnu, že mě nevěřícně pozoruje. „Co to máš tady?“ zeptá se a ukáže na čerstvý flek na levém stehně. „Hmm, to bude asi salátová zálivka, víš, jak jsem to míchala,“ hlesnu a pro jistotu se rychle odporoučím do kuchyně. „A na tom zadku máš CO?“ houkne za mnou ještě můj slušně oblečený přítel. „No, to je to, co máš na talíři...“
Když jdu ven, dbám na vyladěný outfit, ale doma můj módní cit v klidu odpočívá. Ještě tentýž večer jsem se rozhodla zjistit, jak jsou na tom s domácím oděvem mí známí a přátelé. K takovému průzkumu jsou nejlepší nezvané návštěvy.
Zvonila jsem tedy u dveří, zvala se na odpolední kávu a nenápadně sledovala, v jakém oděvu mi přátelé chodili otevřít. Výsledky jsou jasné – Češi jsou zvyklí se doma převlékat. Dvě třetiny mých přátel přišly otevřít v něčem, co ven rozhodně nenosí. Nicméně musím přiznat, že jejich domácí oděv nejevil tak výrazné známky opotřebení jako ten můj.
Nejoblíbenější ale nejsou tepláky, nýbrž džíny, které mají nějaký defekt (například díru, jsou nepřiměřeně krátké, vytahané či seprané). Při průzkumu jsem narazila také na manšestráky, volné, ale slušivé šaty a také na šusťákové kalhoty.
Šusťáky, tak to už je moc!
OK, já – tepláková královna – bych měla nejspíš mlčet, ale kritiku šusťáků si neodpustím. Přátelé, ne! Šusťáky opravdu nejsou na doma vhodné! Kdyby záleželo na mně, šusťákové kalhoty bych vyřadila ze všech šatníků na světě – ale to je téma na další článek.
Do domácího oděvu se převlékají především ti, kteří kvůli své práci musí nosit nějaké speciální oblečení. Je úplně jedno, zda se jedná o manažerky, které do práce musí chodit v kostýmku, nebo o rukodělné pracovníky, kteří pracují v montérkách. Ti, kteří mohou pracovat ve svém oblíbeném oděvu, třeba v džínách, v nich zůstávají i po příchodu domů.
Pak mi došlo, že trend domácího oděvu má kořeny v rodině – pokud jste rodiče vídali v teplácích, nejspíš si tento zvyk přenesete i do své domácnosti. Jenomže za normalizace zapadaly tepláky do celkového koloritu bytů s leskymem (pro ty, co to nepamatují, šlo o umělou chlupatinu používanou místo přehozu na pohovce), omyvatelnými ubrusy a umakartovým nábytkem. A přiznejme si, že v dnešních designových bytech s high-tech vychytávkami vypadají tepláky jaksi nepatřičně. Lhostejno jestli jsou na nich tři pruhy nebo fajfka typická pro jistou značku.
Tepláky jsou holt tepláky. Poté co jsem se pídila po stopách teplákových souprav v českých domácnostech, jsem si uvědomila, že ti, kteří mi nepřišli otevřít ve vytahaných teplácích, nýbrž v padnoucích kalhotách, vypadali velmi spořádaně, a rozhodně jim to slušelo víc než nám, teplákovým nadšencům.
Jako nová Musím přiznat, že zazvoní-li u našich dveří nečekaná návštěva, střelhbitě se převlékám. Do džín. V těch mých nejoblíbenějších teplácích mě totiž nesmí zahlédnout ani pošťačka. Rozhodla jsem se, že s teplákovou módou končím a začnu i doma chodit oblečená jako slušný člověk. Ze skříně jsem vytáhla kalhoty z tmavě modré látky, které jsem už rok neměla na sobě. Padnou mi, jen mě nějak přestaly bavit. Ideální oděv pro domácí nošení! K tomu jsem oblékla pruhované námořnické tričko. Když jsem svůj nový outfit zkontrolovala v zrcadle, musela jsem uznat, že vypadal o kapku lépe než ta flekatá vytahaná handra, kterou jsem do té doby oblékala.
Když přišel přítel z práce, měl podezření, že jsem na odchodu. „To je nejlepší kompliment! Sluší mi to!“ spokojeně jsem se usmála, otočila se a vykročila směr kuchyně pro připravenou večeři. „Hele, zase tam něco máš!“ křikl přítel a výmluvně ukazoval na mé pozadí. Jo, drahý, to je mouka. Dělala jsem totiž bábovku.
Zvyk je holt železná košile!
