Většinu fotopastí však ve zdejším prostředí spustí i poryv větru, který rozpohybuje listy na stromech před čočkou zařízení. Občas se však kromě videa s kmitajícími větvemi dočkáme i slonů, pár druhů antilop, šimpanze a velmi vzácně také levharta či kočky zlaté. My však jdeme po větším úlovku, po pytlácích.
Mou cestu můžete sledovat na: |
Kvůli špatné organizaci národního parku Odzala-Kokoua a chabé podpory našeho projektu, kdy se zdálo, že o boj proti pytlákům nikdo v parku nestojí, jsme se rozhodli, že zabalíme veškerou techniku, kterou jsme v lese již nainstalovali a přesuneme se tam, kde o náš projekt jeví opravdový zájem.
Museli jsme se vydat ještě více na severozápad, kde poblíž hranic s Kamerunem během blízké budoucnosti vznikne nový národní park jménem Messok-Dja. V tomto prostředí již teď operuje organizace World Wildlife Fund, která působí se svými programy pro ochranu přírody po celém světě. Arthur F. Sniegon, z neziskové organizace Save Elephants, nás spojil s jeho přítelem Kevinem, který pro WWF pracuje a projevil o fotopasti velký zájem.
  |
Společně s Kevinem a dvěma ecoguardy Jacquesem a Chanzelem jsme tři dny strávili v džungli a montovali fotopasti na Kevinem předem vytipovaná místa. „Jsme asi 2 kilometry od hranic s Kamerunem. Konžští lovci tudy chodí do Kamerunu lovit slony,“ vypráví Kevin a ukazuje nám vyšlapanou stezku v džungli.
V této oblasti jsou vyježděné široké cesty od kamionů těžařských společností, kteří si šanci k přivýdělku lovem, také často neodpustí. Vždyť gorily nížinné se tady pořád pohybují a o bushmeat je zájem neustále. I proto na pytláckých stezkách nacházíme spoustu nábojnic z brokovnice. Ecoguardi si vždy do GPS poznačí souřadnice takovýchto pozůstatků nerovného boje a zasmušile kráčí dál v holinách rozbahněnou stezkou kamsi do hlubin pralesa.
Podél cestiček si všímám jednoduchých pastí, které nastražují obyvatelé odlehlých vesnic, kde o nějakém pravidelném zásobování ani řeč být nemůže. Zdejší lidé jsou tak odkázáni na zdroje z lesa. Mechanismus postavený na drátěném oku, které se stáhne ve správný moment, se stal osudným mnoha menším savcům v dolním patře lesa. Jedna z menších šelem, nejspíš se jednalo o mangustu, měla štěstí, drátěné oko ji připravilo pouze o hustý ocas, který nyní visí ve vzduchu na drátěném oku jako výstraha pro všechno zvířectvo v okolí. „Pozor, tady loví člověk!“
Po třech dnech strávených v lese prací, máme radost, že předání fotopastí Kevinovi se zdařilo. Stejně tak proškolení ecoguardů, jak fotopasti správně instalovat klaplo na výbornou a projekt bude moci pokračovat. V těchto místech, kde operují těžařské společnosti a zlatokopové, bude zcela jistě potřebným. Loučíme se s Kevinem a vydáváme se na více než 800 kilometrů dlouhou cestu do hlavního města Konga, Brazzaville. V autobuse společně s 65 lidmi na palubě dvakrát zapadáváme v rozbahněné cestě, ze kterého nás vytahuje cisterna a jednou bouráme do protijedoucího kamionu, abychom po 22 hodinách spanilé jízdy dorazili až do cíle u řeky Kongo. Loučím se i s Václavem, který letí do Bangkoku a já svou cestu směřuji do Ománu, kde se shledám se svým bicyklem Apache, na kterém se vypravím až domů pod Libín, do Prachatic.
