Lidovky.cz: Vzpomenete si na začátky vaší práce coby humanitární pracovnice?
Moje první mise byla před osmi lety na Srí Lance, kde jsme pomáhali s obnovou po občanské válce. Bylo to pro mě náročné, ale i tak jsem tu práci milovala, jezdila jsem z bláta na stavbě na schůzku se zástupci německé vlády, po večerech ležela v rozpočtech nebo knihách o historii země, přesvědčovala místní starosty, že opravdu nemůžeme termín stavby školy odložit o půl roku, odháněla muže, co mi vylezl na balkon nebo bojovala s plísní, která se v období dešťů zmocní všeho.
Na východě Sýrie při nočních náletech zemřelo 14 proíránských bojovníků |
Snažili jsme se obnovit základní služby, zapojit lidi do veřejného dění, aby si řekli, co jsou jejich priority při obnově a aby tomu místní správa naslouchala, dobře hospodařila s rozpočty a kvalitně rekonstruovala infrastrukturu jako třeba cesty nebo školy. To pro mě byla často těžká role, podporovat a vyjednávat s místními radnicemi a jejich starosty, jenž po válce sotva fungovali. Pak jsem pracovala dlouho v Asii. Na Blízký východ jezdím až v posledních pěti letech.
  |
Lidovky.cz: S jakými pocity jste naposledy opouštěla Sýrii, která vstupuje do 10. roku války? Co všechno se díky české pomoci podařilo?
Mám Sýrii hrozně ráda a mám tam kamarády, a tudíž je mi vždy hrozně těžko, když odjíždím. Minule jsem opouštěla zemi v době, kdy hrozily vojenské operace Turecka v severovýchodní části Sýrie. Ty začaly pár týdnů po mém odjezdu. Ač jsme se na to připravovali, hrozně mě to zasáhlo. Kolegové a blízcí kamarádi utíkali ze svých domovů před boji a bála jsem se o ně. Člověk v tísni na krizi v Sýrii reagoval jako jedna z prvních mezinárodních humanitárních organizací v roce 2012 a v současné době poskytuje různé formy pomoci v průměru 129 000 lidí měsíčně. Reagujeme na ty nejnutnější potřeby a podporujeme vzdělávání a ochranu dětí.
Kvůli novým bojům na severozápadě Sýrie muselo téměř 6 tisíc civilistů opustit své domovy |
Rozdáváme těm nejohroženějším lidem finanční hotovost, základní potraviny nebo potravinové poukázky, vysídleným rodinám také hygienické balíčky a v zimních měsících pomáháme lidem zimu přečkat. Podporujeme zemědělství a obnovu dalších zdrojů obživy včetně pracovních příležitostí v rámci veřejných prací, opravujeme nemocnice, vodovodní a kanalizační sítě. Snažíme zajistit a zlepšit výuku ve školách a ve výukových centrech v uprchlických táborech a poskytujeme psychosociální pomoc dětem. To se daří i v tom neuvěřitelně komplikovaném a nepřehledném prostředí, ale je třeba daleko víc a víc pomoci od humanitárních organizací, a také aby vlády, které mají tu moc a vliv, vyvinuly tlak a přiměly válčící strany respektovat mezinárodní humanitární právo a ukončily válku.
Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Netradiční jsou vždy Vánoce, ty na misích prožívám úplně jinak a vlastně na české zvyky není moc prostor. V těch zemích, kde jsem trávila Vánoce, se tento svátek neslaví, a navíc je třeba i během těchto dní zajišťovat pomoc lidem ve válce nebo po katastrofě. Předloni jsem tak den před Štědrým dnem jela do města, šíleně zničeného při bojích s Islámským státem, vybírat oblasti, kde budeme opravovat zničené domy, a večer jsme pak připravovali s kolegy bramborový salát, polské pirožky a francouzskou kaštanovou nádivku.
Migranti ze Sýrie míří do Turecka. Podle Erdogana prchá z Idlibu 80 000 lidí |
Na Štědrý den jsme s kolegy vybírali nejlepší nářadí do takových balíčků na opravu improvizovaných přístřešků, které rozdáváme lidem na útěku před boji. Den jsme tak strávili dost netradičně mezi dráty, kleštěmi a izolační pěnou, a večer v improvizovaných podmínkách si dali s kamarády z různých koutů světa štědrovečerní večeři, kdy každý přinesl nějaké oblíbené vánoční jídlo. To celé ještě v dramatickém kontextu, kdy se vyostřovala bezpečnostní situace v oblastech, kde pracujeme a kde žijí naši kolegové a samozřejmě lidé, kterým doručujeme pomoc. Zároveň jsme se tedy připravovali na scénář, kdy bychom v důsledku toho museli přerušit naši pomoc.
Lidovky.cz: Podporuje vás rodina ve vašich cestách?
Určitě, nejsou vždycky nadšení a samozřejmě mají obavy, ale zvykli si a podporují mě.
Lidovky.cz: Jak s nimi udržujete kontakt a co vám nejvíce chybí? Hrají v tom velkou roli nové technologie?
Voláme si a píšeme, a to kdykoliv máme chuť, takže to je nyní opravdu jednoduché. Ale to nahradí čas strávený spolu jen částečně, z elektronické komunikace se nám občas stává rutina a člověk se ani už na blízké při mobilní komunikaci nesoustředí nebo je těžké bavit se po telefonu víc do hloubky. Takže to mi samozřejmě chybí nejvíce, společně s horami a dny s kamarády na loukách nebo u ohně.
Lidovky.cz: Změnily se okolnosti, jak prožíváte odloučení v období pandemie?
Ze Sýrie jsem se vrátila před více než rokem a valnou většinu času jsem z toho strávila doma v Praze a na mise i kvůli covidu jezdím mnohem méně. Velká část mé práce je podpora kolegů v terénu na dálku, což platilo i před covidem, a teď je to samozřejmě ještě více.
Lidovky.cz: Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Sehnat některé ingredience na česká jídla je občas bojovka - třeba k sehnání dobrých nakládaných okurek nebo hořčice v Sýrii. Člověk potřebuje kontakty a důkladný průzkum trhu.
Lidovky.cz: Sledujete stále politickou situaci v Sýrii? Jak se liší politická kultura od té naší?
Sledovat tamní politiku a třeba v případě Sýrie, to jak se vyvíjí konflikt, je součást mé práce. Musíme neustále vyhodnocovat, jak eskalace střetů dopadá na naše kolegy a civilisty, jejich bezpečí, přístup k základním službám nebo naopak náš přístup k nim. Ale musíme sledovat i například legislativní změny v zemi, které mohou mít dopad třeba na živobytí, střechu nad hlavou a zdraví.
V případě Sýrie a brutální války se vše samozřejmě liší úplně diametrálně, politika se tam staví nad životy lidí. Nedodržují se mezinárodní úmluvy, probíhají cílené útoky na civilisty a systematické bombardování nemocnic. Lidi, se kterými se tam setkávám, chtějí hlavně, aby válka skončila. Politické řešení konfliktu však není v dohlednu a brutalita neustává.
