Sobota 30. května 2020svátek má Ferdinand 6 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Cestování > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: V Čadu nás brutálně zatkli, když jsme se zastali dívek. V Africe je žena otrokyní

Z cestování Po stopách UNESCO. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Z cestování Po stopách UNESCO. | foto: Alexandr Bílek

V tuto dobu býváme každý rok na expedicích v Africe, avšak situace, která nastala v souvislosti s covid-19 po celém světě, nám naše ambiciózní plány překazila. Vůbec jsme nevyjeli. Není přitom vůbec jisté, kdy se nám v dohledné době podaří navázat na těch osm úžasných expedic, jejichž realizace nás v letech 2012-2019 dostatečně prověřila.

Nebylo to však zadarmo, utratili jsme všechno, co jsme měli. A není divu, slintali jsme po zážitcích, neobvyklých metách a dobrodružstvích, jaká chce prožít jen málokdo.

Ze všech stran slýcháváme slovíčka údivu, překvapení a jsme neustále zahrnováni vodopády otázek, na které nadšeně reagujeme. Přijde nám to všechno jako rutina a čím déle v Africe jsme, tím více nám to připadá normálnější. Opačný efekt sledujeme u našeho okolí, které nás již nepovažuje za normální. Není divu, podrobně jsme procestovali 42 ze 49 zemí pevninské Afriky a téměř všechna místa, která jsou součástí prestižního seznamu UNESCO.

Každý rok své expedice zdokonalujeme a lépe se připravujeme. Tuto obrácenou vývrtku nejsme schopni ani ochotni za žádných okolností zastavit. Zastavil nás až covid-19.

Vedle toho taky v přepočtu asi 50 EUR, což je částka, za kterou jejích rodina...
Súdán je velmi chudá země, lidé jsou jako všude milí a přátelští.

Extrémní cestování je droga, o kterou nechceme přijít. Odpočinout si, to je sprosté slovo. Dřeme, abychom vydělali peníze, které pak bezhlavě utrácíme a rozdáváme v Africe. Celé roky se naše životy točí kolem příprav na další tříměsíční expedici. Vymýšlíme, jak sehnat peníze, které posléze můžeme rozdávat, aby naše skutečná truhla pomoci a radosti pro africké matky a děti, umístěná v našem expedičním voze, byla co nejplnější. Blažený pocit, který nás zaplavuje vždy, když můžeme těm nejzranitelnějším v těch nejzapadlejších koutech Afriky udělat radost nějakou malou částkou nebo šperkem, stojí vždy za to.

Proboha proč?

Mám ale pocit, že na cestách po Africe strašně rychle stárneme, jsme v permanentním napětí, nejistotě, stresu, smutku ze všudypřítomné korupce, chudoby a způsobu, jak lehkovážně se zde nakládá s lidským životem, především pak se životy žen a dětí.

Čím déle po Africe cestujeme, tím méně jí rozumíme. Afrika je navíc ukrutně drahá a nemůžeme si tak často neklást otázku, jak je možné, že každoroční 3měsíční expedici, při které vynaložíme obrovské peníze a energii, podstupujeme nervy drásající napětí, snášíme všudypřítomnou špínu, prach, nejistotu i neustálé dohadování s úplatnými úředníky a to všechno prostě nevyměníme za 9měsíční omlazující pobyt na nádherném ostrově plném klidu, tance, dobrého jídla, pití a pohodlí. Afrika nás totiž nabíjí víc než cokoliv jiného. Milujeme ji a nemůžeme bez ní být.

Neuvěřitelné ženy

Nejzranitelnějším článkem africké společnosti jsou bezesporu ženy a děti. Protože se dlouhodobě u nás doma angažujeme v pomoci ženám s dětmi, je logické, že toto téma je pro nás velmi citlivé i na černém kontinentě. Každý rok do Afriky vozíme od našich příznivců a kamarádů tisíce šperků a peníze, kterými se snažíme místním ženám udělat trochu radost a přilepšit jim. 

Málokdy dáváme peníze mužům, pokud ovšem nejsou na hlubokém dně. Rozdíly v chování mužů k ženám v rámci celé Afriky sice jsou, existují sebevědomé ženy, které si svoji pozici vydobyly a drží si své muže na uzdě, nebo fyzicky silné ženy, kterým říkáme „mama Afrika“, které nedovolí hrubé chování svému o 100 kg lehčímu muži vůči sobě, ale pokud bychom měli náš dojem vyjádřit globálněji, dá se říci, že žena je více či méně otrokyní. V některých zemích jako je třeba Čad nebo Mauretánie to platí trojnásob.

Nikdo totiž nemá jistotu, že ten „bílý“ muž jim nedokáže za svoji horlivost...

Jeden z našich nejhorších zážitků, které jsme na cestách v Africe zažili, bylo naše brutální zatčení a uvěznění v Čadu, kde jsme podstoupili tři úrovně jakéhosi soudního stání. Zažili jsme na vlastní kůži, jak se zachází s lidmi, kteří nejsou pokojní, při pronikavě ponižujícím řevu místní autority držící samopal v ruce se nedívají poníženě do země a dovolí si říci svůj názor. V tom případě jsem byl hned přetáhnutý samopalem přes záda, vláčen za vlasy nebo mi surově vráželi prst do oka.

Přitom jsme uplatnili jen naši civilizační povinnost verbálně se vyjádřit za nesouhlas s ubližováním mladým dívkám. Stalo se to v jedné malé vesničce, nedaleko Čadského jezera, kde platí pravidla, která nemohou nikoho z nás nechat klidným. Místní prefekt je něco jako bůh a nikdo si nedovolí mu odporovat, veškeré vztahy ve vesnici jsou založeny na loajalitě a bezvýhradné poslušnosti, přičemž nikdo neodporuje.

Miliony mrtvých a ryba za sex

Po zásahu francouzské ambasády, která využila své síly a obrovské přetrvávající koloniální autority, jsme byli z místa uvěznění odvedeni a pro jistotu za přísného dohledu odvezeni na hranice s Kamerunem. Při té příležitosti nám pan velvyslanec potvrdil příšerné statistiky, o kterých jsme se již dříve dozvěděli na webu OSN, že čadské dívky jsou prakticky v rámci rodin prodávány jako zboží již od svých 10 let.

Ve třetích zemích se prý provdá každý rok před dosažením 18 roku 8-10 milionů dívek. Podle stejných statistik kolem 14 milionů dospívajících dívek každoročně porodí, každý den zemře při porodu kolem 1500 dívek a 8000 dětí. Jsou prostě příliš mladé. Ženy se musí vyrovnávat s mnohem více překážkami než muži. Jsou zranitelné a často jsou na své problémy samy. 

Sierra Leone, 2019

Manželské svazky nebývají jako u nás z lásky, ta tam často není vůbec. Jde o peníze, majetek a pracovní sílu. Život jako takový bývá často bezcenný, minimálně je na nepředstavitelně nižší příčce, než to známe u nás. Ženy sex těší jen málokde, jde spíše o obchod. Pokud žena nemá na jídlo, je schopná si ho opatřit díky nabídce klínu.

Sami jsme jednou pozorovali ženu na tržišti, která byla dost zoufalá a chtěla koš malých ryb. Byli jsme úplně zdrcení tou scénkou. Muž se na ni skoro ani nepodíval, ležel na pytlích a byl velice arogantní. Už jsme vytahovali peníze a chtěli jí ryby koupit, ale došlo k zvratu. Zničehonic se muž zvednul, šel do domu a žena za pár okamžiků vstala a šla za ním. Za pár minut se vrátil rybář a hned potom si žena odnášela pár ryb. Co se v mezičase stalo je evidentní. 

Chtěla za svoji „službu“ celý lavor ryb, přetahovala se s ním o něj, on ji ale dal do igelitky jen pár kousků, svalil se na pytle a už se na její prosebné pohledy ani nepodíval. Arogance nejvyššího kalibru, ponížení jako hrom. Bylo nám z toho hrozně. Ženu jsme doběhli a dostala od nás 50 USD. Na ty její skleněné oči nikdy nezapomeneme.

To se ale děje dnes a denně, ženy jsou silnější než muži, muž by takové zacházení a zneužívání těžko snesl. Žena ale bohužel musí. Pan velvyslanec z francouzské ambasády v N’Djameně stejně jako velvyslanec ČR v nigerijské Abuji nás pochválili, že jsme se žen zastali a uznali, že nikomu, zvláště ne dívkám, by neměl nikdo ubližovat. Jedním dechem nám ale důrazně doporučili, abychom se do takových věcí již nikdy nepletli. Dodnes jsme šťastní, že nás z vězení oba dostali, pokud bychom však nepoužili velmi specifický způsob oznámení o naši situaci a poloze, možná by vše dopadlo jinak.

23 milionů žen nosí vodu na hlavě

Jedna z hlavních činností afrických žen je každodenní sběr dřeva a nošení vody. Odhaduje se, že každý den na hlavě nosí vodu až 23 milionů žen. Přestože se zdá, že mají své kostry na tuto práci přizpůsobené, není to pravda. Jejich chronické bolesti kostí a svalů patří mezi obvyklé neduhy. Deformují si páteř a pánev. Jsou oblasti, kde ženy tráví i 6 hodin denně sběrem palivového dřeva a vody, přičemž průměrně ženy a děti ujdou pro vodu 10-15 km denně, a na hlavě nesou 15-20 litrů vody. 

Z cestování Po stopách UNESCO.

Stovkám žen jsme při nošení vody na našich expedicích pomohli, naložili jim kanystry na auto, dřevo na kapotu a přivezli jim to vše domů, a pak jsme se museli prakticky za všechny chlapy hluboce stydět. Žádný z nich nečekal rychlý návrat svých žen, leželi v klidu ve stínu stromů nebo kouřili.

Součástí tohoto článku jsou fotografie, které jsme vyfotili na svých cestách po 42 zemích Afriky. Prohlédněte si krásné ženské tváře, jejich exotické rysy a nenechte se zmást jejich často velmi optimistickým a šťastným výrazem. Přetvářka patří mezi jejich důležité zbraně. Pokud můžete, udělejte radost ženám ve svém okolí. Co bychom bez nich dělali.

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se tak nechovají, vysvětluje Peková

Molekulární bioložka a genetička Soňa Peková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody...

Svoboda na dvou kolech Čechy láká. Porovnali jsme nejpopulárnější skútry

Počet skútrů v Česku roste, porovnali jsme ty nejpopulárnější. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Skútr, to znamená hlavně svobodu pohybu namísto stání v kolonách. V porovnání s automobilem nabízí levnější a...

Mám už celé krize dost, hyperbola strachu je šílená, říká šéfkuchař Pohlreich

Krize ho přišla na miliony. „Teď musíme hlavně bojovat a přežít.“ Vláda... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Když vidíte sedět Zdeňka Pohlreicha v úplně prázdné restauraci Next Door v centru Prahy, kde jste si dřív bez rezervace...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!