Místní muzeum se dodnes pyšní největší sirkou na světě, dlouhou 3,6 metru, kterou se podařilo zapálit škrtnutím o standardně velkou krabičku. Kde však hledat počátky spojení Sušice a sirek a proč se pouto přetrhlo?
Jméno vynálezce první škrtací zápalky sice obestírá tajemství, ale její kořeny na Sušicku dohledatelné jsou. Na začátku příběhu sušické sirkárny byla špionáž a sušický rodák Vojtěch Scheinost. Příběh začíná u vídeňského lékárníka Štěpána Röhmera, který začal vyrábět první škrtací zápalky počátkem 19. století.
Již zmíněný truhlář Vojtěch Scheinost odešel v roce 1826 do Vídně a přijal zaměstnání právě u Röhmera, aby pro něj vyráběl „sirkařský drát“, nutný pro výrobu zápalek. Tam se Scheinost seznámil s Marií Urbancovou, která lékárníkovi pomáhala s tajnou výrobou zápalek.
Export do 50 zemí světa
S její pomocí získal Scheinost poznatky o chemické přípravě zápalné fosforové směsi. V roce 1839 se oba rozloučili s Vídní a odstěhovali se do Sušice, kde získali souhlas k výrobě zápalek.
Počátky výroby byly velmi těžké. Brzy se nedostávalo peněz. Investorem a následně i majitelem sirkárny se proto stal židovský obchodník Bernard Fürth. Díky němu byla v roce 1844 postavena nová továrna. Když Fürth zemřel, předal sirkárnu dědicům s podmínkou, že v ní nesmí pracovat nikdo ze Scheinostovy rodiny. Scheinost proto založil v Sušici v roce 1868 druhou, tzv. Horní sirkárnu.
Koncem 19. století se na trhu začala projevovat vysoká nadprodukce zápalek. V Čechách v té době fungovalo na dvacet větších továren. Vrcholem dlouhých vyjednávání mezi jednotlivými konkurenty na trhu bylo založení firmy „SOLO“, ve které se spojilo šest největších rakousko-uherských sirkáren.
Mezi nimi i obě sušické továrny. Po druhé světové válce byl ustaven národní podnik SOLO, závody na zápalky, národní podnik se sídlem v Sušici.
Už před druhou světovou válkou měly zápalky ze Sušice velký úspěch a exportovaly se do 50 zemí světa. V roce 1948 měl podnik přes 2000 zaměstnanců. Ještě v roce 2006 byla kapacita linek více než 600 miliard klasických krabiček ročně. I přesto byla výroba soukromým majitelem v roce 2008 v Sušici ukončena a přesunuta do Indie.
Legendární zápalky ze Solo Sušice
Tak skončila éra průmyslu v Sušici. Město se vydalo jiným směrem a začalo vzkvétat. Za posledních 15 let se z něj stalo oblíbené místo pro trávení dovolené, nabízející návštěvníkům celou řadu aktivit. Sušice se tak přerodila z města sirek v město zážitků. Brána Šumavy otevřela svou náruč návštěvníkům.
Na své si zde přijdou vyznavači pěší turistiky, neboť okolí je protkáno mnoha zajímavými stezkami. Za trochu námahy určitě stojí výšlap na Svatobor nebo Sedlo. Odměnou jsou dechberoucí výhledy. Kdo vyráží raději na kole, ocení četné cyklotrasy roztroušené šumavským podhůřím. Ti fyzicky méně zdatní mohou, díky síti dobíjecích elektrostanic, objevovat místní krásy na elektrokole. K sušickému koloritu patří bezesporu také vodáci sjíždějící zlatonosnou Otavu.
Zábavu i další sportovní vyžití nabízí sušický bazén, zrekonstruované koupaliště, letní in-line krytá hala, lanový park nebo moderní skatepark. Badatelé a fanoušci historie ocení šumavské Trojhradí (Kašperk, Rabí, Velhartice) nebo expozici Muzea Šumavy s mechanickým betlémem. Revitalizací prošly také městské lesoparky (Santos, Pod Kalichem), dětská hřiště, místní kino i galerie, která nabízí řadu zajímavých výstav.
