26. prosince 2008 12:07 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Čtyři králové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 137Diskuse
Tomáš Garrigue Masaryk | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Garrigue Masaryk | foto: Lidové noviny

PRAHA Příští rok oslavíme dvacet let demokracie. Polistopadová doba bude nepochybně srovnávána s demokratickou první republikou. Podíváme-li se na tehdejší a dnešní prezidenty, objevíme celou řadu pozoruhodných shod.

Že jsem se stal prezidentem: na to jsem nebyl připraven, začíná kapitola „V republice“ v Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem. A pak první československý prezident popisuje, jak tedy začal studovat uspořádání republiky americké, švýcarské, představoval si detaily konstrukce státu či si „revidoval katastr politicky a administračně zralých osobností“.

„To se rozumí, porady s vedoucími politiky a ministry mívám i dnes, a hodně často. Snažím se všechno kontrolovat, třebaže do administračního chodu zasahuji co nejméně; je nutné, aby se ministři sami zaučovali, jako jsem se musel zaučovat také já. Často, snad denně, si říkám: ještě třicet let klidného, rozumného a dělného vývoje, a pak je náš stát zajištěn,“ popisoval TGM svůj přístup k vládnutí, který se doposud stal do značné míry charakteristickým pro jeho demokratické nástupce.

Tento fakt se dá ukázat na řadě příkladů. Jeden za všechny – psaní projevů. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že jde o záležitost subtilní, není tomu tak. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel i Václav Klaus bedlivě kontrolují nejenom obsah a styl projevů, ale obecně vše, co podepisují. „Speechwriterům“ na Hradě pšenka zatím nekvetla.

Uvozovky dolní Havel obnovil funkci hradního architekta. Bořek Šípek si ale nemohl kvůli zákonu o veřejných zakázkách dovolit to co Plečnik. Mohl ale dělat menší práce. Mysleli jsme si, že bude dělat koncepce, ale to on zase nechtěl. Zdeněk Lukeš historik architektury
Uvozovky horní

„Havel strávil všechny víkendy tím, že psal nějaký projev,“ říká politolog a bývalý Havlův spolupracovník Jiří Pehe. „Rozhodující pro něj nebylo obsahové hledisko, ale literární styl. Často třeba nezabudoval naše věcné připomínky do textu a odůvodňoval to tím, že by to pak dobře neznělo.“ Pehe se tak musel spokojit s tím, že jako Havlův „ghost writer“ psal krátká doporučení, o která žádala zahraniční nakladatelství na obálky knih, protože Havel sám neměl čas knihy číst.

Masaryk nejenže si psal sám oficiální projevy, ale pod různými pseudonymy či zkratkami publikoval velké množství článků v denním tisku, často ostře polemického charakteru. „Masaryk si nechával některé své články stylisticky upravovat svou milenkou Oldrou Sedlmayerovou, aby nebylo poznat, že je psal on,“ říká historik Josef Tomeš. Přesto ale dotčení většinou dobře věděli, odkud kritika vychází.

Posedlost vlastnoručním psaním projevů dovedl ad absurdum Edvard Beneš, známý tím, že si pro svou potřebu pořizoval podrobné zápisy ze všech jednání, která kdy vedl. A nejen to: „Beneš dokonce vlastnoručně stylizoval i některé novinové zprávy, které se ho týkaly,“ tvrdí historik Richard Vašek. Na rozdíl od Havla, kterému šlo více o styl, byl Beneš již od doby, kdy působil v čele diplomacie, posedlý přesným vyjadřováním. Jeho projevy jsou tak plné dlouhých souvětí a ve spojení s nevýrazným přednesem posluchače většinou uspávaly.

Uvozovky dolníPokud jde o skutečnou vazbu na mocenské struktury, tak na tom byl v určité době nejlépe Klaus. První republika vytvářela stát, ale nevytvářela demokracii. Polistopadový systém měl stát, ale neměl demokracii.
Jiří Pehe politolog

Uvozovky horní


Fundované srovnání čtyř prezidentů by vydalo na rozsáhlou studii, ale ve zkratce lze jejich osobnosti postihnout třeba takto: „TGM byl idealista, který v praktické politice postupoval velmi pragmaticky. Edvard Beneš byl zprvu spíše úředník než politik,“ vypočítává politolog Ladislav Cabada ze Západočeské univerzity v Plzni. „Václav Havel je kosmopolitní idealista, který v praktické politice kombinoval přístupy velmi pragmatické s přístupy velmi nepragmatickými. Byl jediný z prezidentů, který jednoznačně preferoval globální a obecná témata před domácími, což mu velmi ubíralo na popularitě. A Václav Klaus je technolog moci. Ideologickou rétorikou liberalismu velmi často zakrývá výrazně nacionalistické, místy až panslovanské postoje.“

Zdravé tělo a zdravý duch
U TGM, Edvarda Beneše, Václava Havla a Václava Klause najdeme celou řadu společných rysů. Ještě více podobností vyjde ale najevo, pokud budeme srovnávat dvojice Masaryk–Havel, Beneš–Klaus. Havel býval srovnáván s Masarykem zejména v počátcích svého prezidentování.

Příměr používali jak Havlovi příznivci („druhý Masaryk“), tak jeho odpůrci („není to Masarykův formát“) a on sám se tomuto poměřování celkem pochopitelně bránil. Společných rysů mezi Masarykem a Havlem bychom jistě našli celou řadu, nejpodstatnější je ale asi ten, že oba prosazovali své politické představy silou svého charismatu a že oba velmi dbali na sebeprezentaci.

„Masaryk i Havel se snažili hodně kontrolovat, jak působí na veřejnosti. Masaryk měl tu představu své mužnosti, obraz vzpřímeného atleta. Havel si zase pěstuje obraz intelektuála, který je možná na veřejnosti více nerozhodný než ve skutečnosti,“ říká Jiří Pehe. V obou případech měla tato posedlost kontrolou vlastního obrazu někdy až komické rysy: historik Antonín Klimek třeba popisuje scénu, jak Masaryk dělal před dámami dřepy, aby ukázal, jaký je jura, dokumentární film Občan Havel zase vykresluje Havla jako osobu až maniakálně posedlou režírováním svých veřejných vystoupení.

Zatímco paralela Masaryk–Havel již dávno zdomácněla, málokdo zatím podrobněji uvažoval o spřízněnosti Beneše a Klause. Podíváme-li se ale na „prezidenty pokračovatele“ pozorněji, objevíme zřejmě více společných vlastností než u „prezidentů osvoboditelů“. Za prvé jsou oba hyperaktivní. „Umí nasadit neuvěřitelné pracovní tempo. My jsme padali vyčerpáním a nechápali, odkud čerpá energii,“ vzpomínal v LN na Klause jeho bývalý mluvčí Tomáš Klvaňa.

Podobně také Beneš trávil v úřadě dvojnásobek běžné pracovní doby: když Ferdinand Peroutka sbíral materiál pro Budování státu, debatoval také s Benešem. „Byl neúnavný, daleko neúnavnější než já. Když vyprávěl, vyprávěl s vášní,“ vzpomínal na schůzky, které trvaly do tří či čtyř hodin ráno.

Beneš a Klaus mají také podobný styl jednání s lidmi. Zatímco Masaryk své návštěvníky většinou mlčky a zpytavě poslouchal – mnozí měli dojem, že jsou u zkoušky – Beneš i Klaus často nenechají příchozí ani doříci úvodní větu a spustí dlouhý monolog. Historik Josef Tomeš má dodnes v paměti, jak v roce 1992 s kolegy předával tehdejšímu ministrovi financí výtisk Československého biografického slovníku.

Uvozovky dolníEdvard Beneš byl již od doby, kdy působil v čele diplomacie, posedlý přesným vyjadřováním. Jeho projevy jsou tak plné dlouhých souvětí a posluchače většinou uspávaly.Uvozovky horní

Klaus udivil historiky dlouhou a značně fundovanou přednáškou o encyklopediích domácích i zahraničních. Když se autoři začali omlouvat, že spousta důležitých lidí ze slovníku vypadla, reagoval prý Klaus svým typickým stylem: chvíli listoval v knize, kroutil hlavou a říkal: „Ale ne, to ne, mně se naopak zdá, že někteří přebývají.
Třeba tady Otakar Mrázek, to jsem v životě neslyšel.“ Zmíněný Mrázek byl přitom dlouholetý profesor Vysoké školy ekonomické.

„Beneš a Klaus jsou svým naturelem úředníci,“ připomíná další shodný rys Jiří Pehe. „Klaus je svou mentalitou účetní, převádí vše na zisky a výnosy, rozumí velmi dobře technologii moci.“ Možná, že ještě podstatnější je fakt, že pro oba představuje politika aplikovanou vědu, v níž se považují za odborníky (u Beneše to byla sociologie, u Klause ekonomie). „Také politika je věda a školený vědec uplatňuje v ní přirozeně sebe jako vědce, tj. snaží se provádět politiku metodou vědeckou,“ napsal Beneš v červenci 1936.

Pro Beneše i Klause je také příznačné, že nesnesou kritiku a své spolupracovníky si vybírají z lidí, kteří jsou jim bezmezně oddáni. Jiří Pehe v jejich osobnostech dokonce vidí určitou „nemužnost“, která se projevuje také tím, že chovají k řadě lidí iracionální nenávist a nedokážou svým odpůrcům odpouštět.

V případě Beneše měly tyto záště tragické následky po druhé světové válce, když byla odsouzena k vysokým trestům řada jeho oponentů z doby první republiky v politických procesech za zcela smyšlenou kolaboraci (například Jiří Stříbrný na doživotí či Rudolf Beran na 20 let).

Pehe si všímá ještě jedné zajímavé paralely: v případě Masaryka–Havla šlo o velmi silnou vazbu na Ameriku, v případě prvního československého prezidenta dokonce rodinnou. Beneše s Klausem zase spojuje „podivuhodná příchylnost k Rusku“. Zatímco u Beneše byl obrat k Východu důsledkem zklamání z Mnichova, Klausovy motivy k hraní ruské karty nejsou zcela zřetelné. Svou roli může hrát určitý pocit zneuznání na Západě, snaha o nonkonformnost za každou cenu či obdiv k ruské síle.

„Zatímco Masaryk a Havel byli idealisté, Beneš i Klaus jsou pragmatici. Je to zajímavé, že vždy to začíná idealistou a končí pragmatikem,“ říká historik Michal Pehr. Další paralelu můžeme najít v Benešově a Klausově myšlenkovém vývoji: „Oba byli na počátku své kariéry vnímáni jako kosmopolité, zatímco později se z nich stali nacionalisté,“ říká historik Josef Tomeš. Ještě na počátku 90. let se Klaus stylizoval do role liberála anglosaského střihu, který jen shodou okolností žije v postkomunistické střední Evropě. Dnes stále častěji vystupuje na obranu „národních zájmů“.

Budovatelské ambice
Díky Masarykovi se Hrad stal důležitým mocenským centrem, a byť faktická moc prezidentů je dnes ještě omezenější než v minulosti, nic se na tomto faktu nemění. Prezident je důležitý symbol, paradoxně „pokračovatel“ císařů, které jsme odvrhli spolu s monarchií. Ale to je jenom polovina reality. Hrad zároveň funguje jako symbol československé, později české státnosti. Přitom se v roce 1918 kvůli symbolickému propojení Hradu s monarchií uvažovalo o tom, jestli má být vůbec sídlem prezidenta.

„Masarykovi nakonec vyhovovalo, že se z Hradu nestalo třeba muzeum, protože on nebyl žádný prezident v pozadí. Byl to muž v politice velmi aktivní. Takže nakonec, myslím, to bylo v souladu s jeho představou,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš.

„Rozhodně se snažil posílit ideu, že Pražský hrad je centrum demokratického státu. V roce 1919, když sem přišel, tak byl Hrad v dezolátním stavu, všude se topilo uhlím, bylo třeba vytvořit důstojné prostory pro práci, přijímání návštěv a zavést sem moderní média. Plečnik vybudoval první kolektor u nás vůbec – podzemní chodbu, jíž vedou všechna potrubí, takže se můžou opravit bez kopání do země.“


Uvozovky dolníSpecifikum československého a českého prezidentství spočívá zejména v jeho téměř mystickém charakteru. TGM se stylizoval do podobné polohy jako císař František Josef I. A na tento obraz navazovali i další prezidenti.
Ladislav Cabada politolog
Uvozovky horní

Plečnikovy ideje Masarykovi vyhovovaly, nicméně nedohlížel na uvádění architektových nápadů do praxe. To přenechal své dceři Alici, která mimochodem výběrem Plečnika nejdřív nijak nadšena nebyla. Každopádně se ale změny realizované za Masarykovy vlády nedají srovnat se zásahy žádného dalšího prezidenta. Klíčem bylo, aby Hrad symbolizoval celé Československo, tedy včetně Podkarpatské Rusi.

„Jde třeba o symbolickou tematiku jednotlivých zemí – blesky na mřížích reprezentují Slováky, barokní plastika Hektora má na podstavci slovenský znak, vlajkové žerdě byly z moravské jedle,“ říká Lukeš a ukazuje na podlahu, pod níž je tzv. Erbovní síň. V té je také erb s podkarpatským medvědem, symbolem Podkarpatské Rusi.

Nicméně Masarykovi se nepodařilo upravit vše – třeba z Jízdárny chtěl udělat po vzoru amerických prezidentů Masarykovu knihovnu. Beneš se svým architektem Pavlem Janákem (rekonstruoval mu již dříve Černínský palác pro Ministerstva zahraničí) toho mnoho nestihli – Janák se věnoval především poválečným rekonstrukcím poničené Míčovny a přestavěl bývalý barokní skleník na prezidentskou rezidenci.

Podobně jako TGM, i Havel přišel na Hrad, který byl v zanedbaném stavu. „Nebyl navenek zchátralý, komunisti sem nalili spoustu peněz třeba do fasád, ale mnoho objektů bylo nevyužito nebo byly využity k nějakému stupidnímu účelu. Třeba v jedné z nejkrásnějších prostor, což je renesanční Císařská konírna, byla tělocvična pro hradní stráž,“ říká Lukeš a líčí, kolik věcí se muselo udělat, aby mohl být Hrad otevřen veřejnosti, aby měl přívětivější tvář. Pracovně se tomu říkalo „otevírání zakletého zámku“.

Podobně jako Masaryk si Havel na přestavbě Hradu hodně zakládal. A na rozdíl třeba od Václava Klause se i osobně hodně angažoval. „Obnovil funkci hradního architekta, když jmenoval Bořka Šípka. Ten si ovšem nemohl dovolit to co Plečnik vzhledem k nově přijatému zákonu o veřejných zakázkách. Mohl ale dělat menší práce,“ říká Lukeš a dodává, že nejvýraznější Šípkova stopa je v interiérech.

Největšími realizacemi této éry se kromě rekonstrukcí staly Oranžérie Evy Jiřičné a Pleskotův tunel pod Prašným mostem.
Ani Havlovi se ale nepodařilo realizovat vše. Chtěl třeba, aby byl v Lumbeho zahradě zbudován monumentální skleněný pavilon se subtropickými rostlinami, kam by návštěvníci chodili relaxovat. A v době, kdy už nebyl prezidentem, přišel s ideou, aby se od Prašného mostu podél Jelení ulice postavily domečky – každý z nich měl reprezentovat stát Evropské unie.

Václav Klaus má výhodu v tom, že se mu daří vyjednat více finančních prostředků než jeho předchůdci. Probíhají tak rekonstrukce interiérů a historických objektů. „Klaus nemá ty ambice, jako měl Havel, aby tady po něm zůstaly nějaké dominanty. Na druhé straně mu vyhovuje, když ty věci jsou perfektně udělané,“ říká Lukeš. „Oběma ale šlo o totéž – o otevření Hradu lidem a o to, aby Hrad byl důstojné sídlo hlavy státu.“

Charizmatické figury
Hrad se stal nejenom důležitým symbolem, ale i významným mocenským centrem, dějištěm „politických her“. Jeho prvorepublikový chod je dobře známý díky Antonínu Klimkovi a jeho knize Boj o Hrad. Klimek ukazuje, že tehdejší systém nebyl de facto demokracií, ale oligarchií, v níž dominovala dvě mimoústavní mocenská centra – Hrad a Pětka. Masarykův Hrad měl své informátory a příznivce ve všech politických stranách, v tisku, patřilo do něj Benešovo ministerstvo zahraničí, vlivná legionářská lobby, mohl počítat s velkorysými finančními příspěvky.

Všeobecně se soudí, že po roce 1989 byla moc Hradu nejvýraznější během prvních měsíců Havlova prezidentství, kdy měl bývalý disident největší lidovou podporu a díky ní mohl vnucovat svou vůli dezorientovaným či teprve vznikajícím politickým formacím. Spor Havel–Klaus byl především o povaze politické moci: zda jí bude mít spíše Hrad, anebo politické strany.

„Pokud jde o skutečnou vazbu na mocenské struktury, tak na tom byl v určité době nejlépe Klaus,“ říká Jiří Pehe. „První republika vytvářela stát, ale nevytvářela demokracii. Polistopadový systém měl stát, ale neměl demokracii. Z toho vyplývá ten rozdíl ve fungování prezidentů. Václav Klaus v procesu obnovy tržního hospodářství vytvořil celou třídu ekonomicky mocných lidí, která se k němu nějak vztahuje.“

Václav Klaus navíc založil nejsilnější pravicovou stranu a dlouhá léta ji vedl. Z toho vyplývá, že jeho vztah k politickým stranám jako základnímu stavebnímu kameni liberální demokracie je nezpochybnitelný. Nicméně to se postupně mění – vzdal se funkce čestného předsedy ODS a naznačil, že by podpořil novou stranu. „Je logické, že chce-li prezident v našem ústavně-politickém systému mít moc, musí obratně manipulovat s politickými stranami,“ tvrdí Cabada.

Čeští demokraticky zvolení prezidenti jsou podle Cabady obecně k politickým stranám nedůvěřiví až skeptičtí – Masaryk kritizoval stranický mumraj první republiky, Beneš rovnou dospěl k závěru, že je ideální mít ve stranickém systému pouze tři politické směry (socialistický, liberální, křesťanský), a Havlova averze vůči politickým stranám byla až paranoidní. Každopádně všichni čtyři prezidenti doposud dokázali manévrovat tak, aby minimálně nepoškodili svou aureolu významných politických hráčů, kteří sice nemají velké pravomoci, ale dokážou jich šikovně využít i díky tomu, že si zachovávají vysokou podporu veřejnosti.

„Specifikum československého a českého prezidentství spočívá zejména v jeho téměř mystickém charakteru,“ tvrdí Ladislav Cabada. „TGM se stylizoval do velmi podobné polohy jako císař František Josef I.: vzal si uniformu či jezdil na koni, což z něj udělalo ,otce národa‘. A na tento obraz vystavený veřejnosti navazovali i další prezidenti. Obecně se ale dá říct, že i když je prezident volen nepřímo, byli jak za první republiky, tak nyní voleny silné a charizmatické figury, což je v jistém rozporu s chápáním prezidenta v parlamentním systému.“

  • 137Diskuse


Petr Zídek

Autor

Petr Zídekpetr.zidek@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.