Pozoruhodné. To, co by Jiří Paroubek nazval vítěznou bitvou ve válce proti pickwickovskému kapitalismu, považuje jeho britský kolega Gordon Brown za porážku. Europoslanci schválili směrnici glajchšaltující povolené maximum pracovní doby v celé Evropské unii na 48 hodin týdně a odmítající i všechny výjimky na základě dobrovolného souhlasu. Čím to, že různí socialisté mohou tento krok posuzovat různě? Záleží na tom, s jakou perspektivou se dívají.
Bývaly doby opravdu pickwickovského kapitalismu, kdy se lidé práce báli, kdy socialisté bojovali za zkracování pracovní doby. Od té doby slavíme Svátek práce. Až dvacáté století přineslo strach ne jen z práce, ale též o práci, nezaměstnanost. Jenže to je chleba o dvou kůrkách: člověk, jenž se bojí o práci, snadněji přistoupí na tvrdé pracovní podmínky.
Žijeme, abychom pracovali, nepracujeme, abychom žili, říkají socialisté typu Paroubka, prostě lidé, kteří kladou důraz na evropské směrnice. Pracujeme proto, abychom prosperovali, říkají socialisté typu Browna. Pro ně zní základní otázky jinak: Musí být maximální pracovní doba v každé zemi EU skutečně jednotná? Musíme sbírku předpisů zaplevelit dalším svazkem? A hlavně: musíme zabetonovat jednu hranici, když všude se dnes prosazují přizpůsobivé a flexibilní firmy?
Čtěte „V práci jen...“ na str. 14
