Mikulášek byl z nich starší, rozložitější, špatně viděl a ke stáru ještě hůře chodil. Oba byli Moravané do morku kostí, ale v Brně se nenarodil ani jeden z nich, Skácel u Hodonína, Mikulášek v Přerově, ale bez Brna by asi nebyli a ono bez nich. Oba vedli podobnou životosprávu, měli podobné zaměstnání v redakci Hosta do domu a za normalizace podobný osud: nikdo je sice přímo nezakázal a oni také přímo do střetu s režimem nešli, ale stejně dlouhá léta jako by nebyli.
Od narození Oldřicha Mikuláška uplynulo 26. května sto let. To je vhodná příležitost ho připomenout výstavou, a kde jinde než v Brně. Tamější Moravské zemské muzeum uspořádalo v Ústavu šlechtičen (dům mezi Kobližnou a Běhounskou) ne nijak rozsáhlou, ale důstojnou výstavu, která je založena na korespondenci, kterou básník Mikulášek během svého života vedl. Jsou tu faksimile i originály dopisů různého druhu a od různých osob, druhů a přátel, ke kterým patřil Halas, Hrubín, Závada, ale v těch mladých letech i Jan Pilař, který pak udělá velkou funkcionářskou kariéru a za normalizace se stane s jiným oficiálem, Ivanem Skálou, pánem nad osudem básnických „kolegů“, se kterými si nepřestane v korespondenci tykat, ale je to úplně jiné tykání než v těch mladých letech. Je to korespondence trapného ponižování, kdy ti, kteří mu nesahali po holeň, se vymlouvají a kroutí a přitom je jasné, že má utrum.
Oldřich Mikulášek zemřel ve svém Brně v červenci 1985. V posledních letech už téměř nechodil, ale i tak pálil jeden půlčík za druhým. Ve výstavní vitríně je několik autentických předmětů – brýle z laciného skla, cigaretový náustek, červená šála do zimy. Francouzské hole nikoli. A mnoho fotografií. Od Jana Skácela jen jedna pohlednice z Itálie s podpisem Lawrence Ferlinghettiho a A. M. Ripellina. Ti dva si psát nemuseli. Byli ze stejného Brna.
