„Mým cílem je vytvořit nové místo k setkání, sdílení a prožitku. Místo, které bude živoucí součástí města Kamenický Šenov. Návštěvníkovi má být průvodcem v Příběhu lustru, novodobé expozici lustrů a svítidel, která neexistuje zatím nikde ve městě,“ přiblížila serveru Lidovky.cz podstatu své myšlenky Šváchová. Vizi rozpracovala v diplomové práci, s níž loni absolvovala na ČVUT. Právě její diplomka se má stát základem, z něhož by měla obnovená budova s přezdívkou Eliáška vzejít.
Kyselka smutku a naděje. Zaniklý svět kdysi světoznámých lázní |
Továrna firmy Elias Palme nesoucí jméno rakousko-českého podnikatele vyrostla v roce 1905, jednu dobu v ní pracovalo na pět set lidí. Fabrika se ze všeho nejvíce soustředila na produkci špičkových lustrů. Výrobky z tohoto závodu od 20. let minulého století postupně zdobily Královskou operu v Římě, budovy opery La Scala v Miláně, hotel Waldorf Astoria v New Yorku či proslulou operu v Sydney, lustr pro římskou operu byl se svými deseti metry v průměru ve své době největší na světě.
„Továrna Elias Palme je významným dokladem historie a průmyslového rozmachu města Kamenický Šenov. Odkazuje na dobu největšího ekonomicko-průmyslového rozvoje nejen města, ale celého regionu. Je též dokladem doby, v které se průmyslová funkce objektu snoubila s kvalitní architekturou,“ přiblížil serveru Lidovky.cz význam bývalé fabriky šéf liberecké pobočky Národního památkového ústavu Miloš Krčmář.
Architektce ukázal Eliášku její otec, budova je památkou
Slávu podniku ale sebral komunistický převrat, znárodnění firmy a přesun výroby, produkce v Eliášce skončila roku 1972. V jednu chvíli pak sloužila jako sklad, ale v posledních letech opuštěná budova ze všeho nejvíce podléhá zkáze. Postupné chátrání neodvrátilo ani to, když secesní stavba získala v roce 2007 statut kulturní památky. Pozornost Šváchové původem z nedaleké České Lípy nasměroval k Eliášce její otec, uznávaný sklářský technolog, který své dceři budovu ukázal.
Vizuální návrh zobrazuje, jak by mohla obnovená továrna vypadat.
Impuls zažehnutý otcem Terezy nakonec vyústil v projekt Skleněného domu, který Šváchová obhájila jako diplomovou práci. Kdyby se její vize uskutečnila, bývalá fabrika by se proměnila ve zmíněnou expozici lustrů, vedle toho by v objektu fungovala knihovna, kavárna či městské infocentrum. „Obyvateli Kamenického Šenova má sloužit jako zámek, kde bude trávit část svého volného času, kde bude nejen kulturně žít,“ podotkla k tomu Šváchová.
Velkorysý záměr se samozřejmě neobejde bez velké finanční injekce. Šváchová proto svůj plán předestřela na několika frontách, její záměr tak zarezonoval například na místní radnici, libereckém hejtmanství či několika regionálních firmách v čele se sklářským gigantem Preciosa. „Ta budova, která je postavená v secesním stylu, je pro město duchovním a kulturním dědictvím, takže bychom se k tomu měli postavit čelem,“ řekl serveru Lidovky.cz starosta Kamenického Šenova František Kučera.
Podle Šváchové se projekt přehazuje jako horký brambor
Liberecký kraj už například uvolnil 300 tisíc korun na nutné udržovací práce v objektu, ministerstvo kultury na stejný účel za poslední dva roky přispělo 1,1 milionem korun. Vize Šváchové však naráží na to, že zatím není nikdo, kdo by si ji vzal zcela za svou. Ačkoliv s ní všichni zainteresování souzní, nikdo nechce udělat rozhodný první krok. Ten by spočíval ve zpracování projektové dokumentace, rozpočtové rozvahy a především shromažďování potřebných financí. A ty jsou v řádech nejspíš desítek milionů.
„On se každý tak trochu bojí vzít zodpovědnost na sebe, a tak si jí různí lidé a instituce přehazují jako horký brambor. Je to naprosto pochopitelné, jedná se o ohromný projekt, který nebude stát málo peněz a je to samozřejmě riskantní podnik,“ podotýká k tomu architektka. Současným majitelem objektu je Spolek Eliáška, který ji koupil přibližně před třemi lety. V silách spolku však zatím není víc než udržovat budovu ve stávajícím stavu.
  |
„Budeme rádi, pokud někdo bude chtít vstoupit do spolku a s čímkoliv pomoc. Chtěli bychom, aby to dál sloužilo regionu,“ řekl serveru Lidovky.cz člen spolku Roman Procházka. Nový impuls obnově bývalé fabriky by mohl dát starosta Kučera, který se chce do konce prázdnin sejít s představiteli evropské společnosti Light and Glass a pobavit se s nimi o budoucnosti Eliášky. Náplní společnosti je mimo jiné pořádání expozic rytého či broušeného skla.
‚Pan prezident se bude na opravu ptát‘
Ať už zmíněná schůzka projekt Skleněného domu posune, či nikoliv, jisté je jedno. Podílet se na něm musí více stran s plným nasazením. „Jde o velmi rozsáhlý a náročný projekt a není reálné, aby jej zrealizoval pouze jeden subjekt,“ sdělila k tomu serveru Lidovky.cz manažerka komunikace firmy Preciosa Barbora Ševčíková. Sama architektka Šváchová tak ví, že k naplnění její vize vede ještě dlouhá cesta.
Elias PalmeRakousko-český podnikatel (1827 - 1893) se narodil a zemřel v Kamenickém Šenově. Firma Elias Palme & Co. byla založena v roce 1849. Palme tak navázal na rodinnou tradici, protože v dílně jeho předka Josefa Palmeho vznikl v roce 1724 první lustr v oblasti. |
„V reálné situaci musí být projekt rozfázovaný a všichni účastníci procesu se shodli na tom, že aktuálně musí být nejvíce energie, času a financí soustředěno do záchrany hlavní průčelní budovy a budovy bývalé slévárny,“ uvažuje. Mezníkem pro dotažení obnovy Eliášky by se měl stát rok 2024, kdy si bude Kamenický Šenov připomínat 300 let od počátku výroby lustrů v oblasti. „Bylo by hrozně hezké, kdyby se to do té doby zrekonstruovalo. Je takové magické číslo,“ podotýká starosta Kučera.
Osud Eliášky budí zájem i na Pražském hradě, prezident Miloš Zeman její prohlídku zahrnul do programu své předposlední návštěvy Libereckého kraje. Bývalá továrna je součástí seznamu nejohroženějších památek v zemi Národního památkového ústavu, jejž Zeman vede v patrnosti. „Tento seznam je panem prezidentem předkládán hejtmankám a hejtmanům s žádostí, aby se zasadili o jejich opravu. Až opět navštíví Liberecký kraj, bude se pana hejtmana ptát, jak opravy památek pokročily,“ sdělil serveru Lidovky.cz hradní mluvčí Jiří Ovčáček.
