V provinciích umírají děti hlady, ženy perou v městských fontánách. Prádlo pak rozvěšují na zdemolované památníky v kdysi luxusních čtvrtích. Banky otevírají své brány jen občas, lidé přišli o své úspory. Střední třída, jejíž příslušníci ještě nedávno jezdili na Floridu za levnými nákupy, se zmenšila na polovinu. V zemi je pětadvacetiprocentní nezaměstnanost. Oficiální měně už nikdo nevěří a platí se podomácku vyrobenými penězi. Místo činu: Argentina na začátku roku 2002. V zemi před pár měsíci proběhl státní bankrot.
Připomíná to druhý neznámější moderní bankrot, krach Ruska v roce 1998. Bývalou supervelmocí otřásly ekonomické nepokoje a politické zmatky. Na nádražích postávali žebrající penzisté, spousta bank zkrachovala a regály obchodů byly poloprázdné. Lidé v očekávání katastrofy vykupovali jak základní potraviny, tak i například prací prášky. Místo rublu chtěli všichni za své zboží dolary.
Jenže tyhle obrázky nejsou jen důsledkem státního bankrotu. To, co způsobuje výše popsaný katastrofální rozvrat, má většinou na svědomí následující bankovní krize. Pravděpodobnost jejího vypuknutí činí podle ekonomů Eduarda Borenszteina a Uga Panizzy pracujících pro Mezinárodní měnový fond v průměru 14 procent. Toto číslo se úměrně zvyšuje s dobou, po kterou stát rozhodnutí o bankrotu odkládá. A krize po státním bankrotu je často horší, pokud je spojena se snahou vlády za každou cenu udržet nadhodnocený kurs měny. Pád je pak o to hlubší.
Bankrotem k nezávislosti Státní bankrot je definován jako neschopnost země splatit včas své domácí či zahraniční závazky. Když je provedený včas, než dluhy začnou dusit stát, nemusí být žádnou katastrofou. Uruguayi se takto na začátku století povedlo téměř bezbolestně dojednat snížení dluhů o zhruba deset procent. Velká Británie zase v roce 1932 snížila úrok vyplácený z válečných dluhopisů. Často ale politici s bankrotem váhají, nechají státní zadlužení dojít do gigantických rozměrů a pak využívají razantnějšího mechanismu vnitřního bankrotu: nevyplatí svým občanům mzdy nebo důchody, zablokují jejich peníze v bankách či provedou měnovou reformu, která občany připraví o úspory. Například Rusko přestalo už měsíce před vyhlášením moratoria na splácení zahraničních dluhů platit mzdy v některých státních podnicích. Není divu, že se nešťastní horníci bez výplat pokusili zablokovat Transsibiřskou magistrálu.
Mimochodem, státní bankrot v tehdejším Československu proběhl také „vnitřním“ způsobem. Šlo o měnovou reformu v roce 1953, kdy byly staré peníze za nové vyměňovány v nevýhodných poměrech. „Tehdy se naplno zakořenil v naší lidové mluvě pojem měna. Lidé tím nemyslí ekonomický fenomén tak, jak jej vnímáme dnes, ale míní jím opatření státu, vrchnosti, které jim odcizí jejich úspory a majetky,“ říká bývalý ředitel Komerční banky Richard Salzmann.
Další možností, jak se vypořádat s kypícími dluhy, je roztočení inflační spirály. Ta zmenší dluhy a od střadatelů stáhne úspory. Něco takového samozřejmě nejde, pokud vláda bazíruje na pevném svázání národního platidla s nějakou cizí měnou jako v případě Ruska a Argentiny. Rovněž ji nelze uplatnit v případě, že země je součástí měnové zóny, kterou neovládá. S tím má nyní problém Řecko. O osudu eura se totiž nerozhoduje v Aténách, ale v Bruselu a ve Frankfurtu, kde sídlí Evropská centrální banka. Stejně tak je obtížné vyvolat inflaci, když platíte zlatými nebo stříbrnými mincemi. To byl příklad předmoderních států, které ani pořádně nemohly zmrazit vklady a mohly nanejvýš vyvolat pogromy na cizí, zpravidla židovské bankéře.
Pokračování na straně 14
Bankrot státu? Pouhý strašák
Dokončení ze strany 13
Na druhou stranu předmoderní státy prostě přestaly svým věřitelům platit. Samozřejmě přitom riskovaly územní ztráty. Raně novověké Španělsko prošlo ve druhé polovině 16. a na začátku 17. století celou šňůrou státních bankrotů. „Vyhlášení úpadku jako by způsobilo výbuch,“ stěžoval si Luis de Requesens, guvernér Nizozemska pověřený tehdy znovudobytím vzbouřených provincií. „Nemůžu získat žádný úvěr, nemůžu najít ani minci. Bez zázraku se celá naše vojenská mašinerie zhroutí. Kdyby král dokázal oddálit bankrot o tři měsíce, mohli bychom dobýt Zeeland i zbývající provincie.“ Nizozemsko tak tehdy díky španělskému bankrotu získalo nezávislost.
Bankroty se dokonce v uplynulém století staly určitou normou. Mezi první a druhou světovou válkou došlo ve světě k 39 případům, kdy státy nebyly schopny dostát svým zejména zahraničním závazkům. Více než polovina z nich se udála v Latinské Americe, ale v 16 případech šlo o Evropské státy. Přitom určitá forma bankrotu postihla i velmoci. Ve 30. letech měly potíže se splácením dluhů i takové mocnosti jako Velká Británie či Francie. Evropské státy tehdy nebyly USA schopny zaplatit celkem 22 miliard tehdejších dolarů a americký Kongres zakázal těmto zemím poskytovat jakékoliv další půjčky. Dokonce i obchodování s dluhopisy dotčených států na území Spojených států se stalo trestným činem.
Američtí politici však časem zákon obešli a země úvěrovala válčící státy a později i své pochybné spojence v Latinské Americe. Po druhé světové válce tak vlna bankrotů pokračovala v dalších letech. Mezi lety 1980 a 2004 došlo dokonce ke 110 takovým případům.
Proč se ale vlastně státy takhle předlužují? V případě války je prvotním cílem vítězství a na náklady se nehledí. Právě ozbrojené konflikty měly až do první poloviny 20. století na svědomí většinu bankrotů. Od 60. let jsou ale státní krachy spíše spojovány se snahou o rychlou modernizaci rozvojových zemí a omezením chudoby.
Zvyšující se životní úroveň ve spojení s „válkou proti chudobě“ (termín, kterým své sociální zákonodárství označil americký prezident Johnson) je přitom hlavním motorem růstu sociálních výdajů. Chudoba totiž už není chápána jako nedostatek potravin či peněz na přístřeší, ale jako pád pod určitou hranici životní úrovně. Proto je podle unijních úředníků ohrožen chudobou ten, kdo nemá prostředky na zahraniční dovolenou.
Moderní stát zajišťuje lidem i zabezpečení na stáří a zdravotní péči.
Jenže západ stárne, pracujících ubývá, a výdaje se zvyšují.
Střední hodnota sociálních výdajů určených na penze, zdravotnictví, podpory v nezaměstnanosti a rozvoj bydlení se v zemích OECD, zvýšila z 0,3 procenta HDP v roce 1880 na 10 procent v roce 1960. V roce 1995 už to bylo 23 procent HDP.
Důvodem tohoto růstu jsou podle kalifornského profesora ekonomie Petera Linderta kromě zvyšujícího se bohatství obyvatel a stárnutí populace i volby. Počet voličů často zvyšuje sociální výdaje. Lindert si přitom všiml ještě podstatnější věci - čím častěji se mění politická garnitura, tím větší jsou výdaje v sociální oblasti. Také platí, že čím vyšší jsou obavy politiků o znovuzvolení, tím více utrácejí. A to přesto, že výsledky voleb často ukazují, že utrácení v předvolebním období a sliby dalších výhod pro občany nejsou zárukou úspěchu.
Když stát nemá na sociální programy peníze, jednoduše si půjčí. Zvyšovat daně je totiž politicky nepopulární. Provoz státní kasy na dluh se už prakticky stal normou. Jak navíc vysvětluje ekonom Pavel Kohout, v moderní době stát fakticky nemůže bez dluhů existovat. „Estonsko i v době, kdy mělo vyrovnaný rozpočet, vydávalo státní dluhopisy. Jejich výnos totiž slouží jako jakési měřítko výnosnosti dalších projektů,“ říká.
Je tedy jasné, proč si politici půjčují a zadlužují stát. Proč s tím ale pokračují i v okamžiku, kdy země jasně spěje k bankrotu? „Vlády prostě nechtějí věřit, že by ke krachu mohlo doopravdy dojít. Dělají různá podpůrná opatření, která mají rozhýbat hospodářství. Zvyšují sociální dávky, půjčují si, aby krach odložily. Platí stále vyšší úroky, a to samozřejmě celou situaci jen zhoršuje,“ vysvětluje ekonom Komerční banky Miroslav Freyer.
Politici se také bojí vypuknutí následné bankovní krize. Je to pochopitelné. Státní dluhopisy často drží domácí banky, a jsou tak největšími věřiteli své země. Spolu s klesající hodnotou státních cenných papírů mizí i kapitál z bank, střadatelé znervózňují a dožadují se svých úspor. Jenže na ty banky nemají peníze a zavírají brány, aby zabránily střadatelům ve výběru vkladů. To vede k ještě větší panice a k pádům dalších bank. Situace je o to horší, že většina států se snaží takovou situaci vyřešit tím, že finančním institucím poskytne státní dluhopisy či místní měnu. Jenže v situaci, kdy stát zbankrotoval, málokdo věří jeho dluhopisům či měně. Je to začarovaný kruh, který vede k nepokojům a pádu vlády.
Jak donutit státy, aby se dohodly s věřiteli dřív, než už bude příliš pozdě? V 19. století to bylo jednoduché. K břehům neposlušných zemí poslaly velmoci dělové čluny. Vynutily si například odložené splácení dluhů nebo rovnou provedení ekonomických reforem. Když v roce 1875 přestal Egypt platit úroky, Angličané a Francouzi jako hlavní věřitelé de facto převzali řízení státních financí. Výsledkem bylo zavedení pořádku, vymýcení korupce a vybudování efektivní státní správy.
O něco podobného se dnes snaží Mezinárodní měnový fond. Půjčí zemi v potížích, avšak vláda dotčeného státu s přítomností cizích úředníků musí souhlasit. Proto navrhla - mimochodem už v roce 2001- někdejší první zástupkyně šéfa Mezinárodního měnového fondu Anne Kruegerová, aby byla vytvořena jasná pravidla pro státní bankrot, k jejichž dodržování by se vlády zavázaly. Bankrotáři by tak získali před věřiteli na nějaký čas určitou ochranu a nebylo by ohroženo fungování státu. „Výhodou byla jasná pravidla, v jakém pořadí co vláda splácí,“ vysvětluje ekonom Miroslav Zámečník.
Jenže návrh Kruegerové neprošel, protože by to znamenalo omezení státní suverenity. Je to totéž, jako když v Evropské unii narážejí na odpor návrhy Německa, aby bylo předlužené Řecko postaveno pod evropský protektorát. Řecko se zavázalo k reformám a na oplátku jej Evropská unie a Mezinárodní měnový fond půjčkou ve výši 110 miliard eur zachránily před krachem. Zavádění potřebných změn však závisí jen na řecké vládě. Pro Řeky je navíc nepřijatelné, jak jim radí němečtí politici, vystoupit z eurozóny a vyhlásit bankrot.
Přitom právě bankrot se může stát impulzem k obnově skomírající ekonomky. Argentina a Rusko se za necelé dva roky po krachu otřepaly a vykázaly slušný hospodářský růst. Ekonomové ze statistik vyvozují, že krize způsobená bankrotem trvá průměrně rok a HDP poklesne o jeden až dva procentní body. Pro srovnání: loni český HDP kvůli ekonomické krizi klesl o více než čtyři procenta.
Vyhlášení státního bankrotu je běžný ekonomický nástroj. Jen v letech 1980 až 2004 došlo ke 110 případům státních krachů. Většina jich připadá na země třetího světa.
Čím více se politici bojí o své posty, tím více utrácejí v sociální oblasti. Státní moc tak vlastně korumpuje veřejnost. Skutečnou odměnou je však pouze růst celkového zadlužení země. Z následků státního bankrotu se ekonomika zotavuje zpravidla jeden rok
OSM BANKROTŮ V DĚJINÁCH
Velká Británie Bankroty ve středověku. Částečný bankrot v roce 1932, kdy země oznámila držitelům svých válečných dluhopisů, že jim už nebude platit ročně pětiprocentní úrok, ale jen 3,5 procenta.
Německo Odmítnutí platit reparace po první světové válce a tedy de facto bankrot ve dvacátých letech 20. století. Vyřešeno snížením a posléze prominutím německého dluhu ve třicátých letech. Po druhé světové válce, měnové reformy, tedy fakticky vnitřní bankrot v obou částech rozděleného Německa.
Venezuela Série šesti bankrotů v 19. století. První kvůli zadlužení na války o nezávislost, rychlou výstavbu infrastruktury a skokovému zvýšení úroků požadovaných evropskými věřiteli.
Argentina Bankroty v letech 1827, 1890, posléze v padesátých a osmdesátých letech minulého století. Nejznámější je bankrot v roce 2001. Věřitelé přišli zhruba o 70 procent hodnoty argentinských dluhopisů. Československo Vnitřní bankrot prostřednictvím měnové reformy v Československu v roce 1953. Výměna peněz za novou měnu byla provedena v poměru 5:1 až 30:1.
Rusko Bankrot po první světové válce v roce 1918. Sovětské Rusko odmítlo uznat a zaplatit dluhy bývalé carské vlády. Bankrot v roce 1998. Věřitelé přišli o 50-70 procent hodnoty tehdejších ruských dluhopisů. Bezprostředním důvodem byl pokles cen surovin, korupce a nefunkčnost státní správy a snaha udržet pevný kurz rublu vůči dolaru.
Rakousko Státní bankroty v letech 1802, 1805, 1811, 1816 spojené s výdaji na napoleonské války. V roce 1811 například vláda oznámila, že papírové bankovky a dluhopisy přestávají platit a budou vyměněny za jednu pětinu své původní hodnoty.
Španělsko Státní bankrot v letech 1557, 1575, 1596, 1607, 1627, 1647. Spojeno s válkami o nadvládu nad evropským kontinentem. Krátkodobé dluhy byly věřitelům nuceně transformovány na dlouhodobé.
