Letošní ročník Blues Alive zahájil již ve čtvrtek koncert šedesátníků Michala Prokopa, Framus Five, Vladimíra Mišíka s ETC. V pátek pak hlavní program dospěl k prvnímu z výrazných momentů s nástupem Vlasty Třešňáka a jeho bandu. Navzdory snížené srozumitelnosti textů, částečně pohlcených ostrým soundem kapely, je zřejmé, že Třešňák se, jako jeden z mála mezi zdejšími písničkáři, dokázal propracovat k další, zcela přesvědčivé kapitole své kariéry.
Na taneční vlně s kytarou a harmonikou
Jestliže posluchač bezděky srovnával starého a nového Třešňáka, v případě následujícího písničkáře, Američana Franka Moreyho byl postaven před jiný problém: Morey i jeho band znějí jednoznačně jako imitace Toma Waitse, ale z jakýchsi důvodů to ani trochu nevadí. Zásadní rozdíl je snad v zemitosti jejich projevu, oproštěného od Waitsovy občas přemrštěné autostylizace a experimentů, a vracejícím se naopak zpět k čistému písničkářství a spontánnějšímu muzicírování, což pak v koncertním provedení vede ke znamenitým koncům.
Duo kytaristy Johna Cephasa a harmonikáře Phila Wigginse okamžitě pochopilo situaci v sále a namísto přehrávání písniček přeladilo z čistě koncertního provedení na taneční vlnu a každé číslo patřičně natáhlo, přesně tak, jak se tahle muzika původně hrávala nejen na tancovačkách amerického Jihu, ale i ve své africké pravlasti.
Kdo poté dokázal ráno včas vstát na projekci trojice zcela mimořádných snímků režisérů Lese Blanka a Williama Ferrise, detailně mapujících neworleánskou pouliční muziku, život bluesmanů v Deltě i příběh Jamese „Son“ Thomase, měl možnost poznat blues do ještě větší hloubky, než jakou mohou ukázat osaměle koncertující přeživší veteráni. Bude dobře, jestli se projekce podobných dokumentů v Šumperku stanou trvalou součástí programu.
Sobotní odpoledne bylo vyhrazeno romským kapelám Terne Čhave, Gulo Čar a Gipsy. Stejně jako večerní blok Xaviera Baumaxy je posluchači přijali velmi vstřícně, nicméně lze doufat, že podobnou zkoušku z žánrové - a s čestnou výjimkou řízných Terne Čhave i kvalitativní - tolerance nebudou muset bluesoví příznivci skládat v Šumperku každoročně.
Jednoznačným objevem byli nečekaně vyzrálí brněnští Bloosers s úderným, ostře znějícím elektrickým blues a znamenitou zpěvačkou. Odkaz Petra Kalandry připomínající supergroup Bluessession se dočkal předvídatelného a zaslouženého ohlasu, zatímco spolek No Blues (USA, Izrael, NL) byl naopak po všech stránkách překvapením. Podobná eklektická spojení jako jejich k blues směřující worldmuzikální směs jsou vždy sázkou do loterie, v tomto případě ale mimořádně úspěšnou.
Závěrečnou hvězdou letošního Blues Alive byl Joe Louis Walker, energický kytarista a dobře frázující zpěvák, kterého sice nebylo bohužel možno zažít v nějaké uvolněnější, klidnější poloze, nicméně o to mohutnější finále s pomocí přizvaných hostů zajistil.
Hvězdy, legendy, objevy, přesahy: letošní ročník Blues Alive se vskutku vyznačoval možná až marnotratnou šíří, nicméně například zařazení pozoruhodného filmového bloku naznačilo, jak snadno lze dosáhnout i patřičné hloubky.
***
Hvězdy, legendy, objevy, přesahy: letošní ročník Blues Alive se vskutku vyznačoval možná až marnotratnou šíří
