Bojovat s bolestí

Josef Váňa (55), pětinásobný vítěz Velké pardubické, nejtěžšího a nejstaršího dostihu kontinentu, ode mě couvá jako rak, v každé ruce virguli. Měří mi auru. Zjistí, že ji mám osm metrů dlouhou. „To jste na tom docela dobře. Jsou lidi, co mají jen dva metry,“ ocení mě. Ale hned dodá, že Sixteen, letošní vítězka Velké pardubické, měla před dostihem auru, „že jsem musel jít až za potok“. Pak mi ještě ukáže obrovský trychtýř duhových barev, visící od stropu ve stáji, kde malá bílá kobyla před dostihem vstřebávala „pyramidální energii“.

Uprostřed pyramidy se mu obě virgule překříží a začnou opisovat kruhy. Už se nedivím ničemu. Ani tomu, že ve vedlejší stáji na farmě v Mlýncích také visí od stropu několik malých pyramidek. Dřív prý nemohli nad stájemi spát, jak byli koně neklidní kvůli patogenním zónám. Deaktivátory, které dodala jistá firma, nefungují. Nejmladší syn dostihové legendy, šestnáctiletý „Pepča“ (aura dvacet tři metry), který letos v Pardubicích startoval poprvé a dojel pátý, při rozhovoru většinou mlčí a usmívá se. Na rozdíl od svého otce působí plaše a jemně. A ještě ke všemu roste jak z vody, se svými víc než 180 centimetry patří už dnes k nejvyšším žokejům. „Co se dá dělat, když tak začnu hrát basket,“ utrousí.

Jedna malá provokace na začátek: Jíte koninu?

Josef Váňa senior: Klidně. Když jsme ještě byli ve Světlé Hoře, při jezdeckých dnech jsme vždycky nechali porazit nějakého toho tahouna a udělal se koňskej salám. Deset štanglí jsem si vždycky dal do ledničky na výparník. A na Vánoce, když se to přikusovalo k vínu, to byla, panečku, pochoutka.

Vidíte, a já bych se byla vsadila, že byste koně nepozřel...

senior: To mi vůbec nevadí. Zamlada jsem byl v Tlumačově u toho, když se musel utratit dvouletej koník, a normálně jsem z něj přivezl domů maso, kýtu. Udělali jsme si dobrej guláš. Já jsem byl odmalička chovatelem drobného domácího zvířectva, jedl jsem holoubata, králíky, slepice, kozy, cokoli. Ale znám spousty koňařů, kteří by koňské maso nepozřeli za žádnou cenu.

Josef Váňa junior: Já koňské maso ještě nejedl, takže nevím, asi bych to spíš nejedl. Já ani třeba tatarák moc nemusím.

Žokej to má vlastně trochu jako modelka – taky se nemůže nikdy pořádně najíst kvůli váze...

senior: Já prakticky neznám za svoji kariéru žokeje, který by neměl problémy s váhou. To proto, že si každý sjednává na dostih váhu, kterou normálně nemůže mít. Dušan Andrés (vítěz letošní Velké pardubické) je schopný odjezdit 57 kilo, ale mimo sezonu má určitě hodně přes šedesát. Já když byl mladej, měl jsem v pondělí a úterý přes sedmdesát kilo, ale byl jsem schopný mít v sobotu pětašedesát. Ono to bývá tak, že po dostihu se žokej den nebo dva nají a pak už je o hladu. Včera jsme například byli na slavnostní večeři a Dušan Andrés pil jenom sekt, protože v sobotu jezdí.

Takže každý žokej musí být odborník na redukční diety?

senior: Je to řehole. To zkrátka nastupuje tvrdý hlad a sportování, běhání, člověk ze sebe na poslední chvíli dostává i vodu v sauně. Svým způsobem je každý žokej blázen. Někdy musí shodit i deset kilo. Neuvažuje o tom, že si může způsobit zdravotní problémy. Mě až rozum na stará kolena přiměl k úvaze, že nažrat se přes zimu je sice pěkné, ale v létě to potom shazovat hodně bolí. Takže se nějakých deset let držím na takové váze, že to shazování na sezonu už není tak drastické.

Syn už se taky trápí hlady?

junior: Jo, dost se trápím, abych udržel váhu. Vždycky od úterka se začnu potit a nejíst. (říká to zasmušile)

Nevadí to, když je vám šestnáct a ještě rostete?

senior: Určitě to nebezpečné není. Takoví bratři Minaříci byli odmala cepovaní dietami, táta je už zamlada nutil moc nežrat, a určitě toho nelitují. Filip to v loňském roce dotáhl na německého šampiona rovinových jezdců a Ferda dodnes trénuje a není pro něj problém odjezdit pětapadesát kilo.

Nemá pak ale hladový jezdec málo energie? Už někdo hlady omdlel?

senior: O tom bych mohl psát knížky. Já jsem jednou opravdu omdlel, když jsme jeli na dostihy do Bratislavy. A nebýt Tondy Nováka, který mě strčil pod pumpu, tak jsem tady možná už dneska nebyl, protože jsem byl vypocený úplně na doraz. Jak mě zchladil, přived’ mě k vědomí. A to odpoledne jsem v Bratislavě vyhrál dva dostihy.

V kolika letech vás táta poprvé posadil na koně?

junior: Hned jak jsem se narodil. senior: Byl bych ho tam dal už v peřince, jenže ještě neroztáhl nohy...

O vás je známo, že kromě lebky nemáte v těle žádnou kost, kterou byste si aspoň jednou nezlomil. Pepa už si taky něco zlomil?

senior: Když náš malej Pepánek jel ve čtrnácti letech svůj první dostih v Itálii, hned v prvním závodě se mu podařilo zlomit si nohu. Dalo by se říct, že to byl první krok k tomu, aby ho to odradilo. Ale díky bohu ne. Od té doby už měl polámané klíční kosti a já nevím, co všechno. A zatím se na každého koně těší. Ono je to spíš o nějakém bláznovství a o štěstí. Jsou žokejové, třeba zrovna Dušan Andrés, který má dneska vyhraných 150 překážkových dostihů a možná ještě víc rovinových dostihů, a nikdy neměl nic zlomenýho. To je ten šťastný žokej. A holt my, co jsme to štěstí neměli, si občas nějakou tu zlomeninu uděláme.

Nikdy Pepu nenapadlo, že by dělal něco jiného než koňáka?

junior: Tak ono se může stát, že ještě vyrostu, uvidíme. Nebo si taky třeba nechám uříznout nohy. senior: Náš malej Pepánek a Pepča Bartoš jsou jedni z nejvyšších žokejů, mají oba přes 180 centimetrů. Ale Pepa Bartoš má pětadvacet let, už asi neporoste. Kdežto náš mladej nemá ještě sedmnáct... Já myslím, že stejně skončí jako trenér, že to tady po nás jednou převezme. A jsem vděčný za každý dostih, který odjede, protože trenér, který nikdy sám nejezdil dostihy, neví, jaké to je.

O vašem otci se říká, že je tvrdý chlap. Vychovával tvrdě i vás?

junior: Docela jo. Ale určitě to bylo jenom dobře, že jsem musel odmala makat, že nejsem flink teďka. S poctivostí nejdál dojdeš, ne?

Jde vám táta někdy na nervy?

junior: To často. Někdy se třeba nepohodnem po dostihu, když to zkazím.

Řekl byste, že je váš vzor?

junior: Já bych řek’, že jo. Protože jak on tou hlavou myslí v dostizích, to je něco úžasnýho. To bych chtěl fakt jednou umět taky.

Čeho se žokej nejvíc bojí?

senior: Řekni něco ty! Já se nebojím ničeho.

junior: Já se taky nebojím. Stát se může všelicos, ale to neřeším.

Dá se naučit padat?

senior: Já jsem se zamlada dost věnoval judu a karate, takže svým způsobem jsme se padat učili. Ale v dostizích přijde situace, kdy můžete být naučená padat, jak chcete, a nemáte šanci, protože to je takovej fofr, běžící kůň je jako rozjetej vlak. Prostě se s tím nedá nic dělat.

Co je na práci s koňmi nejtěžší?

senior: Nejtěžší u toho je práce s lidmi, s těmi koňmi je to brnkačka. Největší problém jsou hlavně majitelé. Každý majitel totiž, když si koupí koně, má představu, že vyhraje Zimního favorita, jako tříletý že mu vyhraje derby a potom ještě Velkou pardubickou. A ono to tak bohužel není. Taky se pořád ptají, jak se jejich miláčkové, na které tvrdě musejí platit, mají. Takže já musím brát mobil i v sedle. Dokonce někdy, když jdu na nějakou rychlou práci, musím říct: Moment, najíždím na skok.

A já si naivně myslela, že nejtěžší bývá nějakého koně utratit...

senior: To určitě taky. Já už to dělám tolik let a viděl jsem tolik koní, kteří museli být utraceni, třeba i kvůli zažívacím problémům. Kůň je totiž svým způsobem velmi složité zvíře. A jeho zažívání je závislé na tom, že se pohybuje. Proto když si zlomí nohu, je téměř nemožné, aby přežil, bez pohybu nemůže žít.

Přesto – přežil nějaký kůň zlomenou nohu?

senior: Vítěze dvou dostihů americké Trojkoruny chtěli zachránit pro chov i se zlomenou nohou. Majitele ty různé veterinární zákroky, sešroubování nohy pomocí dlah, stály miliony dolarů. A stejně to pak při připouštění nevydrželo, noha mu znovu praskla a musel být utracen. Když má kůň takovéhle zranění, je pro něj smrt vlastně vysvobozením.

Letos museli být po Velké pardubické utraceni dva koně. Není to opravdu týrání zvířat, jak si někteří myslí? Především Taxis, kde kůň musí letět přes deset metrů ve vzduchu a ještě ke všemu při odrazu nevidí, že za živým plotem je hluboký příkop?

senior: Já to beru tak: Anglický plnokrevník se začal chovat v Anglii asi před tři sta lety a celou tu dobu ho tam chovají proto, aby byl rychlejší a líp skákal. Je to navíc sport královské rodiny, bere se to tak, že dostihy ke koňskému životu patří. Prostě v Anglii si do toho kecat nenechají. Nebo třeba v takovém Irsku se narodí 6000 koní ročně. A co by ti koně dělali, kdyby nezávodili? Podle mě jsou tady od toho.

Vy jste za letošní sezonu musel utratit patnáct koní. To je běžné?

senior: Ne. Měli jsme roky, kdy jsme nepřišli o žádného koně. Ale tenhle rok se na nás přilepila smůla, že se nám koně zraňovali a odcházeli takovým způsobem, až jsem si začal myslet, že nás někdo zaklel. Takový špatný rok jsem ještě nezažil.

Prožíváte to ještě nějak?

senior: Podívejte, u toho zvířete je člověk denně, takže je to skoro člen rodiny. Je to hrozně nepříjemný pocit. Stalo se nám třeba, že kůň přišel z kolotoče, to znamená, že ani nepracoval, lehl si v boxu, převalil se doleva, doprava, přehodil si jícen a během dvaceti minut byl mrtvý. A kdybyste viděla jeho trápení, jak si byl sám ze sebe, ze svého břicha, schopen vykousnout kus masa, nedivila byste se, že jsem zavolal myslivce, který ho přímo v boxu zastřelil. Na to se nedalo dívat.

Jakou cenu má dostihový kůň?

senior: Od desítky tisíc do sta milionů korun.

Máte koně pojištěné?

senior: Mám tady majitele, který si koně pojistil. Ale počítejte se mnou: Musíte zaplatit deset, dvanáct, patnáct procent pořizovací hodnoty a máte tady těch koní k sedmdesáti. Dejme tomu, že by každý kůň stál sto tisíc, platila byste sedm set tisíc ročně. To nemá cenu. Žokejové ale pojištění jsou, bez toho vám nedají licenci. I když desetinásobek pojistné hodnoty není svým způsobem nic, to byste se musela každý třetí rok zabít, aby se vám to vyplatilo. Pravda ale je, že v zahraničí mají kluci pojistky, z kterých se žít dá.

Který kůň vám nejvíc přirostl k srdci – byl to Železník, s nímž jste čtyřikrát v Pardubicích vyhrál?

senior: Železník určitě ne, já jsem s ním moc do styku nepřišel, jelikož to byl bezproblémový kůň, toho jezdily holky. Já fakt nemám v hlavě koně, který by mi tam uvízl. Mně prošly přes ruce tisíce koní, ale to už je všechno pryč. A nějaký citový vztah s koněm si ani nemůžu dovolit. Možná vzpomínám spíš na ty problémové koně. Takovou Dubnou, která si bohužel taky zlámala nohu v Pardubicích, si budu pamatovat nadosmrti, protože to byl kůň, na kterého si vůbec nikdo nechtěl sednout, jedině já. To byla tak strašná ruská kobyla, schopná rozběhnout se proti zdi a zabít sebe i jezdce. Ale naše máma, ta to má jinak, ta se vždycky na nějakého koně upne. Momentálně na Tiziana, kterého jsme tu měli asi šest let a teď závodí v Polsku. A ona denně potřebuje zprávy, co ten Tizian dělá a jestli si špatně lehnul a dobře prdnul. V tomhle je úplně jiná jak my dva, viď, Pepčo? SVálečníkem, s tím měla skoro poměr. Jděte se podívat, dodneška má jeho fotku nalepenou v autě!

Když je kůň problémový, jdete na něj po dobrém, nebo po zlém?

senior: No... Ale já si myslím, že ta zlá metoda není dobrá metoda. Že vždy se dá najít cesta vzájemného porozumění. Já jsem ještě třeba nikdy neviděl našeho Pepana, že by byl na nějakého koně zlý. O sobě to říct nemůžu. Ale když zase vzpomenu tu Dubnou, u ní to po zlém vůbec nikdo neměl šanci ani zkusit. Chtělo to nedat tomu zvířeti najevo, že se ho bojíte. To kůň stoprocentně pozná. Právě proto někteří žokejové nejsou tak dobří, bojí se.

Pustíte syna na každého koně, nebo jen na ty bezpečné?

senior: Naopak, musí jezdit právě ty problémové koně. Hodné ať jezdí holky, ne?

Vy koně dobře znáte. Myslíte, že mají nějaký duševní život? Že se jim třeba zdají taky sny?

senior: Tak o tomhle jsem nikdy nepřemýšlel. Kůň je ale rozhodně inteligentní tvor, je schopen zapamatovat si spoustu detailů, má paměť na lidi. Doktora pozná například na sto honů. Znám koně, kteří nesnášejí alkohol, divoce reagují na opilého člověka. Ale sny myslím nemají.

Jsou koně, kteří se stydí? Kteří třeba nemají rádi rušné prostředí dostihů?

senior: To teda určitě. Každý kůň je jiná povaha. Je spousta koní, kteří jsou schopni v práci podávat výsledky jako hrom, ale přijdou na dráhu, dají uši dozadu a neběží, i kdyby na nich žokej dělal cokoli. A jsou zase takoví, kteří jsou doma flákači, nebaví je to, a přijdou na závody a jsou jako vyměnění. Například Železník, ten už ve svých třinácti letech doma chodil, jako kdyby chtěl umřít. Ale přijel do Pardubic a nebylo s ním k vydržení, jak si tu slávu užíval. Myslím, že vlastně pro tu parádu a ten zájem, který o něj byl bezprostředně po dostihu, chtěl vyhrávat.

Pamatuje si kůň překážku, na které spadl?

senior: Stoprocentně. Paramon jednou spadl na Hadím příkopu a od té doby už ho nikdy neskočil. On byl výborný skokan a doma skákal Haďák bez problému, ale v Pardubicích, kde si namlátil, dal uši dozadu a prostě ne. S Železníkem jsem skákal Taxis nevímkolikrát. A pak přišel rok, že nám ochránci zvířat zkřížili cestu na Taxis a já musel Železníka skoro zastavit, rozjížděl jsem ho proti Taxisu asi ze sto metrů. A on si stoprocentně pamatoval, že za Taxisem je ta velká díra. Dal do toho odrazu i z toho pomalého tempa tak hroznou sílu, že přeletěl přes tu díru jako prd.

Jsou i škodolibí koně? Stane se, že vás kůň shodí schválně?

senior: No samozřejmě. Zrovna včera jsem dvakrát málem shučel dolů, a přitom mám zakázáno padat, protože mám zlomený obratel. Přivezli sem takového rošťáka čtyřletého, byl v tréninku u lidí, kde si sem tam zřejmě mohl nějakou prasečinku dovolit, a když se mu podařilo zbavit se jezdce, mohl se svobodně proběhnout. Tak to tvrdě zkoušel i na mě, ale nepodařilo se mu to.

Jste jedním z nejúspěšnějších trenérů u nás, koně z vašich stájí se například letos umístili na prvních dvou místech Velké pardubické. Máte nějaké své metody, které jiní nemají?

senior: Každý má svůj model tréninku a já žádné tajemství nemám. Ale spousta našich trenérů netrénuje koně na dostihové dráze, nýbrž v přírodě. Řekl bych to tak: Čím víc má trenér možnost natrénovat koně ve vyšší nadmořské výšce, v kopcích, tím je úspěšnější.

Prý jste si taky postavil pyramidu a léčíte se „pyramidální energií“. Používáte ji i na koně?

senior: No hlavně na koně. Jsem přesvědčený, že to funguje, každý tvor má nějakou auru. A když je kůň v pyramidě dvacet minut, tak se mu aura prodlouží minimálně o čtyři metry. Sixteen, která letos vyhrála Velkou pardubickou, měla před dostihem auru tak dlouhou, že jsem musel jít s virgulemi až za potok, jak byla nadupaná. junior: Já teda musím říct, že tomu nevěřím tak stoprocentně jak taťka.

Zdědil Pepa vaši tvrdost?

senior: To se nedá zdědit, snad trochu okoukat. Ale já si na Pepču nestěžuju. Když sebou buchne, říká, že je to dobrý, a jde do toho znovu. Nefňuká. Musí se naučit s bolestí bojovat a žít. Prakticky každý překážkový žokej musí být schopen s nějakou nepatrnou zlomeninkou žeber absolvovat ještě tak tři dostihy a fňukat si až doma. Zlomenina se přece dá vydržet. A adrenalin bolest otupuje.

Prohlašoval jste, že až se váš syn kvalifikuje na Velkou pardubickou, pověsíte závodění na hřebík. Letos poprvé na Velké pardubické startoval. Takže už si ten hřebík hledáte?

senior: Já si letos prožil při Velké pardubické hrozná muka na tribuně, to bych už nechtěl nikdy zažít. Když to půjde, zkusím si příští rok splnit svůj sen, že bych se svým synem startoval na Velké pardubické.

Jakou nejdůležitější radu vám otec před startem dal?

junior: Ať mám klidnou hlavu. A Taxise ať nechám na koňovi, že on to vyřeší. A vyřešil, i když měl co dělat.

Představuju si, že se do cílové rovinky Velké pardubické řítí dva koně – na jednom vy a na druhém Pepa. Pustil byste syna před sebe?

(oba se rozesmějí) senior: Velká pardubická je tak velký dostih, že o takovýchhle věcech je zbytečné se bavit. Takže jako on by určitě nepustil mě, tak já bych určitě nepustil jeho.

Naučili vás koně něco, co byste bez nich nevěděli?

senior: To je záludná otázka. Napadá tě nějaká odpověď?

junior: Mě ne.

senior: Já bych možná řekl, že mě naučili to, že všechno jde. Teda že nic na světě není nemožné.

Budete jednou lepší než otec? Troufnul byste si ho porazit?

junior: Chtěl bych. Udělám všechno pro to, abych ho porazil. senior: Ale ještě mě neporazil!