Za posledních dvacet dní mám na palubní desce jedenáct kreténů, čtyři imbecily, osm hovad a pět č..áků. Brzy mi ten žlutý lísteček, který jsem si tam přilepil, když jsem se z nudy v zácpách začal obírat sestavením frekvenčního slovníku řidičských nadávek, přestane stačit. V létě, období otevřených okýnek, mají řidiči k sobě blíž a to, co v zimě zůstává ztlumeno tvrzenými skly, vylétá do prostoru, můj nadávkový korpus je doplňován denně a téměř bezpracně (pro informaci: nadávky nebyly z absolutní většiny určeny mně; jeden č..ák je sice můj, ale zasloužil jsem si ho) a už dnes se začínají rýsovat zajímavé poznatky.
Například zdá se, že ačkoliv jsou zmíněné vulgarity mluvnicky zaměnitelné, řidiči mezi nimi pro použití v konkrétních větných spojeních bez zjevného důvodu rozlišují. Kreténů se například nejčastěji ptají, kam čumí; hovad, co to dělají; č..ákům se obvykle nakopává prdel. Větu „Kam to čumíš, ty č..áku“ jsem ve sledovaném období neslyšel ani jednou, ačkoliv je č..ák rytmicky stejný jako kretén, navíc obsahuje lákavou aliteraci ču – ču. Nicméně musím poznamenat, že několik nezřetelných výkřiků zůstalo nezdokumentovaných, neboť jsem zjistil, že zeptá-li se lingvista nadávajícího „Cos to říkal?“, obrátí obvykle agresi mluvčího na sebe.
Svůj projekt přirozeně konzultuji s přáteli, kteří se nabízejí jako terénní pracovníci a přinášejí externí data, ale obvykle se jedná jen o další výskyty téhož. Věta „Mohla byste si konečně zařadit tu jedničku, vy p..o“, kterou počastoval kdosi mou vzdálenou příbuznou, je spíš příkladem toho, že v zácpě se občas ocitne i šlechtic či intelektuál, nežli normou.
Zajímavější jsou případy neverbální komunikace, které v extrémních případech čerpají inspiraci v mafiánských filmech či – na opačné straně spektra – z moderního baletu. Přítel Honza, který při pokusu vmáčknout se v zácpě do jiného pruhu na několik minut zastavil magistrálu, vzpomínal, jak ve zpětném zrcátku pozoroval, kterak z auta za ním vystupuje muž, elegantně otevírá zavazadlový prostor, vytahuje z něj baseballovou pálku, zvolna kráčí k němu a pak pálkou, jemňounce, poklepe na okénko u řidiče. „Jen se tak usmál a pak zas šel,“ dodává Honza, na nějž tato komunikace sice zapůsobila natolik, že se od té doby magistrále vyhýbá, ale je opět natolik výjimečná, že ji lze opět uvádět jen jako vybočení z komunikační normy. A samozřejmě pro zlehčení.
Příspěvek externích sběratelů je tedy užitečný spíše v rovině informativní a doplňkové. Jejich názory na samotnou existenci silničních nadávek jsou zajímavější – v absolutní shodě totiž preferují troubení, které označují za méně emočně zraňující. A to přesto, že jde o komunikaci monotónní, bezobsažnou a veskrze strojovou, jež může vyvolat jen uniformní reakci dalšího troubení (výjimečně může následovat reakce verbální „na koho troubíš, ty debile“ se zajímavým použitím dvou slov, v jejichž kmeni je výrazně znělá hláska „b“). „Radši ať na mě troubí, než když řvou p..o,“ říká jedna respondentka, kterou jednou na pražské Jižní spojce osolil řidič avie tak, že se jí pak zdál sen, v němž přijíždí autem na světla. Zastaví, starší muž v autě ve vedlejším pruhu stáhne okénko u spolujezdce, nakloní se, co mu pás dovolí, a řekne: „Řídíte moc hezky a plynule, slečno.“
Ale to by bylo tak velké vybočení ze silniční komunikační normy, že vlastně snad ani nestojí za zmínku ani pro zlehčení...
