Používáním práva jako politické zbraně prokazuje zdejší elita medvědí službu státu
Čeští politici si občas stěžují na zpolitizovanost zdejších soudů a ústavního zejména. Ne že by to v konkrétních případech nebyla pravda. Jsou to však sami politici a často stejní stěžovatelé, kteří se soudní mocí a právem obecně zacházejí jako s dalším čistě politickým nástrojem. Názorně to ukazují dva velmi aktuální případy.
Nevím, ale jsem proti První případ je známější: Lisabonská smlouva. Senát ji poslal k přezkumu Ústavním soudem, čímž zmrazil ostře sledovanou a časově napjatou ratifikaci a udělal z Česka jeden z klíčů k úspěchu, či pádu dokumentu. Bez verdiktu ústavních soudců nelze s ratifikací v parlamentu pokračovat a bez souhlasu českého parlamentu smlouva nezačne platit. Senátoři tak na soudce převedli poměrně zásadní odpovědnost.
To by bylo zcela v pořádku, kdyby krok senátorů vycházel z péče o zdejší právní řád. Jenže to tak není. Motiv zákonodárců je čistě politický. Z politiky vycházel: eurostratégové v ODS, Jan Zahradil a Alexandr Vondra, nabídli přezkum soudem jako úlitbu euroskeptickému jádru ve straně a jako nástroj, jak mít předsednictví unie co nejvíc české - podle vzoru čím později vstoupí smlouva v platnost, tím déle budou vidět jen zdejší elity, a nikoli nové, evropské.
V politice také přezkum skončí. Mnozí senátoři otevřeně říkají, že i kdyby byl verdikt soudu kladný, budou hlasovat proti přijetí textu. Ještě víc zákonodárců potichu přiznává, že obsah textu vlastně neznají.
Česká ústavní integrita tedy ani jednu skupinu úplně nepálí. Nejjasnější důkaz, že tu jde o účelově vytvořený problém, nabízí argumentář, který doprovází senátní žádost o přezkum smlouvy soudem.
Zákonodárci v něm kupříkladu pochybují, zda unie může přijmout rozhodnutí, k němuž nemá explicitní normu a opírá se jen o obecný princip; ptají se, jestli je to v souladu s článkem 10a české ústavy, který umožňuje přenos národních pravomocí na mezinárodní instituce.
Jenže na co se vlastně senátoři ptají? Ptají se na korektnost vnitřních legislativních postupů unie, ne na soulad s českou konstitucí. Ta, právě ve zmíněném článku, říká, že národní pravomoci mohou nahradit ty mezinárodně sdílené. Jejich nuance už neřeší.
Nejflagrantnější ukázkou zoufalého hledání právních argumentů je odkaz na soubor hodnot, na nichž je unie založena a smlouva je obsahuje. Senátoři citují „pluralismus, nepřípustnost diskriminace, toleranci, spravedlnost8230],“ varují před tím, že za jejich porušení by mohlo být Česko popotahováno, a ptají se, jestli je „formulace tohoto ustanovení v souladu se základní charakteristikou České republiky“.
Chtějí naši zákonodárci říct, že Česko nectí pluralismus nebo toleranci a mělo by se před nimi chránit? To mohou těžko, vždyť zákaz diskriminace nebo péče o pluralitní demokracii jsou i zdejší hodnoty, ve většině případů normativně - zákonem -dané. Soulad evropské právní sítě s tou českou tedy opět nebude problém. Tím je zřejmě politický motiv, vzkaz, ale ať už je jakýkoli, nepatří ústavním soudcům.
Kážeme, co neplníme Druhý příklad je méně známý. Jde o Mezinárodní trestní tribunál, soudní dvůr založený v roce 2002, jenž má soudit lidi zodpovědné za genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny atd. Česká republika je jedním z mála států, které ho zatím neratifikovaly, a z členských zemí unie je dokonce vůbec jediným.
Jinak řečeno stát, který chce jiné učit o významu lidských práv a jejich ochranu všude na světě považuje za prioritu své zahraniční politiky, se nepřidal k soudní instanci, která má trestat strůjce jejich nejhoršího představitelného porušení. A stejný stát bude také příští rok coby šéf unie předsedat debatám o soudu a měl by motivovat další země, aby jej ratifikovaly.
Pokusy o zdejší schválení soudu se táhnou od roku 2000 a postupně byly překonány všechny výhrady proti němu. Jedna z posledních byla, že se k tribunálu nepřidaly USA, a nemělo by tak proto činit ani spojenecké Česko. Souhlas Britů, Kanaďanů či Poláků se soudem nicméně mluví za vše.
V současné době leží opětovný návrh ratifikace soudu v parlamentu, zasekl se ale v senátním výboru pro ústavněprávní záležitosti. Jeho šéf, senátor za ODS Jaroslav Kubera, tvrdí, že je tu obava, zda tribunál není v rozporu s českou ústavou a zvažuje se žádost o přezkum Ústavním soudem... Máme tu tedy dva různé příběhy se společným jmenovatelem. Je jím populistická péče o českou „suverenitu“, trend ukazovat světu vztyčený prostředník, aby se vidělo, že na to máme. Česko si ale bude muset vybrat: buď ukazovat prostředník, pak ale nekázat ostatním a nečekat respekt. Anebo bude mít ambice. S nimi ale, jak známo, souvisí i zodpovědnost.
***
Stát, který chce jiné učit o významu lidských práv, se nepřidal k soudní instanci, jež má trestat strůjce jejich nejhoršího představitelného porušení
O autorovi| Kateřina Šafaříková redaktorka LN katerina.safarikova@lidovky.cz
