Podle současných předpisů musí být žák klasifikován pětistupňovou stupnicí anebo slovním hodnocením. V prvním případě probíhá celý proces jednoduše: školák nasbírá dvě jedničky a dvě trojky a dostane výslednou dvojku. Učitel, který používá slovní hodnocení, bývá podrobnější. Zpravidla bere v úvahu i výchozí pozici žáka a pokrok, který udělal, jeho rezervy a snahu.
Víc pokusů - větší šance Ve skutečnosti však existuje alternativ víc. Například kolektiv metodiků nakladatelství Alter doporučuje, aby žáci nebyli vystavováni permanentní hrozbě nepředvídaného zkoušení hodnoceného na principu „dobře-špatně“. Navrhuje používat v průběhu roku k monitorování písemné i ústní aktivity bodové hodnocení s tím, že body lze získávat třeba i zopakováním neúspěšného pokusu. Žák tak není „trestán“ špatnou známkou ani v případě momentálního neúspěchu. Má totiž možnost pokusit se zvládnout úkol znovu s lepšími výsledky. Autoři metodiky Alter doporučují, aby si žák mohl v některých případech dokonce sám volit buď ústní, nebo písemné vyjadřování.
Podobný je takzvaný systém „level“, který rovněž nepoužívá hodnocení ve smyslu dobře-špatně, ale je pouze konstatováním, kam až se žák dopracoval.
Podle zkušeného pedagoga Tomáše Houšky to není systém špatný, ale má některé nevýhody. Nedovíme se z něj nic o osobnosti dítěte, o jeho schopnostech, a nedá se proto použít k motivaci žáka. Nesleduje křivku vývoje, ale okamžitý stav. Může být používán jen jako doplňkové zrcadlo pro rodiče nebo učitele. Z hodnoty „level“ nelze usoudit, máme-li dítě chválit, či pobízet k intenzivnější práci. Slouží jen pro porovnání. Třeba: žáci úspěšní u přijímaček na gymnáziu obvykle dosahují v pololetí osmé třídy level tolik a tolik, mám na to?
Tomáš Houška patří mezi pedagogy, kteří začali propagovat slovní hodnocení. Jenže veřejnost preferuje známky. „V poslední době mi došlo, že by bylo docela dobře možné obojí prostě spojit,“ řekl LN Houška. Jeho představa je taková, že by se prostě dál známkovalo pětistupňovou stupnicí, ale z jednotlivých předmětů by se nedávala jen jedna známka, ale hned několik. Například za snahu, za aktivitu a podobně. Vyzkoušel si to už jako vyučující v Lauderově škole. „Je to vypovídající, umožňuje to porovnávání, ale i dílčí ocenění, tedy méně stresu z neúspěchu. Ve skutečnosti jde o to, převést komplexní slovní hodnocení do řeči čísel,“ vysvětluje a dodává, že by kvůli tomu nebylo ani třeba měnit základní předpisy. Ty totiž nestanovují počet známek.
Ideální způsob známkování pravděpodobně neexistuje nikde na světě. Ostatně systémy se dost liší, Známky podle Gaussovy křivky Na vysokoškolské úrovni se přitom projevuje snaha o určité sjednocení. Například Evropská klasifikační stupnice je založena na statistice a Gaussově křivce. Neznámkuje se absolutně jako tradičně u nás jedničkou až trojkou, ale relativně a písmeny od A do E (F označuje neúspěch).
Jde de facto o pořadí úspěšnosti testovaných. Áčko může mít v dostatečně velké skupině studentů jen prvních deset procent nejlepších, béčko dalších dvacet pět procent. Nejvíce by mělo být céček (30 procent). Éček má být stejně jako áček.
Známkování se měnilo i v čase. Také podoba vysvědčení se v jeho počátcích lišila od té, kterou známe dnes. Původně se nevydávalo v pololetí a na konci školního roku, jak jsme zvyklí dnes. Žáci jej dostávali až tehdy, když po absolvování školní docházky opouštěli školu. Dokumenty ukazují, jak vypadalo:
„Níže psaný vyznává, že Linhart Prayzler, žák druhé třídy v triviální škole Roztocké, šest let do školy chodil pilně a předepsaným předmětům se naučil, jak následuje:
Náboženství ..... dobře
Čtení.. dobře
Psaní.. dobře
Počítání.. dobře
