OLYMPIJSKÉ HRY V PEKINGU PEKING Dostala spoustu blahopřání, očekávala telefonát s prezidentem, měla před sebou oslavu v Českém domě, nicméně v hlavě se jí pořád točil jediný film. Film, který zaznamenal nejdramatičtější finále, jaké kdy oštěpařka Barbora Špotáková (27) absolvovala.
* Už se vám rozleželo, co jste dokázala?
Dochází mi to postupně. Večer po závodě nebylo ve vesnici žádné velké juchání, spíš jsme z toho byli všichni hotoví a dojatí. I ti starší, co už něco pamatují, říkali, že tohle snad ještě nezažili. Honza Železný byl absolutně nadšenej, prý to byl jeho největší oštěpařský zážitek. A že on těch závodů už zažil! (úsměv)
* Kolik jste dostala blahopřejných esemesek?
Kolem dvou set, docela nářez, ale telefon to schroustal docela statečně. Hodně legrační byla ta od manažera od Pinkasů. Napsal, že už neví, co by mi za odměnu daroval, takže mi prý tu hospodu dá a bude tam chodit na pivo...
* Vraťme se ještě k vašemu vítěznému hodu z poslední série - už jste jej viděla?
Jo, už asi dvacetkrát! Koukali jsme na to na YouTube a komentář slyšeli v několika jazycích. V tomhle směru to jasně vyhráli Finové, to bylo neskutečný. Jak mají oštěp rádi, tak to prožívali jako blázni. Naši byli taky skvělí, ale v té finštině to bylo legrační.
* Bolí vás tělo? Kromě hlavy, samozřejmě...
Ale mě hlava ani nebolí, na velké oslavy fakt nebyla síla, taky jsme se do vesnice dostali hodně pozdě. Ale pocit z toho závodu byl takový zvláštní. Bylo to něco úplně jiného než loni v Ósace, kvůli Abakumovové to bylo úplně symbolický, až mrazivý... Nebylo to, jako když někdo vstřelí gól a vy můžete řvát, prostě zvláštní.
* LN Po závodě vás objímaly i německé soupeřky Obergföllová s Neriusovou. Vztahy se změnily, psychologická válka je pryč?
To na tom bylo asi nejdojemnější, to mě dostalo nejvíc. Bylo to vidět i na tom YouTube, jak jsou najednou na rozběžišti a jak je to upřímné. To se hned tak nevidí. Musel to být jeden z nejlepších závodů, co tady byly, to napětí v sektoru a pak ještě takovej infarktovej konec.
* Velkou roli v tom sehrálo zlepšení Rusky Abakumovové, že?
Všichni jsme předpokládali, že bude schopná hodit kolem 67 metrů, byť to letos hodila jen jednou. My se dobře známe, vídáme se hodně a máme představu, co která umí. A ten první pokus Rusky... Všechny holky se na mě podívaly - co to je? Koukaly na mě tak, jako že už jenom já ji můžu přehodit. Moc s námi letos nezávodila, a když už, tak hodila 55, 58 metrů. Anajednou dala sedmdesát!
* Věříte, že vám váš přítel Lukáš, Jan Železný, trenér Rudolf Černý a další Češi v prvních řadách tribuny, ale také soupeřky dali energii?
Tak tomu věřím naprosto. V sektoru mi to dala nejvíc najevo Polka Madejczyková. A pak všechny, jak měly radost, jak byly naměkko. To musela cítit i Ruska, že nezapadla. Po celou soutěž měla kšiltovku, schovávala se, byla sehnutá k zemi, nekomunikovala. Myslela, že má zlato v kapse. Na tiskovce pak říkala, že tohle je teprve její začátek, že je mladá a že začala tu správnou přípravu. A taky něco o vesmírné energii.
* Že by to byl třeba doping?
Třeba tomu někdo říká vesmírná energie...!
* Trenér Kateřiny Neumannové Stanislav Frühauf o tom v souvislosti s ruskými lyžařkami občas také mluvil... Bude mít teď Ruska podle vás také záhadnou dvouletou přestávku?
Co vidím, to jsem řekla. Ale pokud je na dopingové kontrole čistá, tak je čistá. Na druhou stranu všichni vědí, že sedm ruských atletek sem vůbec nejelo. Mezinárodní kontrola chodí poměrně často, u nich asi taky byla, ale holt jim tam načural někdo cizí, jak se zjistilo. Jak se to může stát? Nevím. Ale v Rusku je fakt asi možné úplně všechno.
* Podle nedávného rozhodnutí antidopingových orgánů se právě kvůli porovnávání má odebraná moč skladovat osm let...
Tak to musí být sklad jako blázen! (smích) Ale když takhle zpětně někoho odhalili, asi je to dobře. Ten sklad bych ale vidět nechtěla...
* Napadalo vás před poslední sérií, že by vám zlatá mohla přijít poštou jako Neumannové?
Vůbec ne. Já už byla smířená s tím, že mám osobák, pěkný hod. A že budu druhá, to by mi nevadilo. Tohle už byl jenom bonus. Jen by mě mrzelo, že bych neslyšela naši hymnu. Ale hlavně - já jsem vyhrála! Tak proč by mě nějaká poštovní medaile měla zajímat!
* Po finále jste říkala, že se zeptáte lidí kolem vás, jestli ještě ve zlato věřili. Jak to dopadlo?
Lukáš říkal, že jo, že mi věřil. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Železňák říkal, že už ne. Většina nevěřila právě kvůli těm podmínkám, vědí, že když začne pršet, tak se s tím nedá nic udělat. A já jsem taky musela vypadat... Podle Honzy jsem byla jako chcíplá liška a pořádně jsem se nenaštvala. Ta energie přišla až do posledního pokusu.
* Je vám sedmadvacet - nepřišel vrchol příliš brzy?
Hm, tak tohle je hodně vysoko nastavená laťka. Vrchol to je, taky se něco nemusí povést, ale určitě nemyslím, že bych měla končit. Snad nebudu do konce života koukat na tenhle hod a říkat: Jó tenkrát, to bylo něco... Třeba přijdou další vrcholy. Je ale fakt, že tohle je a asi i bude můj nejsilnější sportovní zážitek. Že bych někde brečela před kamerama a úplně se klepala, to se mi opravdu nestává. Ale ve čtvrtek to zkrátka nešlo kontrolovat.
* Ve vašem rodišti se začátkem září uskuteční mítink Jablonecký oštěp, kterého se má kromě vás zúčastnit dalších šest olympijských finalistek. Přijede i Abakumovová?
Zvaná je. Jde ale o to, jestli nebude mít přemrštěné nároky. A jestli bude chtít přijet.
* Lou Fanánek Hagen z Tří sester vám za zlatou medaili slíbil písničku. Jaká by měla být?
Tak na to se těším. Musí tam být nějaký refrének, který bych si mohla zpívat. A musí to být veselý, jednoznačně.
* S Romanem Šebrlem jste se vsadili o bednu šampaňského, kdo v Pekingu hodí oštěpem dál, a lepší jste byla vy. Jak se šampaňským naložíte?
Mrzí mě, že to tady Romanovi nevyšlo. Ale šampaňské musí být francouzské, tak zněla sázka. Něco vezmu do Ústí k bratrovi, něco do Jablonce, do Břeclavi ke známým... Na každém místě nějakou odpálím.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* Na Kladensku jste si s přítelem Lukášem zakoupili pozemek, zajisté také plánujete založit rodinu...
Ve věci stavby domku chceme začít něco podnikat, ale ne to nějak hnát. Lukáš má přece jen trochu víc času, je šikovný, tak se do toho obuje.
* A rodina?
Rozhodně si nedovedu představit rodinu a do toho stavět domek. Takže všechno pěkně postupně. Určitě chci na podzim začít v klidu trénovat. Opravdu zlehka, protože odpočinek je důležitý. A když bude čas, tak na ten domek.
* Jste olympijská vítězka, což se dá dobře zpeněžit...
Tak tohle je fakt první věc, která mě napadla, když jsem v sektoru padla na kolena a v šoku otevřela pusu... Rozhodně nejsem ten typ, který by hned začal kalkulovat, co z toho.
* Chtěla byste se na sebe dívat v reklamách jako třeba před časem Aleš Valenta?
Určitě ne. Nechci být vyfocená u každého produktu, není to můj styl. Ani v rodině jsme to moc nechápali, rodiče mě vychovali trochu jinak. Když do něčeho půjdu, tak to musí mít úroveň a nesmí toho být moc. Poradím se se svým manažerem.
* Budete ještě chtít dokončit studium ekologie? Třeba byste si už nemusela hledat zaměstnání...
V Česku nejsme jako v Polsku, kde mají zlatí medailisté doživotní rentu, tuším tisíc eur měsíčně. Taky nepředpokládám, že by mě lidi třicet let nosili na rukách. Ani bych to nechtěla. Tu školu chci dodělat. Blahopřejnou esemesku mi poslali děkan fakulty i vedoucí mojí diplomky a já to brala i jako připomenutí - aha, diplomka! Po návratu tam musím zajít.
* Američtí atleti si nechávají tetovat na ramena olympijské kroužky. To vás neláká?
V Jablonci žije nejlepší tatér, velkej borec, ale dělá umělecká díla přes celá záda... A když někde u moře spatřím Britky, z nichž je většina nějak potetovaná... Představte si ženskou s obrovským břichem a na něm roztaženého andílka...! Tak to se mi úplně nelíbí, to nemusím.
O autorovi| Jiří Jakoubek, zpravodaj LN v Číně
