Dnes ráno zemřela ve spánku na srdeční zástavu spisovatelka Rosa Montero. Třiaosmdesátiletá Montero se po návratu z Vancouveru, kde představila své poslední dílo, chtěla pustit do psaní nové pohádkové knihy pro děti. Aktivní, zvídavá, vitální a neposedná až do posledních okamžiků. - Takhle by podle španělské spisovatelky mohl vypadat její nekrolog, kdyby si jej psala sama.
Rosa Montero (1951) pracuje více než třicet let v deníku El País a vydala již dvě desítky knih. Nyní do češtiny přeložený Tichý blázen (2003) je textem na pomezí žánrů. Autorka v něm vypráví o spisovatelích, o svých románech i o svém životě: „Zvykla jsem si třídit vzpomínky svého života podle mužů a podle knih.“
Samozřejmě, když některý z autorů začne rozmlouvat o tom, jaké to je být spisovatelem, jaké to je psát, a navíc jak těžké je o tom mluvit, hrozí, že mnoho čtenářů knihu znuděně zaklapne a dalším se začnou nezadržitelně klížit oči.
Působil solidním dojmem Španělská autorka si také nemůže pomoci a musí nám sdělit své definice spisovatelského řemesla. Někdy dokonce používá plurál „my spisovatelé“, „my spisovatelky“. Daleko pozoruhodnější součástí kapitol jsou příběhy o jednotlivých spisovatelích. O tom, jak mladý Johann Wolfgang Goethe byl unesen světem mocných, o tom, jak Robert Walser prožil dlouhá léta v psychiatrické léčebně, či o tom, jak Truman Capote po sepsání knihy Chladnokrevně jako prozaik zcela vyhořel.
Rosa Montero ale není vždy jen vznešeně rozmlouvající autorkou, zmiňuje i literaturu v podobě stoky plné odpadků, třeba když mluví o rozhovoru s Erichem Segalem: „Vzpomínám si, jak Segal, který na mě působil solidním dojmem, začal číst úryvky svého díla a div se dojetím nerozplakal. Přitom se jednalo o nehorázně obyčejná klišé. Proboha, pomyslela jsem si zděšeně: tenhle chlapík to myslí naprosto upřímně, opravdu si myslí, že čte krásné věty. Nemůže se mi přihodit to samé? Co když si ve stejném zaslepení myslím, že jsem spisovatelka, a přitom píšu podobné bláboly?“ Čteme si dobré knížky Tichému bláznovi se daří čtenáře upoutat spíše v pasážích, kdy autorka vypráví, než tehdy, když se snaží formulovat své názory. Dozvíme se i něco z jejího života, o její sestře či o jedné dávné noci, kdy se vyspala v hotelu s tehdy slavným hercem, přičemž tato příhoda je velmi vtipně vyprávěna třikrát odlišně. Není tak zcela jasné, co jsme vnímali - zda záměrnou ukázku toho, jak těžké je zachytit realitu, či naopak autorčin marný boj o to, jak nejvěrněji popsat vzpomínku.
Co se týče názorů Rosy Montero, lze často jen těžko souhlasit. Kniha nicméně navozuje příjemný dojem dialogu, kdy není podstatné to, že se názory liší, ale to, že nikdo nikoho nenutí, aby vlastní názory měnil za názory toho druhého. Blahodárně navíc působí, že definice, které autorka pronáší, nemají být pouhou návnadou, která má čtenáře zaujmout, tedy rozčílit - jsou míněny „naprosto upřímně“.
Při čtení Tichého blázna se na mysl neustále vkrádá historka ze života věhlasného amerického povídkáře Raymonda Carvera, který vyučoval na univerzitě. Jeden student si tehdy stěžoval: „Tenhleten kurz se jmenuje forma a teorie povídky, ale my tu jenom sedíme a povídáme si o knihách. Tak kde tedy zůstala ta forma a teorie?“ Raymond Carver údajně odvětil: „No, to je správná otázka... Podle mě tu jde nejspíš o to, že si čteme dobré knížky a povídáme si o nich... A vy si pak zformujete svou vlastní teorii.“ A totéž se odehrává při čtení Tichého blázna Rosy Montero. Která čas od času ovšem neodolá a zformuje (si - před námi) svou vlastní teorii.
***
HODNOCENÍ LN ****
Rosa Montero: Tichý blázen
Přeložil Tomáš Popek
Dauphin, Praha 2007, 192 stran
