Není pravda, že v architektuře forma následuje funkci, říká filozof Roger Scruton. U dobré architektury platí opak – „u krásných budov se mění využití, zatímco stavby toliko funkční se bourají. Svatá Sofie v Istanbulu byla postavena jako kostel, stala se z ní kasárna, pak stáje, pak mešita a pak muzeum. Půdy domů na jižním Manhattanu se proměnily ze skladišť v byty, v dílny a (v některých případech) zase ve sklady – a po celou dobu si uchovaly své kouzlo, právě díky němuž přežily“.
Některé moderní stavby v tomto testu už po pár desítkách let selhávají. Stojí na nevhodných místech, jsou špatně dimenzované. Technologická zaostalost tehdejšího stavebnictví se zasloužila o to, že jsou dnes nevlídné k obývání a je těžké je provozovat úsporně a ekologicky. Například Priory z 80. let je těžké upravit pro dispozice dnešních nákupních středisek.
Tady se pak dostávají ke slovu nevítané nesamozřejmé pravdy: jak rekonstrukce, tak zbourání takové stavby vůbec nebývá levné.
A nemilosrdný čas je lhostejný vůči tomu, zda šlo o rutinní produkty bezmyšlenkovitosti reálného socialismu, nebo o výsledky revolty proti ní. Snaha zachovat tu či onu stavbu jako památku je choulostivá věc: kolik budov, majících koneckonců sloužit nějakému účelu, lze zachovávat jako svědectví? A připustíme si, že některé stavby sice byly na režimu vyvzdorované osobnostmi, jež byly tehdy svého druhu disidenty mezi architekty a těší se dnes úctě svých žáků, ale jejich díla poznamenaná omezeními doby, jsou, málo platné, jen jednookými králi mezi slepými?
