KALENDÁŘ VĚDECKÝCH OBJEVŮ A OSOBNOSTÍ
Náš soused na chatě, pan Komárek, míval ve zvyku zahájit sezonu tím, že svůj sroubek v lese zeširoka obsypal DDT, „aby mu kolem nelezly breberky“. A potom ještě jednou uprostřed léta. Vyplatilo se: jeho vnoučata, popelící se v hrabance vůkol, štípanci ani klíšťaty rozhodně netrpěla,
Vzestup DDT začal po 10. prosinci 1948, kdy dostal Nobelovu cenu za medicínu švýcarský chemik Paul Müller z farmaceutické firmy Geigy v Basileji. Laureátem nejprestižnějšího vědeckého ocenění se stal za objev, který zachránil miliony lidských životů. Ovšem výměnou za životy miliard hmyzů škodlivých i zcela nevinných.
Müller totiž v roce vypuknutí 2. světové války zjistil, že šestašedesát let známá chemikálie dichlordifenyltrichloretan (DDT) je pro hmyz kontaktním nervovým jedem tak k silným, že dřívější insekticidy (nafta, petrolej apod.) proti němu představovaly hmyzí pochoutkou. Brzy začali DDT používat spojenečtí vojáci proti vším, blechám, moskytům přenášejícím tyfus, malárii a další choroby.
A kupříkladu na tyfus údajně zemřelo v předchozích válkách víc vojáků než na zranění...
Po válce se DDT plošně rozšířil k ochraně plodin, čímž pomohl zvýšit produkci potravin.
Dokonce se polykal proti roupům a svrabu.
Podle Světové zdravotnické organizace tak zachránil nejméně pětadvacet milionů životů.
Jenže potom se jeho zářivá aura začala kalit. Prokázalo se totiž, že se koncentruje v tucích a jelikož se velmi pomalu rozkládá, hromadí se v potravním řetězci. Ptáci, kteří se živili rybami z nádrží stříkaných roztokem DDT, umírali na otravu. Jiní vlivem DDT na ukládání vápníku v těle vymírali proto, že vejce s příliš tenkou skořápkou rodiče při sezení rozmačkali. Navíc se ukázalo, že hmyz se účinku DDT přizpůsobuje.
V roce 1972 (pět let po Müllerově smrti) Spojené státy americké používání DDT zakázaly. Tři roky nato rovněž naše republika. V té době už ho byly na světě aplikovány miliony tun a našlo se i v antarktických tučňácích.
Náš pan Komárek ve svém boji habituálně pokračoval i v časech vnoučat odrostlých a DDT pověsti znevalněné. Nad našimi upozorněními jen mával rukou.
Proto jsme (za tajného souhlasu Komárkovic vnoučat) těch zbývajících pár kilo sousedovi ukradli a spálili (za to se dnes stydím, ale ozonová díra tehdy na svůj objev teprve čekala a bezpečnější způsob v těch dobách stejně neexistoval). A aby přítel důchodce nebyl škodný, zásobili jsme ho biolity. Do smrti s námi nemluvil. V současné době začínají rovníkové země (především kvůli malárii) používat DDT znovu. Má totiž stále bezkonkurenční poměr účinek–cena. A při umírněném používání (třeba postřikem vnitřních stěn obydlí malými dávkami) je rovněž i to riziko únosné.
Osud DDT je nádhernou ilustrací ceny za nynější na kvantitu orientovaný pokrok: je nás čím dál víc a čím vyšší materiální nároky máme, tím víc musíme změkčovat nároky na čistotu životního prostředí.
