Debata neboli diskuse neboli rozprava má v zemích, které prožily komunistický režim (nebo v něm dosud vězí) velice špatnou pověst - značí tam totiž jen povinný slovní hold všemu, co se vládnoucí aparát uráčil obyvatelstvu sdělit. V demokracii mají však tato slova přímo posvátný význam. Pokud ve společenském životě chybí nebo se praktikují špatně, je to s demokracií na pováženou. Masarykovo - „demokracie je diskuse“ - není prázdnou frází. V USA nebo v Británii, v zemích s nejdelší a nejpevnější demokratickou tradicí, se tomu děti - prakticky! - učí ve školách a třeba Margaret Thatcherová startovala svou politickou kariéru za studií jako vedoucí univerzitního debatního kroužku.
Smyslem debaty, diskuse či rozpravy není porazit protivníka, ale nalézt pravdu. Pokud to znamená i nějaké vítězství jedné ze stran, je to jen vedlejší produkt. Bohužel jsme u nás v polistopadové politice svědky, že je tomu přesně naopak.
Pokračování na straně 8
Debata a rathata aneb hejtman...
Dokončení ze strany 1
Smyslem je zvítězit a protivníka pohanět, zesměšnit, dehonestovat. Jen omylem se také dospěje k nějaké pravdě. Prvotní malér je už v tom, že v debatách o společenských problémech - a mám tu na mysli zejména Otázky Václava Moravce - se před kamerou téměř výlučně promenují politici. A navíc bohužel i té nejnižší intelektuální úrovně. V očích veřejnosti se jim tak dostává nepřiměřené důležitosti, ale hlavně občany klameme, že to, na co se koukají, je debata. Správně by měli dostat poučení, že jde o názornou ukázku negativní, že jsou tu svědky pseudodebaty. Politik nepřichází totiž do debaty proto, aby dal veřejnosti k posouzení, zda je správnější názor jeho, či jeho oponenta, ale přichází především jako manekýn, jenž kromě zevnějšku předvádí i rétorickou brilanci. Jeho úkolem není dobrat se dobrého řešení problému, ale zvýšit budoucí volební preference, jak pro svou osobu, tak pro stranu, kterou zastupuje. Otázky Václava Moravce, které dnes představují nejvlivnější debatní politický pořad, by nesmírně získaly, kdyby tam místo politiků byly mnohem častěji zvány osobnosti, u nichž se dá přepokládat -z jejich činnosti profesní či publicistické - zajímavý, osobitý a fundovaný názor. I konfrontace takové osobnosti s politikem by mohla být velice plodná. Odstrašující příklad Pokud se jednou dočkáme toho, že se debatě budou učit už děti v základce i pozdější studenti vyšších škol, dal bych budoucím autorům učebnic typ: zaznamenávejte na papír i na elektronické nosiče všechna diskusní vystoupení Davida Ratha. Budete mít pro učební látku ukázkový, dokonale přesvědčivý a nikde ve světě nevídaný příklad, jak se debata vést nejen nemá, ale v žádném případě vést nesmí. Přidržme se pro stručnost jen zmíněných Otázek V. M. První zásadou každé debaty je „držet se věci“. V nedávné povolební debatě se David Rath rozhořčoval, jakou nehoráznost předvádí vláda Mirka Topolánka, když po tak drtivé prohře v krajských a senátních volbách neodstoupí. Podle něj by to měla být jediná správná reakce na vůli voličů. Na to se ho redaktor otázal, proč tedy tak v minulosti nepostupovala i vláda jeho strany (ČSSD), když za své vlády rovněž dvakrát drtivě prohrála krajské a senátní volby. Jen naivní diváci čekali s napětím, jak na tento zásah do černého Rath odpoví. My, co ho už dobře známe, jsme věděli: neodpoví, odvede řeč jinam. A také ano. „Já bych se spíš zeptal,“ odpověděl bez zaváhání Rath, „jestli prezident Václav Klaus bude po Topolánkovi také chtít podpisy 101 poslanců, jako to chtěl tenkrát po Stanislavu Grossovi“. V. M. se snažil tlačit na původní otázku, ale Rath se nedal. Stejně tak nikdy neodpověděl na dotaz, proč je dnes tak vehementně proti poplatkům ve zdravotnictví, když je sám jako ministr zdravotnictví kdysi navrhoval. Co s ním? Občas vypnout mikrofon Vyslechnout i druhou stranu je prastarým a všeobecně uznávaným pravidlem všech pří. Rath je mistrem pravého opaku. Dopřejí-li jeho proslovu moderátor a oponent řadu dlouhých nerušených minut (pomiňme teď, že hovoří často mimo, třikrát všechno zopakuje a šestkrát si vymiňuje „poslední větu“), sám svůj protějšek nepustí vůbec ke slovu. Už po prvních dvou třech slovech mu skočí do řeči a jeho pokusy pokračovat vždy znovu a znovu přeruší. A naposledy, když jsem ho v Otázkách slyšel, obohatil svou metodu diskusní paralýzy o nový prvek. Dostal příležitost, aby se vyjádřil k otázce, kde vezme peníze na úhradu poplatků za pacienty. Jak je u něho zvykem, neodpoví na otázku, ale začne protivníka a jeho politickou stranu zeširoka hanět. „Poplatky,“ připomene mu moderátor, ale Rath to ignoruje. „Poplatky, poplatky, poplatky,“ marně naléhá moderátor, Rath se z očerňování protivníka vyrušit nenechá. Všiml jsem si, že Václav Moravec propadá často při debatách s Davidem Rathem v zoufalství. Vyjádřil se dokonce jednou, že by snad měl dávat v takových případech jakousi „žlutou kartu“. Navrhnu něco jednoduššího: občas mu vypněte mikrofon. Rathovo mistrovství znehodnotit jakoukoli debatu, k níž je připuštěn, by myslím zasloužilo ocenění. Například pojmenovat špatnou debatu jeho jménem. Dobré by se říkalo „debata“ a té špatné „rathata“. Ladislav Smoljak, herec a režisér Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| LADISLAV SMOLJAK, herec a režisér
